28.3.2024 | Svátek má Soňa


AGENTI: Hodil by se Fitzroy Maclean Ukrajině?

18.6.2022

Hodil? Míním tím - dnešní Ukrajině a odpovídám, že nevím. Přece jenom, doba se změnila - a on byl agent vysoce funkční už za druhé světové války. Ba těsně před ní, v Sovětském svazu. Poté v severní Africe, v Persii, v Jugoslávii. S nadhledem o všem vypráví a vždy má nad vlastním vyprávěním až podivuhodnou kontrolu, asi jako ji mívali Charles Dickens, ba Raymond Chandler.

Byl bojovník a měl - s výjimkami - pro strach uděláno, přičemž naplno užíval mozek a svaly. Nebyl hajzl, přece přežil a nepřišel o žádný úd; nikdy zřejmě nebyl podstatněji mučen, dožil se vysokého věku. Také jeho zásluhou se stalo vítězství Anglie a Západu.

Jen jeho zásluha je, že uměl i sepsat pozoruhodnou knihu Výpravy na Východ. Česky prvně vyšla před pár dny a těch čtyři sta stran přeložil Pavel Pokorný pro nakladatelství Maraton.

Zdaleka tu přitom nejde jen o to, které pochody a které události válečný cestopis líčí, jde zrovna tak o to, JAK jsou líčeny. Jakým stylem jsou jeho dobrodružství podána.

Nonšalantně, neuvěřitelně poutavě a popravdě řečeno, vše má načasování, takže se nechce věřit, že autor někdy/někde nepábí. Jako bychom četli román.

Podstatou osobnosti agenta a dobrodruha sira Fitzroy Macleana (1911-1996) byl nepochybně taky understatement, ztlumený postoj. Britská vlastnost, dnes někdy už upadající. Ale ne zcela. A on… Jako by o kulkách či dýkách a pláštích ani nevěděl - a prodává vysoce dramatické události lehce flegmaticky, s odstupem. Se samozřejmým poklidem ryzího gentlemana. Pálí mu to přitom velmi; tak inteligentního člověk na válečné stezce - a nikoli rovnou v generálním štábu – nejspíš hned tak v dějinách nenajdete. Tady se, pravda, mohu trochu mýlit, ale nic naplat, tento agent skutečně vynikal.

Však ho velení i okřiklo, když se chtěl - kvůli nějaké další své vymyšlenosti - vydávat za pouhého „brigadýra“.

Jel snad Fitzroy - okolo svých třicátin - pouze na pár výletů? Anebo dělal ke škodě Hitlera jedno hrdinství za druhým? Úplně to hned nepoznáte. Často totiž připíše úspěch jiným, ačkoli vnímáme, že byl jeho. On si toho ale nevšímá. Jde. Ruskem, pouští, Persií. O cestách „na východ“ píše jako o brouzdání Skotskou vysočinou - při lovu divokých kachen; což připomíná romány (u nás už takřka neznámého, ač do války překládaného) Johna Buchana Třicet devět schodů, Zelený plášť či Tři rukojmí… Až samo sebou na to, že ty prózy jsou fikcí (prvou poprvé zfilmoval Hitchcock), zatímco Fitzroy Maclean umí dokonale vyprávět o tom, co se semlelo. Subjektivní vnímání zde připusťme, ale taky si uvědomme, že měl okolo sebe stále X kamarádů, svědků. Nebo většinou. Ozvali by se patrně, kdyby ve své knize „kecal“. Byť… Fitzroy jaksi stále stál na neviditelném životním piedestalu, částečně i charismatem. A brzy nám při četbě dojde, že patřil k té sortě bojovníků, kterým i nepřítel odpouští.

Šarm se uň kloubí s chladem nejstatečnějšího rytíře, který si své výjimečnosti ani není vědom, nebo si ji nepřipouští. Druhá světová válka v Itálii a Jugoslávii je historiky probádána, a pokud vím, jeho knihu uznávají. I za věrohodný pramen. Přesto varuji. Protože ji stačí pootevřít v knihkupectví Kosmas někde na Národní třídě a začtete se a budete pohlceni, ne ale vždycky spaseni. A abych si zažertoval – s básníkem, stanete se tváří v tvář onomu „jinochovi“ na frontě menším a ještě menším.

Zatímco v prvním díle románu-pravdy (Zlatá stezka) si Maclean vyloženě dělá šprťouchlata ze sovětské tajné služby a zvesela jí uniká, anebo jednoduše se svými sledovateli putuje (jsou z něj posléze dosti vyřízeni), ve finále (Balkánská válka) se stává oblíbencem a snad i kamarádem Titovým, aby předložil pohled na budoucího státníka ještě v divném čase, kdy skutečně letěla Balkánem legenda, že je TITO pouhá zkratka pro Tajna Internacionalnaja Teroristička Organizacia, či funkce, ve které se různí borci střídají. Ba že Tito je žena, a to překrásná!!!

Fitzroy Maclean byl dobře vychován, měl prestižní školy a zůstal celkem skromný, přičemž jde o pravou skromnost Angličana. Tu, co někdo někomu vytýká v Mauroisově či Gravesově románu: „Pořád se chováte klidně, ta vaše sorta. Pak… Zničehonic provedete úžasný kousek. Opět se ale chováte klidně. Vyčítám vám to, protože vaše výkony o to víc vyniknou proti našim.“

Na podobná zoufání musíte leda odseknout: „Aha! Chovejte se taky tak, pane Itale (pane horkokrevný Francouzi).“

Maclean byl jedno flegma. I když psal paměti. Přesto je to akční čtení - o neskutečném spádu. Ale není pravda, že se chtěl upozaďovat. Dokonce vyvstane podezření, co si při psaní představoval, nač se ptal. „Bude se o mně hovořit jako o novém Lawrenci z Arábie, hrdinovi první světové války?“ I nevíme, ale louskáme text pozoruhodně inteligentního muže, který disponovat dobrou pamětí a taky - zřejmě - zápisky. Zachází do malebných detailů, lidi okolo sebe charakterizuje vždy jen pár souslovími a do svých cest vkládá sekvence o vývoji války – i mimo svůj momentální píseček. Srovnáván je dnes s fiktivním Jamesem Bondem.

Ale ten se neetabloval za války - a třeba i Macleanův vztah ženám se liší. Očividně sice nejde o přístup T. E. Lawrence, ale v celém tom svazku nekompromituje ani jedinou. Byť by byla sebehezčí, byť by s ním dojela na člunu až na Capri. Pořád je gentleman v rozpacích. Jeho odstup je někdy až komický. A bohužel si tím taky uvědomíme, že pokud něco bez problému vychá takto u žen, je schopen v textu obdobně vynechávat jinde. Inu, špión.

Nelze od něj čekat víc. Literární výkon by mnozí nečekali vůbec. On ho podal. Jen tak mezi řečí. A jestliže jste, dodám, zkoušeli číst Sedm pilířů moudrosti z pera zmiňovaného plukovníka Lawrence, možná mi dáte za pravdu, že to - naopak - místy šlo ztuha. A že Fitzroy Maclean má lepší, suchý a částečně opravdu nevědomý humor. Víc se o jeho první knize dá kupříkladu číst zde: Východní přístupy – Wikipedie (wikipedia.org).

Abych ale věc shrnul. Diplomat jako Martin Stropnický, dejme tomu, možná podá svědectví o své práci v Izraeli, jednou, a možná nikoli. Velmi mnoho diplomatů je naopak chváleno za ono NIKOLI, protože podstatné je pro ně držet krok a ústa. Nechávat si informace navždy pro sebe. Oproti tomu diplomat a špion sir Fitzroy Maclean vyzvonil ČÁST svých příhod již pouhé čtyři roky po válce a být u nás roku 1949 normální poměry, kniha promptně vyšla. Kdo se narodil roku 1943, mohl ji klidně číst - s vyvalenýma očima - už v šesti letech. Ale ta kniha česky vychází teprve teď poprvé. Kolik lidí si ji koupí, netuším (a nakladatel mi to neřekne), nicméně znalosti angličtiny se přece jen za posledních třicet let (a zvláště mezi mladými) natolik zlepšily, že musím nakonec uznat, že ten, kdo chtěl, už tohle má prostudované. To zase ano.

V první části z let 1937-1939 vnímáme jeho očima ruské procesy. To, jak dopadl Bucharin, víte, a jak o smyslu jako likvidace uvažoval chytrý Brit, si čtěte.

V druhé části Písek východu stojí Maclean proti Rommelovi - na severu Afriky, někdy takřka sám. Pak cestuje do Persie. Právě ty sekvence jsou nejsnáz parodovatelné (a byly), když se tedy někomu parodovat chce. V reálu doby na situaci k smíchu bylo méně. Okolo Fitzroye vybuchovali bomby, padali mrtví.

Extrémně zajímavá je třetí část vzpomínek z let 1941-45, kdy jej Churchill osobně pověřil vedením leteckého výsadku, který měl podpořit komunistické(!) Titovy partyzány v Srbsku a Bosně. To se dařilo, nicméně autor nepapouškuje politické vize mecenášů a čteme občas pronikavou geopolitickou esej, kdy ho sledujeme při vlastním přemýšlení. Nalevo na vahách jsou šance, které je připraven dát Stalinovi, napravo šance západní. Je někdy těžké rozhodnout. A není to jen pocit, když vidíme, nakolik Maclean vycítil - z Titovy povahy a už tenkrát -, že sebou tento chlap nenechá směrem z Moskvy smýkat.

Tito měl charisma, které bylo obdobou Macleanova, a zajistilo, že šli oddaní vždycky za ním. Oba muži si dělali mnohé po svém, aby je pak Churchill a Stalin stejně pochválili. Co taky mohli dělat, že!

Autor Výprav na východ dosáhl hodnosti generálmajora. Již roku 1941 se dostal do britské Sněmovny, aby poslancem zůstal do roku 1974. Fungoval i jako komentátor událostí v Sovětském svazu a ještě v devadesátých letech osobně provázel zásilky pomoci Bosně a Chorvatsku. Předmluvou knihu doplnil uznávaný historik Simon Sebag Montefiore (*1965), který se specializuje na historii Ruska a Izraele, a závěrem dovolte krátkou citaci, z níž pochopíte kouzlo oné knihy.

Zažádal jsem si u plukovníka o povolení k několikadennímu opuštění útvar. Nesměle jsem se dostavil na místní vedení strany. Byla to má první zkušenost s politikou. Neznal jsem odpověď na polovinu otázek, které mi kladli, a nemělo smysl něco předstírat. Zkroušeně jsem svou neinformovanost přiznal. Výkonný výbor se odebral k rokování nad kvalitami možných kandidátů. Když se vrátili, překvapili mě sdělením, že mě odhlasovali. Mé překvapení bylo tím větší, že jsem jim předem jasně vysvětlil, že pokud budu zvolen, mé povinnosti v armádě budou mít před těmi politickými přednost. Do voleb zbýval asi měsíc.

Uvolnil jsem se na měsíc a začal s agitací. Předtím jsem nikdy nebyl ani na politické schůzi. Nikdy v životě jsem neřečnil. Než týden skončil, už jsem měl tři přednášky za večer. Než uplynulo čtrnáct dní, skoro jsem si to užíval. Přijímali mě nejen podporovatelé, ale každý, kdo mě potkal. Dávali mi najíst, kupovali mi pití, radili mi, říkali, co mám a nemám dělat. S upřímností typickou pro sever Anglie mi sdělovali, co si myslí o mých projevech. Omámený, leč šťastný jsem pil litry piva a tiskl tisíce dlaní. S neustálým zpožděním oproti plánu jsem chodil či jezdil od domu k domu, od ulice k ulici, od vesnice k vesnici. Kamkoli jsem přišel, ať mezi příznivce nebo odpůrce, všude jsem se setkával s touž otevřeností a vlídností. Předtím jsem nikdy nebyl v Dolní sněmovně, neměl tušení, jestli by mi život člena parlamentu vyhovoval. Ale jedním jsem si byl zcela jist - že pokud mám být politikem, chci zastupovat takovéhle lidi.

Nadešel předvečer voleb s přecpanými a hlučnými jednáními, pak den voleb. Objel jsem svůj obvod vyzdoben a opentlen jako výstavní býk. Potom se sčítaly hlasy. Na radnici se rozhostilo napjaté ticho a vyhlásili výsledek. Vyhrál jsem, stal jsem se poslancem za Lancaster.

A dál? Člen parlamentu, nebo velitel čety? Musel jsem se rozhodnout.

Krátký film o Fitzroym: https://www.youtube.com/watch?v=6MtZXXxhiPI.