K odchodu Břetislava Olšera

Břetislav Olšer podle mého poznání rozporuplnou osobností byl. V jisté době jsme korespondovali a já jsem se přiznal k tomu, že si tohoto novináře vážím a chovám k němu úctu. Veřejně 15. 7. 2010 na Neviditelném psu v článku „POLEMIKA: Uštvali Jehudu Lahava novináři z Eretzu.cz?“.

Jak je z data patrné, hovořím o době před tuctem let. Pak se stalo něco, co způsobilo, že můj obdiv k B. Olšerovi ochladl. Hovořím o mediální „aféře Lahav“.

Jehuda Lahav byl Žid pocházející z československé diaspory. Přežil holocaust, od roku 1949 bydlel v Izraeli. Profesí byl novinář a spisovatel, po listopadu 1989 psal články mimo jiné do Lidových novin. V jeho životopise je také uvedeno, že byl členem Komunistické strany Izraele.

J. Lahava jsem četl se zájmem, nikoli ovšem nekriticky. S mnoha jeho vývody jsem nesouhlasil a navzdory skutečnosti, že jsem dostával informace od člověka žijícího v zemi, k níž chovám hlubokou úctu, jsem stále častěji shledával, že názorově jsme každý někde jinde. Jeho texty jsem ale nezavrhl. Z prostého důvodu: každý máme k dispozici rozum a schopnost kritického úsudku.

Nikdy jsem se nepídil po tom, jestli J. Lahav byl nebo nebyl komunista. A jestli psal tak či onak o Izraeli v padesátých, šedesátých či jakých letech (vysvětlení níže). Na druhou stranu, pokud kdokoli položí do diskuse otázku morální integrity toho či onoho autora nebo veřejně činné osobnosti, máme právo se ptát, chtít po onom člověku jasné odpovědi – a znát pravdu.

OLŠEROVO OBVINĚNÍ

J. Lahav zemřel 4. července 2010. Dožil se osmdesáti let. Požehnaný věk. K jeho odchodu se způsobem sobě vlastním vyjádřil i B. Olšer. Na svém blogu na iDNES publikoval 12. 7. 2010 článek s nadpisem „Uštvali ho pseudonovináři, když hájil svoji čest...?“. V něm nepřímo obvinil ze smrti J. Lahava internetové publicisty ze zpravodajského portálu Eretz.cz. Prý byla na J. Lahava na Eretzu uspořádána štvanice, hon na člověka. A J. Lahav byl z celé té aféry psychicky na dně.

O jakou štvanici se mělo jednat? Samozřejmě o žádnou. Eretz se pouze chtěl dobrat pravdy v záležitosti, v níž panovaly velké nejasnosti. Existovalo důvodné podezření, že J. Lahav je tentýž publicista, který za komunistického režimu zveřejňoval v československých novinách texty pod psedonymem Jigal Arci. Pamětníci uvádějí, že články tohoto autora byly psány v duchu režimní nenávistné protiizraelské propagandy. Pokud by byla pravda, že Lahav a Arci jsou jedna a táž osoba, znamenalo by to, J. Lahav má velký morální problém.

Ve snaze přijít věci na kloub vyhlásila redakce Eretzu soutěž, která měla následující pravidlo. Do 15. června 2009 mohl kdokoli poslat na mailovou adresu Eretzu.cz ofocený (naskenovaný) článek z libovolných novin, jež vycházely před koncem roku 1989 na území tehdejšího Československa, podepsaný pseudonymem Jigal Arci. A protože se jednalo o soutěž, byla ve hře i cena – jedna jediná pro jednoho vylosovaného. To sice s ohledem na závažnost celého případu není podstatné, nicméně zmiňuji se o tom proto, že B. Olšer se nad tím poněkud nelogicky pohoršil: „Ze všech těchto špehovačských donašečských příspěvků měl být následně redakcí vylosován jeden, jehož odesílatel obdrží cenu.“ Pomiňme prazvláštní slovník, jímž autor klasifikoval hledače historické pravdy, a jen připomeňme, že soutěže a ceny tvoří v mediálním světě při práci s „publikem“ spojité nádoby. Že redakce v daném případě zvolila formu soutěže? To je pouze a jen její věc, na kterou je možné reagovat tím, že se jí nezúčastním. Kritika redakce Eretzu za to, že použila právě takovouto formu nemá žádný smysl.

Pojďme ale k tomu podstatnějšímu. Redakce Eretzu v propozicích zveřejnila, co bylo bezprostředním motivem k vyhlášení zmíněné soutěže. Email od J. Lahava, který se sice přihlásil k tomu, že pod pseudonymem Jigal Arci psal v minulosti (za totality) do českých a slovenských novin. Současně ale popřel informaci, která se objevila na diskusním fóru Eretzu, že v 50. letech 20. stol. psal do Rudého práva.

Vedení Eretzu tedy doplnilo propozice soutěže následujícím prohlášením: „Protože názory na pisatelskou činnost Jigala Arciho v 50. i pozdějších letech se rozcházejí, dospěla redakce Eretzu.cz k závěru, že dříve než přistoupí k definitivnímu závěru a případnému vydání oficiálního stanoviska, bylo by vhodné činnost ´dopisovatele z Tel Avivu´ (rozuměj: Jigala Arciho alias Jehudy Lahava – pozn. LS) zmapovat, čímž by se do jisté míry předešlo do budoucna spekulacím o tom, co, kdy a kam Jigal Arci před rokem 1990 do československého tisku psal a přispělo k poznání historické pravdy.“

O to tedy šlo: o poznání historické pravdy. Nikoli o hon na člověka s cílem uštvat jej k smrti. Důkaz se nachází v diskusi na portále Shekel.cz – pod článkem Břetislava Olšera „Jak ´syn Hamasu´ konvertoval ke křesťanství“. Zde Max Blaustein z vedení Eretzu v polemice s B. Olšerem (ke kauze J. Lahava) vysvětluje (1. 3. 2010, ještě před smrtí J. Lahava):

„Na pana Lahava nikdo neplival. Naopak, poté kdy kolega, který si vzal onu soutěž na starost a který poměrně dlouho nepříjemně marodil, se trošku sebral, tak jsme soutěž potichu ´odpískali´. Aby nebylo nutné starého pána konfrontovat s jeho vlastními výroky z Rudého práva o ´benguriovštině´ a podobně. Z Eretzu Jehudu Lahava samozřejmě nikdo nikdy ´nevyškrtl´, protože na Eretzu nikdy nic nepublikoval.

O žádnou štvanici nešlo. V diskusi na fóru Eretzu – kde padají různé názory jako v každém diskusním prostoru – kdosi řekl, že Lahav pod pseudonymem Jigal Arci psal v 50. letech do Rudého práva. Lahav se ohradil a ten, kdo výrok řekl, se následně omluvil*/, že to nebyla padesátá, ale až šedesátá léta. Soutěž ´Jigal Arci, náš dopisovatel v Tel Avivu´ pak prostě byla jen snahou zmapovat činnost tohoto legendárního přispěvatele ústředního tiskového orgánu Komunistické strany Československa. A jak jsem již zmínil, po debatě v rámci redakce Eretzu se došlo k závěru, že prostě nestojí za to veřejně starého pána konfrontovat s tím, co psal či nepsal. Že by to mohlo být až příliš tvrdé a že prostě o tohle nemáme zájem.

To, že korespondentem Rudého práva v 60. letech asi nemohl být antikomunista nebo zásadový demokrat, je jasné.“

Tolik M. Blaustein z Eretzu v odpovědi B. Olšerovi. Adresát této odpovědi přesto v článku zveřejněném po Lahavově odchodu na věčnost neváhal rafinovaně (s alibistickým použitím tázací věty) napsat: „Uštvali ho pseudonovináři a lovci lebek, ženoucí se pouze za bulvární senzací … ?“

Tato dávno zapomenutá kauza ilustruje styl psaní B. Olšera.

*/ Omluvu zveřejnil jeden z administrátorů Eretzu.cz publikující pod zn. Scooolie dne 24. 5. 2009. Zde je kopie omluvy z diskusního fóra severu: „Omlouvám se tímto panu Jehudu Lahavovi za to, že jsem prohlásil, že psal pod jménem Jigal Arci do Rudého práva v 50. letech články nepřátelské k Izraeli. Nepodařilo se mi dohledat takové články. Do Rudého práva psal Jigal Arci až od první poloviny 60. let.“

OLŠER A CIZÍ TEXTY

I kdybychom pro výše uvedené počínání B. Olšera měli jisté pochopení, koneckonců J. Lahava považoval za svého přítele, a proto ho doslova hlava nehlava bránil, pak pro další aspekt jeho novinářské práce pochopení mít nelze. Ne, nemám na mysli jeho názorovou orientaci, s čímž souvisí i obsah „jeho“ webu Rukojmí.cz (který je řazen mezi prokremelská propagandistická média) – natolik ctím svobodu slova, že ač s výstupy z těchto webů nesouhlasím, toleruji je a současně neberu vážně.

Jde mi o něco jiného. B. Olšer neváhal pracovat způsobem, který známe i z blogu iDNES. Kopíroval části textů jiných autorů a vydával je za své. Kdyby se to stalo pouze mně, mohl bych to považovat za nedopatření, výjimku. Podobně „postižených“ bylo zjevně víc.

Zmíněný Max Blaustein v diskusi pod rovněž zmíněným článkem na Shekelu.cz („Jak ´syn Hamasu´ konvertoval ke křesťanství“) napsal:

„Pěkný článek. Tedy kromě toho, že ho B. Olšer napsal systémem ´okopíruj – vlož´ z tohoto mého překladu na Eretz.cz (uveden odkaz).“

Na to B. Olšer zareagoval tvrzením: „ … mám asi dva tucty velmi dobrých přátel v Izraeli, s nimiž jsem v každodenním spojení. K tomu už nepotřebuji vaše překlady, ani Eretz.cz. Vždycky jsem uváděl autory Eretz.cz, dokud nepoplivali mého kamaráda novináře z Tel Avivu Yehudu Lahava, když jsem se ho zastal poté, co jste ho jednoduše ´demokraticky´vyškrtli ze svých stránek … .“

M. Blaustein odpověděl: „ … v tom článku jsou naprosto doslovné celé věty z onoho překladu, který jsem dělal. Dokonce včetně tří teček v textu. Poznám je, protože si dobře pamatuji, jak jsem váhal, jak některé z nich co nejlépe přeložit.“

Je to jistě tvrzení proti tvrzení. Protože mám s B. Olšerem stejnou zkušenost jako M. Blaustein, věřím jemu; podivným výmluvám B. Olšera nerozumím a nemohu je přijmout. Bohužel.

Je politováníhodné, že B. Olšer, nesporný novinářský talent, sám sebe zdiskreditoval tím, že se snížil k částečnému plagiátorství. Uvádím tyto nepříjemné skutečnosti proto, abychom získali pravdivější obraz o této osobnosti.

Ptám se sám sebe: proč to dělal?