Jan Žižka a jeho rebelantští následovníci nedávno vzali útokem jednu starou dobrou strategii v podobě Age of Empires II, když do Definitivní edice dorazil datadisk Dawn of the Dukes i s celou husitskou kampaní. A jak se dozvíte v mojí recenzi, vývojářům se to velice povedlo.
Jedna várka válečných vozů až po okraj naplněných rozzuřenými cepníky ale hernímu světu zjevně nestačila, a tak se zápach spálených kostelů line už i z Field of Glory II: Medieval. Tahle výborná středověká strategie, jeden z nejrealističtějších bitevních simulátorů na trhu, si ode mě v recenzi odnesla velmi milou osmičku – a teď se mě snaží ještě víc rozněžnit pomocí DLC jménem Rise of the Swiss.
„Počkat, počkat,“ říkáte si možná. „Husité přece nebyli Švýcaři, no ne?“ Máte pravdu, nebyli, i když by se dalo argumentovat, že husitské válečné vozy jsou vlastně takové švýcarské nože středověku, stejně vhodné k boji, přesunu i odpočinku. To ale asi nebude důvod, proč se autoři rozhodli husity a Helvéty zařadit do jednoho balíčku.
Spíš to bude tím, že obyvatelé alpských kantonů byli svého času považováni za nejstrašlivější válečníky celé Evropy, které si každý chtěl najmout coby žoldnéře a jejichž píky rozsévaly smrt napříč kontinentem. A stejnou hrůzu vzbuzovali husité, i když jejich píšťaly a sudlice sloužily Bohu a hejtmanovi, nikoliv zahraničním magnátům, kteří dobře platili.
DLC přináší celou husitskou kampaň, v níž z pohledu vojevůdce zažijete velkou část historie husitského hnutí od skromných začátků v roce 1419 až po drtivou porážku u Lipan, kde táborité a sirotci podlehli silám umírněné aliance. Ale pozor, nečekejte dramatický, osobně vyprávěný příběh jako v případě Age of Empires – jde skutečně „pouze“ o simulaci šesti klíčových střetnutí. Bez dialogů mezi hrdiny a padouchy, jen s krátkým úvodním popisem politicko-vojenské situace před bitvou.
Abyste si husitskou kampaň v novém DLC užili, musíte být zkrátka připraveni velet houfcům ve středověké bitvě prostě proto, že vás to baví. A je to středověká bitva, která se samozřejmě musela podřídit určitým kompromisům, aby fungovala jako počítačová hra.
zdroj: Vlastní
Field of Glory II: Medieval stojí na tahovém systému, v němž napřed pohnete všemi svými jednotkami, poté to stejné udělá soupeř. Obrovskou roli hraje soudržnost a morálka – pakliže se vám například soustředěnou palbou podaří narušit integritu houfce obrněných křižáckých rytířů, stanou se tihle skvěle vyzbrojení, elitní vojáci snadnou kořistí organizované, sebevědomé formace nuzných sedláků s vidlemi. A pochopitelně, jak věděli generálové už v pravěku, kdy se dvě tlupy servaly o hořící větev, pokud zaútočíte z křídla nebo zezadu, má to na nepřítele zdrcující psychologický účinek. A toho je potřeba využívat.
Dnešní článek a jeho druhá část, která dorazí za týden, není míněný jako klasická recenze celého datadisku. Jde o (doufejme, že zábavné a napínavé) převyprávění toho, co si husitská kampaň pro svoje hráče přichystala, přičemž se nemusíte bát, že by vám snad čtení zážitek zkazilo – Field of Glory se specializuje na vytváření nesmírně nepředvídatelných, dynamických situací, takže každý váš pokus zvítězit v té které bitvě se nejspíš od těch mých bude zásadně lišit.
A teď už se, dámy a pánové, fanoušci a fanynky prvního tankového velitele světové historie, pojďme podívat na začátky vojenské kariéry Jana Žižky z Trocnova!
Nekmíř
Hned v první misi se spolu s Janem Žižkou ocitáme v situaci, která rozhodně není záviděníhodná: Nejslavnější trocnovský rodák byl v roce 1419 napaden tisícovkou zbrojnošů pana Bohuslava ze Švamberka, a ačkoliv on sám velel podobnému počtu duší, ty přebývaly v tělech nevycvičených chudáků. Jak se mají poměřovat s železným rytířstvem, obrněnými kopiníky a kušníky s pavézami, výkvětem moderního vojenství?
Jak jinak než pomocí válečných vozů! Hra vám dovolí tyhle smrtící vynálezy rozestavit tak, jak potřebujete, ideálně zhruba do půlkruhu, abyste si chránili křídla (nezapomeňte, že jak je vůz jednou rozložený a řetězem připoutaný k sousedovi, už se vám s ním bude hýbat špatně). Pokud vám přebývá nějaká pěchota, která se na vozy nevejde, můžete před ni aspoň naskládat sudy, krabice, prostě všechno možné, aby se ti dobří kališníčci dokázali krýt před nepřátelskou palbou i ztečí. „Proděravělá krabice je lepší než proděravělá palice,“ dával vždycky s vědoucím úsměvem k dobru bratr Žižka, když si u táboráku maličko přihnul samohonky.
zdroj:
Vlastní foto autora
Jak vidno, husité, zvlášť ti raní, jsou extrémně improvizovanou bojovou silou, ale přesto to síla je. A jaká! Hned v první bitvě u Nekmíře se její potenciál krásně předvedl navzdory některým mým poněkud diskutabilním taktickým rozhodnutím. Umístil jsem totiž svoje lehká děla mimo vozovou hradbu do předsunutého lesíka s tím, že budou útočící rytíře otravovat a do zarostlého hvozdu si žádná obrněná formace nedovolí vstoupit. Což si taky nedovolila, jenže na okraj lesa připochodovala skvadra Švamberkových kušníků a moje dělostřelce bez cavyků postřílela.
Bratr Žižka si začal nervózně cumlat knír.
Protože jsem počítal s tím, že děla budou celou tuhle sekci chránit jako nedobytná clona, otevřela se mi rázem díra ve vozové hradbě. Kušníci se ovšem neodhodlali proniknout mezerou do mého zázemí, radši se poschovávali v uvolněných pozicích mezi mrtvolami dělostřelců a můj ve vozech skrytý houfec sporadicky zasypávali šipkami.
Čeští katoličtí pánové jinde tak stydliví nebyli. Pluk nezkušených, ale o to nadšenějších kopiníků se vrhl přímo proti vozové hradbě a sám Bohuslav ze Švamberka na opačném křídle vedl do útoku svoje těžce obrněné jezdce. Oba útoky byly odraženy. Kopiníci se dali na zběsilý úprk, provázeni halekáním husitů a oportunistickou palbou do zad. Pan Bohuslav svoje muže dokázal stáhnout organizovaně, aby mohl zaútočit znovu.
Zaútočil znovu. Znovu byl odražen. Zaútočil ještě jednou. Zhroutil se k zemi, zasažený kulí, a honem byl odnesen z pole.
Vozy po celé délce linie odolávaly… Kromě jednoho místa. Těsně vedle onoho lesíku, který tvořil měkký, odhalený podbřišek mojí bitevní linie, shromáždil svou pěší gardu druhý pan Bohuslav, tentokrát z Rožmitálu. A jeho útok byl zkušený, precizní, devastující. Obrnění kopiníci vzali ztečí několik vozů, pobili nebo zahnali obránce – a bitva se náhle octla na ostří nože.
Rožmitál měl nyní možnost znovu zaútočit buďto na vedlejší hradbu, kde mával palcátem sám Jan Žižka, nebo se vydat druhým směrem k vozům, kde bylo husitů míň, navíc nepovzbuzených přítomností svého velitele. Vybral si, ten prohnaný lišák, druhou možnost: Vrhnout se tam, kde jsem byl slabý. Jeden rychlý úder okovanou pěstí, zničit holotu a pak hrr na Žižku!
Byl to úder, který Bohuslavu z Rožmitálu přelomil paži vejpůl. Spolu s šesti druhy padl prostřílený šípy a kulemi ještě předtím, než stačil vztáhnout ruku na jediného bratra nebo sestru. Zbytek jeho poddaných, naprosto demotivovaný, raněného předáka pod těžkou palbou naložil na koně a po anglicku se vytratil.
zdroj:
Vlastní foto autora
Přesto se ještě bitva nebyla vyhraná. Udělal jsem totiž druhou botu dne: Vyslal jsem kupředu jednotku halberdýrů, aby od mých pozic odehnali nepřátelské puškaře, jejichž kule posádkám vozů vůbec nechutnaly. Halberdýři udělali, co jim bylo přikázáno, vyrojili se zpoza svého opevnění a zahnali střelce… Jenže pak je z pole zcela smetl náhlý výpad obrněných rytířů.
Ti si v tu chvíli mohli vybrat. Buď proniknou dírou ve formaci, obkrouží moje pozice a vezmou mě do týla, nebo budou honit a zabíjet bezbranné prchající husity.
Děkuju Bohu, že si ti krvežízniví grázlové vybrali druhou možnost.
Žižka vítězoslavně pohladil svůj palcát. Na bojišti v tu chvíli zbýval jediný český pán, Oldřich z Poděbrad, ale salvy z mých bombard kolem něj rozsekaly na cáry víc než polovinu jeho elitní gardy. To mu stačilo, aby vzal nohy na ramena, a zbytek armády ho následoval.
Bylo to slavné vítězství, triumf defenzivního, chytrého válečnictví proti tupě rytířskému způsobu boje založenému na bezhlavých ztečích. Zabil jsem 120 nepřátel, dalších 150 zranil a víc než 260 jich upadlo do zajetí. Za moje chyby zaplatilo životem 40 husitů, dalších 90 bylo raněno. Celkem vzato, na bandu nemyté sběře, slušný úspěch.
Příští zastávka? Sudoměř.
Sudoměř
„Zdar, Bohouši, už ti srostla díra?“ halekal posměšně Jan Žižka, když přes sudoměřskou bažinu spatřil pána ze Švamberka, který se vylízal ze svého zranění a o rok později vedl proti husitům další zbrojnou výpravu. A jakou: Tentokrát pod katolickými barvami pochodovala strašlivá síla železných jezdců i pěšáků podpořených ještě navíc kušníky s pavézami. Byla jich spousta a byli děsiví, až z toho kališníkům zuby drkotaly.
Žižka, který toho dne sloužil jako pobočník pana Břeňka Švihovského z Dolan, ovšem zvolil místo střetnutí dobře. K husitským pozicím rozloženým za mokřadem se dalo bezpečně dostat po jediné pevné stezce, tak úzké, že po ní nemohl pochodovat víc než jeden oddíl najednou.
zdroj:
Vlastní foto autora
Švamberk se přesto vrhl do útoku, evidentně poháněný pocitem osobní vendety. Kušníky poslal, ať se brodí v blátě a zasypávají moje pozice šipkami, já na to odpověděl hřměním střelného prachu. Přes pevnou stezku se vstříc mému středu, kde jedné části vozů velel Žižka a druhé Švihovský, vydali obrnění pěšáci. A na moje levé křídlo z nedalekého lesa vyrazila švadrona těžké jízdy pod vedením Mikeše Divůčka z Jemniště.
Chvíli to vypadalo vyloženě optimisticky. Divůčka nejspíš nikdo nenaučil, že do lesa se chodí leda tak na houby, ale když tam pošlete těžkou jízdu, bude to na houby, a tak byl i se svými lidmi zmasakrován, ještě než se ze změti stromů a podrostu vůbec dokázal vymotat. Ofenzivu ve středu pole vedl Petr z Konopiště a Šternberka, který, bohužel pro všechny pověrčivé husity očekávající, že proti nim na bojišti bude stát sám ďábel, nebyl netvorem zrozeným ze dvou matek na dvou různých místech, ale obyčejným chlápkem. Petrova neschopnost přivolat na pomoc síly pekelné byla experimentálně potvrzena, když se jeho řady, důkladně pročesány husitskými kulemi, daly se na zbabělý útěk.
Ovšem pak se nad kališníky začala stahovat mračna. Kušníci z blat chytře soustředili veškerou svou palbu na jedinou sekci vozové hradby a zabili tolik věrných chlapců a děvčat, až se ten zbytek dal na pochopitelný úprk. No a na místo pana ze Šternberka nastoupila čerstvá vlna rytířů, kteří vzali šturmem Žižkův vůz… A veliký hrdina klesl raněn k zemi. Jen co to viděli Břeňkovci z vedlejší sekce wagenburgu, začali si zoufat, lomit rukama, někteří zahazovali zbraně. Zdálo se, že kalich ten den padne.
Jediné, co mohlo husity zachránit, byla noc, která by přerušila veškeré útočné operace, ale s dvěma průlomy to nevypadalo ani na přežití do pozdního odpoledne. V tu chvíli ovšem něco zasáhlo. Bůh, nečekaná odvaha, taktický génius. Ať to bylo, co to bylo, změnilo to všechno.
Do průlomu ve středu, do opuštěných vozů, z nichž prchli Žižkovi muži i s raněným vojevůdcem, se začali hrnout železní, ale v tu ránu se jejich vítězné halekání změnilo ve výkřiky hrůzy. Jejich řady vzal útokem Valkoun z Adlaru s padesátkou těžkých jezdců, těch jediných „pořádných“ vojáků, které měli husité k dispozici a doteď je drželi v rezervě.
zdroj:
Vlastní foto autora
Valkoun katolické obrněnce rozdrtil. Posekal je, zahnal na útěk, pronásledoval a rovnou čelem vrazil do další postupující linie. Ta sice odolala, jenže co to – z močálu na levém křídle se ženou husitští hoši, kteří opustili bezpečí svých vozů a vydali se na statečný obchvatný manévr! Tahle překvapivá dvojitá porce kališníků železným stačila a v tu ránu pelášili za svými druhy.
Pořád ještě to mohlo být málo. Pravé křídlo bylo těžce zkoušené, v mnoha vozech zůstaly jen kušemi rozstřílené mrtvoly obránců. Švamberkovi kušníci vytáhli meče, stovka jich byla, stovka mužů v brnění a se štíty a se zbrojí, a vrhli se na poslední husity v té části linie – dvacítku dělostřelců postávajících kolem dvou bombard.
Dělostřelci jich bez ztráty jediného muže pár desítek pobili, zatímco se na ně drápali z močálu. Zbytek vzal roha.
Švamberkovi, který se, poučen předchozí bolestivou zkušeností, držel po celou dobu bitvy vzadu i se svou elitní těžkou jízdou, sice zbývala ještě velká spousta rezerv, ale jen co padla tma, bylo po bitvě. Po bitvě, která skončila strategickým vítězstvím husitů, kteří se nenechali zničit, naopak – za svých 40 mrtvých a 90 zraněných zabili 160 katolíků, dalších 200 skončilo ve špitále a skoro 300 demoralizovaných útočníků dezertovalo nebo bylo polapeno zaseknutých v bahně.
Žižka byl sice raněn, ale příští rok už byl schopen opět pozdvihnout palcát k nebesům. Což bylo potřeba, protože přišel Zikmund. A se Zikmundem přišli křižáci.
Hejtmanova dobrodružství nekončí! Druhou část Žižkova strategického příběhu najdete pod tímto odkazem.
