Před 60 lety v noci na 1.6. byl vykonán první a doposud také jediný rozsudek smrti civilního soudu v dějinách státu Izrael nad mužem jménem Adolf Eichmann. Právě on stál za tzv. konečným řešením židovské otázky, kvůli kterému bylo v průběhu druhé světové války posláno na smrt 6 milionů Židů.

Historie nás o tom přesvědčila už mnohokrát. Kde vládne diktatura, přirozená selekce se vytrácí a společnost přeje průměrným. Lidé jako Hitler, Göring, Borman nebo Hess rozhodně nepatřili k výkvětu své doby, i proto chtěli mít vedle sebe ty, jež je ničím nepřevyšovali. A horlivý byrokrat, svědomitý úředník a tělem i duší oddaný člen NSDAP Adolf Eichmann byl logickou volbou. Dlouho se sice zdálo, že zůstane jen dobře fungujícím – leč malým a nenápadným kolečkem v soukolí rozsáhlé nacistické mašinerie.

Vše ale změnil rok 1941, kdy Němci napadli Sovětský svaz a na své cestě východním Polskem a ukrajinským vnitrozemím naráželi na další a další Židy. A otázka co s nimi byla v tu chvíli prioritou. V haciendě u jezera Wan See nedaleko Berlína se proto v lednu 1942 sešli straničtí prominenti. Schůzi předsedal Reinhard Heidrich. Adolf Eichmann jen pečlivě stenografoval, ale ještě předtím předložil svůj skromný inovativní návrh, kterak za použití smrtelně jedovatého plynu Cyklon B markantně zvýšit počet usmrcených Židů, a zároveň ušetřit říši finance, jež polykaly nezbytné válečné výdaje.

Nápad se osvědčil a Eichmann byl za odměnu pověřen realizací plánu na konečné řešení židovské otázky. Vznikla nejznámější trasa smrti v dějinách : Treblinka – Majdanek - Sobibor a konečná stanice Osvětim. Eichmann už přestal být pouhou loutkou, disponoval zásadními pravomocemi a svůj úkol pojímal nanejvýš zodpovědně. Vždyť poslední pochod smrti vypravil pro maďarské židy jen 8 měsíců před pádem třetí říše.

Po skončení války si také věděl rady. V roce 1945 se jako řadový voják vzdal americké hlídce, z tábora ovšem uprchl a s pasem na jméno Ricardo Klement odcestoval do Argentiny, kde se tiše usadil v Buenos Aires.

V polovině 50.let však nastal klíčový zlom, když do hry vstoupila izraelská tajná služba Mosad, připravená Eichmanna získat za každou cenu. V době, kdy Izrael existenci Mosadu oficiálně popíral, rozehráli jeho agenti neobyčejně riskantní partii se zápletkou, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejvynalézavější hollywoodský scénárista.

Akce, při níž se izraelské komando zmocnilo Klementa-Eichmanna, začala 11. května 1960. Agenti Mosadu se Eichnmanna zmocnili v Garibaldiho ulici v Buenos Aires krátce poté, co vystoupil z autobusu. Jeden z agentů ho strhl na zem a následně vtáhl do auta, které ho odvezlo do připraveného konspiračního domu. Eichmann se prý téměř nebránil a po krátkém výslechu přiznal svou pravou totožnost. Složitější než samotný únos se ale ukázala přeprava z Argentiny do Izraele.

Schválen byl plán přepravit uneseného válečného zločince do Izraele pomocí leteckého speciálu, který přiveze do Argentiny delegaci na oslavy vyhlášení argentinské nezávislosti. Letadlo pilotovala předem vybraná posádka, nicnetušící cestující, kteří byli tvořeni oficiální izraelskou delegací. Součástí plánu na převoz Eichmanna do letadla byl fingovaný úraz jednoho ze spolupracovníků agentů Mosadu (s údajným otřesem mozku), aby se personál letiště nepodivoval, proč je Eichmann, převlečený do letecké uniformy, přepravován ve stavu snížené rozlišovací schopnosti. Vše se zdařilo, let proběhl klidně a 22.května 1960 letadlo bezpečně přistálo v Tel Avivu.

Poté, co o den později Izraelci oficiálně oznámili, že Eichmann je v jejich rukou, podala Argentina ostrý diplomatický protest u OSN proti narušení své územní integrity. Izrael se za tento čin oficiálně omluvil, ale Eichmanna odmítl vrátit. Po několikatýdenní roztržce mezi oběma státy došlo k opětovnému znormalizování vztahů. 

Soud začal přesně dubnu 1961 v budově jeruzalémského kulturního centra. Za mimořádných bezpečnostních opatření a zájmu světových médií, stejně jako norimberský tribunál o mnoho let dřív, posloužil i proces s Adolfem Eichmannem k odhalení rozsahu nacistických zvěrstev. Další úsilí o dopadení nepotrestaných nacistických zločinců po skončení Norimberských procesů totiž značně zkomplikovala Studená válka.

Američané či Britové zcela vědomě přehlíželi, jak Západní Německo kryje bývalé nacisty (až do 60.let často zastávající vysoké politické posty) a odmítá spolupracovat na jejich stíhání, protože Západ si v 50.letech zkrátka nemohl dovolit rozkol ve vlastních řadách, čehož chytře využívali ke své propagandě Sověti.

Zlom nastal právě v roce 1961, kdy izraelská tajná služba Mosaad vypátrala a unesla Adolfa Eichmanna. Centrum Simona Wiesentala, které kvůli nedostatku financí bojovalo o holé přežití, zaplavily poté štědré dary a příspěvky od donorů z celého světa. Zločiny druhé světové války se po zásluze opět vrátily na scénu veřejného zájmu a zatýkání nacistů utěšeně pokračovalo. Za jakousi symbolickou tečku tohoto snažení je často považován rok 1987 a proces s obávaným členem francouzského gestapa, známým pod přezdívkou „lyonský řezník“ Klausem Barbiem.

O to překvapivěji zapůsobila slova šéfa Wiesenthalova centra Efraima Zuroffa, podle něhož se na svobodě stále nachází ještě několik stovek nacistických zločinců, které je nutno pohnat před soud! Je sice pravdou, že u zločinů proti lidskosti nelze aplikovat princip promlčitelnosti. Je rovněž pravdou, že bychom měli dbát na dodržování dříve stanovených principů.

Přesto si pokládám otázku, zda má ještě dnes, 77 let po válce, smysl pátrat po bývalých nacistech a poté je v kolečkových křeslech, ve stavu, kdy už v drtivě většině případů nejsou schopni obviněním relevantně čelit, vítězně přivážet před soud? Není to spíše morální políček západní demokracii? Bez ohledu na závažnost zločinu má přece mít každý člověk právo na spravedlivý proces. A ten už za těchto podmínek nejsme schopni žádnému z těchto lidí garantovat.

Příkladem budiž aktuální případ z Německa, kde soud vydal zatykač na Irmgard Furchnerovou, bývalou sekretářku v koncentračním táboře Stutthof. Je obžalovaná, že během druhé světové války napomohla k vraždám více než 11 tisíc vězňů. Podle prokuratury Furchnerová pracovala v letech 1943 až 1945 v táboře poblíž Gdaňsku jako sekretářka, písařka a stenotypistka pro tamního velitele Paula Wernera Hoppeho. Mimo jiné přepisovala jeho rozkazy k popravám či seznamy deportovaných, kteří pak zamířili vlaky do Osvětimi. V té době jí bylo 18 respektive 19 let. Dnes je jí 97 let!

Co k tomu dodat?

Po každé válce zůstanou oběti a po každé váleční zločinci. Tedy i po konfliktu, který probíhá v těchto měsících na Ukrajině. V 21.století bychom se neměli nechat ukolébat konstatováním, že válka je jen pokračování politiky jinými prostředky. Nikoliv, válka zůstává válkou, byť by byl její motiv sebeušlechtilejší. A ti největší váleční zločinci se pak často hájí stejně jako architekt holocaustu Adolf Eichmann – pouze naslouchali rozkazům.

Ve skutečnosti byl tento muž zvráceným idealistou, který pouze litoval toho, že nedokázal způsobit smrt více lidí.