Barcelona samozřejmě skýtá již dlouhá léta dva základní orientační body pro milovníky moderního umění. Je to jednak Fundació Joan Miró, muzeum zasvěcené tomuto zdejšímu rodákovi, jež schraňuje na deset tisíc jeho děl a stálá expozice nabízí řadu ikonických výtvorů (ostatně na Miróovu tvorbu narazíme na spoustě míst Barcelony i ve veřejném prostoru počínaje letištěm).
A také Museu Picasso de Barcelona, jež se zaměřuje z velké části na malířovy juvenilie a dále prezentuje rozsáhlou Picassovu sérii Las Meninas z roku 1957, ovlivněnou Diegem Velázquezem. Ta nejcitovanější malířova díla, ať kubistická, či jiná, však musíme hledat v jiných galeriích.
Na hraně korektnosti
Hned ve vedlejším paláci vedle Picassova muzea vloni na podzim otevřeli nový stánek moderního umění Moco (zkratka MOdern COntemporary), jež je de facto filiálkou stejnojmenné amsterdamské instituce. Základ expozice tvoří poněkud halabala instalované jednotlivosti osobností, jako jsou či byli Andy Warhol, Jean-Michel Basquiat, Keith Haring, Damien Hirst, David LaChapelle či Banksy.
To, čím je Moco skutečně pozoruhodné, je část expozice věnovaná soudobému chilskému malíři Guillermu Lorkovi (nar. 1984). Jeho velkoformátová tvorba balancuje kdesi mezi magickým realismem a surrealismem. Lze předpokládat, že na některé kruhy může působit kontroverzně jak umělecky (a je pravda, že si svým způsobem pohrává s kýčem), tak možná i z hlediska „korektnosti“, neboť umělec kromě nejrůznějších zvířat v neobvyklých situacích a nadživotních velikostech využívá postav spoře oděných dětí i velmi mladých dívek.
Jisté však je, že vstoupí-li divák do sálu s Lorkovými obrazy, jeho bizarní svět na něj skutečně mimořádně zapůsobí, v čemž sehrává roli i instalace v novotou zářícím naleštěném prostoru a bezesporu i neočekávanost tohoto silného zážitku.
Vtipný Magritte
Zmíněné muzeum Joana Miróa posiluje momentálně stálou mistrovu expozici také o dočasnou výstavu nazvanou His Most Intimate Legacy (Jeho nejintimnější odkaz). Kromě množství biografického materiálu (fotografie, dopisy, poznámky, skici) představuje Miróova díla věnovaná manželce Pilar a dceři Dolors. Obzvlášť interesantní jsou pro zájemce o tohoto proslulého solitéra, nekonvenčního i v rámci surrealismu, k němuž bývá nejčastěji řazen, jeho raná, vlastně zcela realistická díla, jež bývají v takovém množství pohromadě vídána jen výjimečně.
Zcela nejzásadnější barcelonskou výstavou letošního jara, přesahující do června, ovšem byla expozice La Máquina Magritte (Stroj Magritte) v galerii CaixaForum. Slavný belgický surrealista René Magritte zde byl představen ve středně velkém rozsahu prostřednictvím necelých sedmdesáti děl, ovšem z kurátorského i instalačního hlediska velmi invenčně.
Dramaturgie výstavy vybírala z jeho tvorby po tematických okruzích a umožnila srovnání mnoha nejslavnějších obrazů s dalšími podobně koncipovanými díly. Ať už to byl například rozpor mezi zobrazením a slovním označením (viz slavná Magrittova „dýmkanedýmka“), prolínání reálného výjevu s jeho zobrazením na malířském plátně či na skle okna, různé způsoby zobrazení postavy apod. Nepřehlédnutelná a velmi úspěšná byla také snaha tvůrců výstavy představit Magritta jako člověka plného nadhledu, vlastně velmi vtipného, se značně ironickým viděním světa.
