Hodinový manžel

„Ale já nepotřebuju, aby mě někdo vojel a ještě si za to nechal zaplatit,“ vytřeštila jsem na ni oči. „Víš přece, že co mi před léty umřel Pepík a ti další za nic nestáli, už žádnýho chlapa nechci. Já jenom potřebuju, aby mi to doma někdo porychtoval, vždyť Pepa byl poslední, kdo na tom dokázal pořádně máknout.“

Načež mi Květa vysvětlila, že hodinovej manžel není něco jako lehká ženština v mužským vydání, ale že toto označení zpravidla používají šikovný kutilové, který se živjej různejma pracema v bytech svejch zákazníků, zejména zákaznic. Zasmály jsme se, no jo, jsem blbá a sto let za opicema, ale pak mi Květa dala na jednoho takovýho chlapíka kontakt. Já se cukala, že nevím, že si nerada pouštím cizí mužský do bytu, ona pro změnu říkala, že taky neví, protože sice má s panem Sýkorou dobrý zkušenosti, ale že je věčně zaneprázdněnej. Tak jsme se rozloučily s tím, že z toho asi nic nebude.

Jenomže když jsem pak přišla domů a došlo mi, že zase budu muset prát ve vaně, tak jsem vyměkla a tomu zpěvnýmu ptákovi zavolala. „Sýkora, prosím... jo, jsem u zákaznice, ale napíšu si vás...“ Ozvalo se po dlouhým zvonění a mě napadlo, jestli přece jen ne v posteli, když je ten hodinovej manžel a nechal to tak dlouho zvonit. „Říkáte pračka, jakej typ... a něco v koupelně... a blablabla, blbablabla, ale můžu až koncem měsíce... Že to moc potřebujete, no to každej, ale že jste to vy, tak přespříští sobotu v osum ráno.“ Zněl uhoněně, možná nestíhá, protože je levej jak šavle, a jestli je to pravda, tak Květě pěkně vytmavím, jakýho mi doporučila lempla.

No, moc jsem si od toho neslibovala, ale když jsem mu tu sobotu otvírala dveře přesně v osum, tak jsem se zarazila a zastyděla, že jsem se aspoň trochu nenamalovala. Sýkora měl totiž úplně stejný šedý oči jako můj nebožtík Pepík, jen byl vyšší a udělanější. Pak jsem si řekla, že jsem blbá, nejsme tu přece kvůli randění a začala jsem na něj bejt schválně odměřená: „Nefunguje mi pračka, napřed začala týct a pak úplně přestala prát. Opravář z firmy říkal, že je na odpis a že jestli chci, tak mi sem rovnou nechá poslat novou a tuhle starou odvézt. Jenže to by bylo moc drahý, a jestli mi řeknete to samý, tak se nemáme o čem bavit.“

Sýkora na to nezareagoval, asi byl zvyklej. Podíval se na pračku, napřed ji otevřel zepředu a kouknul dovnitř, pak odšoupnul od kuchyňský zdi, rozebral, vytáhnul z brašny ňáký udělátka a začal měřit. Teda asi měřit, tomu já nerozumím. Občas u toho maličko zakroutil hlavou, pak si stoupnul vedle kuchyňskýho stolu a spustil: „Paní Přikrylová, ta pračka má hodně za sebou, řeknu vám, že tenhle starej typ jsem už několik let neviděl. Potřebuje vyměnit těsnění a programátor, nic z toho se už dávno nevyrábí, ale já bych vám je mohl sehnat. I když to udělám, nemůžu vám garantovat, že se na ní neporouchá něco jinýho, ale spíš bych řekl, že vám ještě pár let vydrží a přijde vás to na čtvrtinovou cenu, než kdybyste si kupovala novou. Tak se rozhodněte.“

No, úplně jsem roztála, kdepak bych já stará ženská měla na novou pračku. Jak jsem byla prve schválně odměřená, tak teď jsem se usmála, řekla Sýkorovi, že rozhodně chci, aby mi to opravil a nabídla jsem mu, jestli si nechce na chvilku sednout, že mu uvařím kafe. „Kafe si dám rád, paní Přikrylová, ale budu u toho dělat, co tady máte dalšího?“ Optal se.

„Jauvajs, do háje,“ ulítlo mi, když jsem chtěla zastrčit varnou konvici do zdi a zase se rejpla o prasklou zásuvku, která se zaviklala mezi dlaždičkama.

„Proboha, ženská, nešahejte na to nebo vás to zabije, kouká vám tam živej drát,“ zařval na mě Sýkora, když mě viděl. Já uskočila leknutím, on se mi omluvil za tu „ženskou“ a vysvětlil mi, co by se mohlo stát, zvlášť když mám mokrý ruce. Pak seběhnul dolů ke svýmu auťáku, má takovej pěknej červenej, moc se v tom nevyznám, myslím, že se to jmenuje Felicie, takovejch už dneska moc nejezdí. Přinesl si další brašnu, v předsíni vypnul pojistky, z brašny vytáhnul úplně stejnou zásuvku, jako byla ta prasklá, vyměnil, zasádroval a zeptal se, jestli si někde může umejt ruce.

„Pojďte do koupelny, pane Sýkora, ale umejte si je nad vanou. Kohoutky nad umyvadlem potřebuju, abyste mi taky opravil, jdou strašně ztuha, když je otevřu, tak pak nejdou pořádně zavřít a tečou.“ No a následovaly úplně stejný řeči jako v kuchyni u pračky, že totiž takový kohoutky už strašně dlouho neviděl, že jestli chci, tak mi místo nich dá pákovou baterii, ale jestli nechci, tak mi je opraví a přijde mě to daleko levnějc. Zlatej člověk, ten by snad dokázal dát dohromady i parní lokomotivu z předminulýho století.

To kafe jsem mu samozřejmě uvařila, ještě mi udělal pár věcí, a když bylo hotovo, hodiny ukazovaly skoro dvanáct. „Ježíšmarjá, pane Sýkora, já jsem vás strašně zdržela, teď vám manželka doma vynadá, že na vás musela čekat s obědem,“ nevěděla jsem, co říct, tak ze mě vypadlo tohle. Ale taky trochu ze zvědavosti, jak to vlastně má, když je ten hodinovej. Kouknul na mě, já v jeho šedejch očích zahlídla stín potlačovanýho smutku, jako by na sobě nechtěl nechat nic znát. Domluvili jsme se, že na tu pračku přijde příští sobotu, protože musí sehnat ten starej programotentononc a to těsnění, že mu to pak zaplatím celý najednou a že to bude stát tolik a tolik. No, málo to nebylo, ale celkově mě to vyjde daleko levnějc, než kdybych měla všechno nový a dělaný od drahejch firem.

Asi jsem úplně pitomá, kdybyste mi tejden zpátky řekli, že příští pátek uvařím guláš, upeču bábovku a v sobotu ráno vstanu v pět, abych ze sebe udělala po létech zas jednou ženskou, tak se vám vysměju do obličeje. A to všechno jen kvůli tomu, že ten zpěvnej pták má stejný oči, jako míval můj Pepa, že je věcnej a dokázal se přenýst přes to, když jsem na něj byla zezačátku hnusná. A že má v sobě něco, co na mě působí, no já nevím. Vždyť je to jenom obyčejnej řemeslník a já přece už o chlapa jako takovýho dávno nestojím. Tohle všechno jsem si říkala, když jsem další sobotu ráno netrpělivě vyhlížela z okna Sýkorovu červenou Felicii.

Přijel s hodinovým zpožděním, když už jsem začínala bejt pěkně naštvaná. Na auťáku měl zboku čerstvej šrám, omlouval se, že mu ňákej náfuka se zbrusu novým bourákem nedal přednost a že se proto zpozdil. Když ještě ve dveřích mezi těma všema omluvama prohlásil, jak mi to sluší, tak jsem nevěděla, jestli to mám brát jako osobní kompliment nebo jestli to říká každý zákaznici, která trochu vypadá. Ale pračku mi opravil, bábovku pochválil a dal mi razítko, jakože mám záruku na to, co u mě udělal. Než odešel, tak jsem se ho zeptala, jestli by si se mnou nedal oběd, že mám náhodou od včerejška uvařenej guláš. Poděkoval, odmítnul a já si zas všimla úplně stejnýho stínu potlačovanýho smutku jako před tejdnem. Když vypadnul, koukla jsem se na to jeho razítko a stálo tam: „Josef Sýkora hodinový manžel.“ Ať si je klidně Pepa, jako byl ten můj, ale já opravdu dalšího chlapa už nechci, to vám garantuju.

***

Příště jsem se s Pepíkem Sýkorou viděla asi o tři měsíce později, když mi začala kapat voda vedle takovýho toho ventilu, kterým se otvírá a zavírá topení v obejváku. Měl smuteční pásku na levý ruce nad loktem a několikrát si nenápadně otřel ty svý šedý oči. Zeptala jsem se, snažila jsem bejt taktní a on se mi svěřil, že mu po dlouhé těžké nemoci zemřela manželka.

Pak jsem ho po čase zavolala ještě párkrát kvůli drobnostem, který bych si snad dokázala udělat i sama, jako je třeba vymalovat předsíň. Ale znáte to, fachman je fachman, jednak jsem měla jistotu, že to udělá pořádně a za druhý jsem prostě chtěla bejt s ním, protože jsem viděla, že potřebuje nebejt v tý těžký životní etapě sám...

No, já vím, že si odporuju, když jsem tvrdila, že už nikdy žádnýho chlapa nebudu chtít a že se to teď snažím nějak okecat. Jenomže čert ví, jak to všechno dopadne, na jedný straně sice cejtím, že je Pepovi se mnou dobře, když už teď spolu občas zajdeme i na skleničku nebo na procházku. Ale na druhý straně nechci nic uspěchat, protože sama dobře vím, jak je to těžký, když vám odejde někdo, koho jste milovali a jak dlouho trvá, než se z toho vzpamatujete.

PS: Teď se možná ptáte, jak to s těmi dvěma dopadlo, a máte mi za zlé, že jsem jejich příběh utnul před rozuzlením. Dopsat tomu happy end a říct, jak se ti dva dali šťastně dohromady, by bylo snadné, ale o tom život není. Dokud je člověk naživu, tak jeho příběh ještě neskončil a nám nezbývá, než držet Milušce a Pepovi palce, aby v sobě navzájem dokázali nalézt vše, oč je oba už jednou osud připravil.