Většinu stopáže strávíme na jediném místě. V luxusní (funkcionalistické) budově, kde probíhají zkoušky před natáčením. Půjde o film podle námětu Loly Cuevasové, která se zároveň ujme i režie. Ke spolupráci přizvala dva hvězdné herce, kteří v dramatu pomalu až antických rozměrů ztvární dva bratry. Všechno platí bohatý a štědrý mecenáš, který přitom nemá se světem stříbrného plátna prakticky žádné zkušnoseti. Příběh snímku Rivalita nezapře velký potenciál. Dočkáme se v něm vypjatých, emotivních momentů. Navíc by neměl postrádat uměleckou hodnotu. Zkrátka a dobře: To by bylo, aby se nedostal na nějaký prestižní festival.

S díly režírovanými argentinskými tvůrci se setkáváme třeba na Febiofestu. Tohle sice bylo natočeno ve Španělsku, ale Mariano Cohn a Gastón Duprat skutečně pocházejí ze zmíněné jihoamerické země. Ve dvojici režírují už delší dobu. Jenže tentokrát to působí dojmem, že každý chtěl natočit něco jiného. Nebyli náhodou místo obvyklé shody v rozporu? Jeden jakoby toužil po seriózním dramatu, zatímco druhý by rád dal vzniknout satirické komedii. Vzájemná vybíjená pak způsobila, že se většinově pohybujeme v rovině dramatu. S tím, že zamýšlené vtipné momnety úplně nefungují. Ovšem jestli byli oba po celou dobu v dokonalém souladu, tak nutno podotknout, že Film roku byl od prvopočátku určený spíše festivalovému publiku.

Přestože má ve svém středu dvě světové hvězdy. Velká škoda, že Penélope Cruz a Antonia Banderase nedoplňuje třetí mezinárodní superstar. Oscar Martínez v žádném případě není špatný herec! Kdo by tohle chtěl tvrdit, ať raději kouká jenom na animáky. Nicméně vidět na plakátu ještě Javiera Bardema, Eugenia Derbeze, Ricarda Darína nebo Damiána Alcázara by bylo dobré nejen z komerčního, nýbrž i z diváckého úhlu pohledu. A co teprve kdyby s Antoniem Banderasem nehrála Penélope Cruz, nýbrž její výborná kamarádka Salma Hayek? Vidět pohromadě pár z Desperada a Tenkrát v Mexiku, který se společně objevil i ve Fridě nebo Zabijákově ženě a bodyguardovi, a který svými hlasy obohatil i Kocoura v botách a jeho sequel, to se prostě nikdy neomrzí! Oblíbené Mexičance by jistě slušel i ten senzační účes, protože jí přece sluší všechno.

 










 

Ale neřešme to, co mohlo být a zabývejme se tím, co je. Především panuje veliká rivalita mezi oběma hereckými „kohouty“ na jednom smetišti. Iván Torres (Martínez) si zakládá na charakterových rolích, Félix Rivero bere role i v blockbusterech, přičemž je držitelem prestižních cen, včetně Goyů a Zlatých glóbů. Ze strany Ivána se evidentně nejedná o závist (nejvíce si cení sošky od handicapovaných dětí), nýbrž o přesvědčení, že na rozdíl od kolegy Félixe bývá součástí nefalšovaných uměleckých děl. Oba herci ve svých rolích do značné míry mluví o tom, co znají z vlastní profesní zkušenosti. Ale že bychom měli sledovat nějakou sofistikovanou parodii na téma „hvězdnost celebrit“ nebo že by si ti, které vidíme před kamerou, měli nějak význačně dělat srandu sami ze sebe a ze svojí profese, tak to zcela určitě ne.

Naštěstí Film roku není ani žádným vypočítavým kalkulem, jaký předvedl kupříkladu Alejandro González Iñárritu s Birdmanem. Film roku bude potřebovat možná až 50 minut či dokonce hodinu na to, abychom si k postavám vytvořili nějaký vztah a abychom cítili potřebu jejich leckdy bizarnímu počínání porozumět (byť při konfrontaci představitelů dvou nejdůležitějších rolí budou patrně všichni pokaždé na straně známějšího Antonia Banderase), avšak od té doby budeme muset uznat, že tenhle projekt má přes svoji svéráznost něco do sebe, i když jde více proti vkusu mainstreamového diváctva. Na druhou stranu dopřává nejrůznější možnosti interpretace, což platí samozřejmě i pro prostředí, ve kterém se odehrává a které tvoří hlavně rozlehlé a přitom spoře vybavené místnosti.

 










 

V nich tedy probíhají zkoušky, během kterých paní režisérka rozhodně nezapře svou uměleckou duši. Byla by chyba se domnívat, že vůbec neví, co dělá. Přesto může její přístup leckomu připadat zvláštní, tak jako leckdo jen nevěřícně kroutí hlavou nad metodickým herectvím. Lola se ovšem nepodobá režiséru Kohoutkovi z Trháku, protože ve své snaze o natočení co nejlepšího bijáku překračuje hranice profesního života svých herců a nehorázně zasahuje do toho osobního. Viz cvičení o egu, při kterém je nechá zaizolovat do igelitu, aby bezmocně sledovali, jak drtí jejich ocenění. Pro dosažení co nejlepšího hereckého výkonu nad ně poručí přistavět obří balvan. Jindy zase nechá nainstalovat hromadu mikrofonů před herečku, se kterou se následně mají jeden po druhém pro srovnání líbat. Nakonec jim to coby lesbička (se svůdně tančící přítelkyní) ukáže sama. A co čert nechtěl, trochu se to zvrtne. Během odskočení si mimo onu klíčovou budovu se dozvíme i něco málo z Ivánových znalostí vážné hudby, třebaže to nebylo nutné.

Film roku se oficiálně jmenuje Competencia oficial, což se dá přeložit jako Oficiální soutěž. Rozhodně férovější název, protože s výkřiky typu Film roku, Největší příběh všech dob či Dějiny násilí by se mělo zacházet opatrně, resp. by ideálně neměly být vůbec používány, protože budou vždycky zpochybnitelné a zavádějící. Nicméně tahle novinka, jejíž tvůrci pro vyprávění hodně i vhodně využívají statických záběrů, si v závěru přichystá jeden pozoruhodný twist. Po něm následuje, mimo jiné, tisková konference, jejíž zařazení ponejvíce ocení herci/herečky, organizátoři festivalů a novináři. Samotné natáčení tedy pohříchu nevidíme, byť se to dalo čekat. Takže teprve závěrečnou otázkou tenhle biják pořádně udeří hřebíček na hlavičku. Ptá se totiž, kdy doopravdy končí film? Když naskočí závěrečné titulky? Při odchodu z kina? Když si o něm přestaneme povídat? Když si na něj za několik roků po zhlédnutí vzpomeneme? Vskutku zamyšleníhodné. Bohužel to nic nemění na tom, že Film roku v pravém slova smyslu vypadá zcela určitě jinak.

FOTO: Bontonfilm