Seděl jsem u baru a popíjel Martini. Dávali ho s plátkem citronu a s dvěma třešničkami napíchnutými na umělohmotném mečíku, s hromadou ledu, a tak vůbec. Jsem-li na dovolené či vůbec někde u moře, dávám si „Martini baby“. Podle oné reklamy, jak v ústrety pikolíkovi v pokoji v nóbl hotelu vyjde z koupelny ta krásná skoro nahatá dáma a laškovně a také trochu lascivně praví: „Martini, baby?!„

Momentálně žádná dáma nic nepravila. I když polonahých dam bylo kolem celkem hafo, případně něúrekom. Tedy hodně. Ale nevycházely z koupelny, ale přicházely od moře. A kdyby i bývala byla některá něco pravila, bylo by jí to bývalo bylo houby platné. V novém a krásném baru na břehu moře nebylo slyšet pro řev magneťáku ani nedaleké dorážení třímetrových vln na břeh, neb se dnes Černé moře rozhodlo předvést turistům a nám pracujícím, proč se mu říká od dob starých Řeků „černé“. Natož aby byly slyšet nějaké dívčí sexy povzdychy typu „Martini baby?“

Koukl jsem kolem sebe, nechal krásné dámy krásnými dámami a pravil: „Ještě (duca, duca, duca) jednou (duca, duca, duca) to samé (duca, duca, duca).“ Barman kývl, zřejmě uměl odečítat ze rtů, a já se oddal duševnímu stavu běžnému u adolescentů a českých intelektuálů. Vyjádřenému tak nějak jako: „Ach Bože (duca, duca, duca), proč je (duca, duca, duca) život tak (duca, duca) těžký (duca, duca, duca)? Když já (duca, duca, duca) jsem tak (duca, duca, duca) mimořádně geniální!“

To duca, duca jsem pochopitelně nedělal já ani barman… I když ten vlastně ano. Duca, duca dělala muzika z přehrávače. Tedy jestli tohle (duca, duca) je zrovna muzika (duca, duca). Obrovitá věž s megarepráky jela z plna hrdla. Jak to dítě v tý Polednici.

Barman přinesl (duca, duca, duca) žádané (duca, duca, duca) a já jsem nejprve mlsně pozřel jako první tu červenou třešničku naloženou v cukru. Ještě že mne nevidí žádný ošetřující lékař!

Smutek byl v duši mé (duca, duca, duca)! Slunce sice svítilo (duca, duca, duca), jako kdyby za to byly prémie (duca, duca, duca), voda šplouchala, co mohla (duca, duca), moře bylo slané (duca, duca), martini pravé (duca, duca, duca) …. Ale na co to vše je, přátelé? Na co?

Neříkejte to, že vás to slovo teď napadá! A pochopte mne.

Jsem u moře. Černého. Na Zlatých píscích. Kolem kolotá život světového přímořského střediska. Moderní hotely postavené v posledních letech, s bazény a lehátky, všude mladé dívky v miniplavečkách a německé důchodkyně bez podprsenek. Po jejich: „oben ohne“. Vzpomínám, jak že zněl ten starý německý šlágr: „…. Frauen ober ohne, ohne wie Melone …“ z dob mého mládí. Včera večer to hráli v „Bayerische Brauerei“ kousek od nás. Jo, přesně tam, co často hrajou slavnou píseň Udo Jürgense: „Siebzehn Jahr, und blondes Haar …“. Kde se zpívá:

„Siebzehn Jahr, blondes Haar, so stand sie vor mir, Siebzehn Jahr, blondes Haar, wie find ich zu ihr“ (sedmnáct let a blonďaté vlasy a stála přede mnou, kde já ji dnes najdu.“ Jojo. Kdeže ty loňské sněhy jsou…. siebzehn Jahr.

. Vy nevíte, kde jsem seděl. V plážovém baru No kousek před Eiffelovou věží. Na promenádě bulharských Zlatých písků! Jak to najdete? To nejdřív minete lokál „Malenkaja Rus“, pak „Dönner kebab“, kde podávají Staropramen, mihnete se kolem gruzínské restaurace a „lidové“ bulharské „Mechany“ (tradiční hospody), kde nikdy žádného Bulhara nenajdete, pak už jen kolem pravého „Wiener café“ a jste tam. Jo, zapomněl jsem na turecký podnik s břišními tanečnicemi a asi sto padesát dalších. Na pěti kilometrech.

Včera to tady byl moc hezký večer. Včera. Ale dneska ráno se mi (duca, duca, duca) v mém věku (duca, duca, duca) udělal na nose (duca, duca, duca) beďar! (duca, duca, duca) Jak říkají místní Bulhaři, „užas“. Což v bulharštině znamená „strašný“.

Takže jsem byl smutnej. Ale držím se slavného výroku opilce z českého bufáče, který roznesl ve známost M. Donutil a kterýž zní? „Furt se něco děje“.

Koukám lehce a nenápadně – hlavně nenápadně – jen jedním očkem na krásný holky, že abysem nevypadal jako senilní nemrava… Nemrava prosím, to jo, proč ne! Ale ne senilní!

Pozoruji tedy okolí, kde se, co děje. Zalétnu zrakem v hotelovému bazénu, zda je tam pyramida. V tomto případě nikoli nějaká nakašírovaná polystyrenová stavba, jaké tak milují nejen tady, ale třeba na Kypru. Ne, ne! Tato pyramida je živá. A je to Ruska. Pozná se to podle ječivého hlasu, jaké známe od macechy z filmu Mrazík. Ječí na svého polovičního muže, možná že jen třetinového podle váhy. Holohlavý chlapík ke kmitá podle pokynů Pyramidy a donáší colu, mražené, banánek a tak, podle přání té hromady masa. Pyramida jí říkám proto, že je úplně hnědá, jak se neustále opaluje. Nahoře začíná nedokonalou špičkou, kterou tvoří drdůlek smotaný ze zbytku vlásků a převázaný gumičkou. Hlava pak přechází kolem velikých zlatých orynglí (staropražský výraz pro veliké náušnice) na býčí krk, na němž visí mohutný zlatý řetěz, aby pak krk bez viditelného přechodu se pyramidálně rozšířil do ramen a dále dolů. Horní díla plavek Pyramida nemá. Jistě že má prsa. Ale jak je popsat? Na to byla moje studia deskriptivní geometrie nedostatečná. Původně trojrozměrný předmět. No, jak bych vám to vysvětlil.

Tak třeba na starém politicky nekorektním vtipu, který sice znám, ale hluboce s ním vnitřně nesouhlasím. To přijde pán do prodejny dámského prádla, aby zakoupil své ženě dárek. Pán je nervózní. Jak jinak, v takovém obchodě jsou nervózní i hrdinové z bitev a profesoři matematiky. Prodavačka nabídne apartní kalhotky, ale to pán nezvládá. Tak se dohodnou na podprsence.

Prodavačka se ptá na číslo velikosti, ale to mužský, jako každý chlap neví. Dáma nabídne, že bude ukazovat. Nejprve z jedné dlaně mističku a ptá se: „“takhle veliký?“. Pán zabručí: “ Ne, to větší“. „Tak myslíte takovýhle?“ praví prodavačka a udělá z dvou dlaní košíček. „Nee,“ blektne pán.! Ještě větší…“

Úslužná dáma za pultem vytvoří z rukou napodobeninu menší dýně. „Jo, jo, „říká pán“ Takhle velký je má. Ale, jak bych to popsal… spíš jako psí uši…“

Tak takový to bylo u Pyramidy. Snědé tělo se směrem dolů stále rozšiřovalo, až vytvářelo základnu podobnou základnám pyramid v Gíze. Zda měla dáma kalhotky, nešlo zjistit. Pokud ano, nebyly vidět. Ostatně ani nebyl od nikoho zájem to zjišťovat. Některé věci je lepší nevědět.

Raději následně zavírám oči, když mi přelétá zrak přes lehátka bezpodprsenkových německých důchodkyň. Někdy je přírody až moc! Na druhou stranu mezi nimi může být po padesáti letech jedna z těch „siebzehn Jahr“, které jsem obdivoval v Primorsku. Tam byli v dobách ROH jen Čechoslováci a dederoni. Tedy Němci z východního Německa.

Přemýšlím, zda bude na plži zítra vedle nás také zajímavá ruská rodinka, jako doposud každý den. Rodinka se sestává z otce, poněkud středovýchodního vzhledu. Buď je to ruský žid, anebo nějaký maník z jižní části bývalého SSSR. Snědý vysoké čelo a hustý tmavý vlas a děsná nuda. Ten chlap se tak ostentativně nudí, že to z něj až kape. Evidentně trpí, jak zvíře. Doprovázející dámy jsou dvě. Manželka asi tak 35 let, pěstěná a vypadá, že úplně pitomá. S nimi pak je dceruška, asi tak osm let.

Matinka ke zásadně nahoře bez a neustále potřásá fungl nově vyrobeným poprsím. Vyrobeným kvalitně, to nedělal žádný amatér! To může být klidně práce z Prahy. Jakmile se objeví v dohledu nějaký nový chlap, mladší než Metuzalém, dáma se pozvedne a zahraje etudu „Koukej, jaká já mám krásný kozy!!“

Manžel leží na zádech a vypadá, že právě přemýšlí o vzdálených příbuzných. Tedy něco na hranici katalepsie. Příznakem je zpomalení tělesných funkcí, snížená citlivost k vnějším jevům. Vědomí bývá většinou zachováno, ale často je přítomen druhý stupeň hlubokého spánku, tzv. sopor.

Mladá slečna, zepředu rovná jak prkno, což je v jejím věku pochopitelné, však vždy přichází ve dvoudílných plavkách a ten horní díl, dosud bez obsahu, předvádí všem mladíkům, kteří se mihnou kolem. Otec je stále v téměř bezvědomém stavu. Takto vydrží na pláži i několik hodin. Dále nic moc zajímavého. Vřískající „náctky“, upozorňujícím tak na sebe, očumující mládenci, sólo dámy na lovu, čtoucí si a pospávající manželské páry. Nuda.

Když tu mi zalétne zrak na televizní obrazovku za barem. Dneska je imrvére puštěná televize všude. I v baru na pláži. To jen v hotelích vyšších cenových hladin je nemají. Stejně jako ducací přehrávače. Snad za odměnu pro hosty za to, co tam stojí pobyt. Pracháči si to holt umí zařídit! Žádná televize, žádný duca, duca. Ty se maj!

Zpola nepřítomně koukám na TýVý a když tu najednou mne zaujme …. reklama! A jaká! Nejprve mladá dívčí tvář, samý beďar jako já v patnácti. Pak kresba… Beďar v řezu! Nejprve se ukáže čistá mazová žláza. Pak se odporně zaplní. Jak je zaplněná, na kresbě začnou uvnitř ní běhat takový hnisavý potvůrky. Beďar se zvětšuje, vyčnívá nad mladou tvář a pak…

Pak dívka přiloží k beďaru jakousi trubkovitou vcucávačku s rantlem podobným tomu, co má zvon na čištění odpadů. Zapne stroj a cuc! Beďar je vycucnutý. A hned vedle další a další. Další beďar. Vycucnutý.

Pak tvář stačí namasírovat mastičkou a už je zde krásná tvář! Čistá a bez beďarů. Mašinka se vyrábí v Rusku – vot těchňika!! - a prodává se to v Bulharsku, Srbsku, Makedonii, Moldavii a tak podobně, jak se píše v reklamně.

Tak jednoduché! A já si za posměšných řečí mé ženy, jestli na mně leze puberta, počtvrtý nebo popátý, dneska ráno mačkal ten svůj beďar na nose ručně! Jako za starých dob! A neměl jsem žádnou mastičku, abych ten červený flek zamaskoval! Takže jsem byl starej, šedivej, tlustej – a s beďarem! Už chápete. proč jsem byl smutný?!?

Jó dřív… mládí…. a beďary! Tady u moře, kde se vyskytuje hafo krásných mladých holek, co se jen tak koupou anebo obsluhují na pláži i v přilehlých restauracích, hospůdkách a podobně, jsem žádný holky s beďarama neviděl! Asi všechny používají ten odbeďarovací stroječek. Ten tak mít v mládí! Já anebo i některá z kamarádek.

Třeba ta, co jsme spolu chodili do kurzů kreslení, co pořádal slavný architekt a výtvarník Svoboda. Naproti Národnímu dívadlu, kde měl ateliér.

Kreslili jsme tam kytičky (ty my šly), ale i poněkud faldovaté modelky (ty my moc nešly). Beďarovatá kolegyně-umělkyně, tak nějak věkem v těch „síbcén jáhrech“, si stavěla stojan vedle mne a umělecky se mnou prohovořovala. O Umění, jak jinak, že.

Jednou večer, po tom, když mi ty nahaté figury fakt nějak nešly, courali jsme se spolu s mladou nadějnou umělkyní Národní třídou... a došli až na Václavák. Plně zaujati diskuzí o umění jsme zastavili až před Družbou. Což byl známý bufáč.

Tam, ve stínu lip, romanticky osvětlovaných auslágem z Družby, (tedy výlohou), za kterým bylo vidět místní opilce opírající se o bufeťácké stolky, mi dotyčná umělkyně navrhla revoluční spolupráci.

„Když ti ty ´figury´ moc nejdou,“ pravila, „a mě zásadně nebaví kreslit nahatý ženský, co kdybychom si vypomohli? A stáli si vzájemně modelem? Jsme přeci oba umělci, tak co?“ A dodala, že bydlí támhle kousek a „naši nebejvaj často doma“.

Pohlížel jsem na její rozdychtěnou tvář. Tvář, na které se skvěly nejméně čtyři vymačkané beďary a jeden s krásně žlutou čepičkou. A bez ohledu na to, že jsem, co se týče množství beďarů sám lehce vítězil, nakonec jsem nabídku zamítl. Toužil jsem po dívce bezbeďarové. Netuše ve svých sedmnácti letech, že mám řešení beďarového problému skoro na dosah. Jejího i mého. Tedy na dosah ne, stála ode mne dva kroky, ale kdybych chtěl, určitě by si stoupla i blíž. A oba bychom se za pomoci umění zbavili beďarů. Kdybychom si stáli vzájemně modelem, že jó?

Jenže, já se tak nějak styděl… A děsivá představa, že bych někde stál jen tak nahatý, mi zatemnila mozek, takže jsem vůbec nepochopil, že kdyby v tomhle případě někde někdo stál nahatý, tak bych to určitě nebyl já … Řekl jsem, že si to rozmyslím. Od té doby si mladá umělkyně dávala stojan až na druhý konec aťasu a nemluvila na mne.

A nakonec mě, jak se ukazuje, beďary přepadnou i v tomhle věku. To mám za to. Že jsem nepochopil, co je nejlepší na beďary. Tedy aspoň v mladým věku, že.

Jo, a to vycucávátko na beďary si nekoupím. Ne, že už by mi to nestálo za to, ale podle mé zkušenosti s mýma beďarama by musela ta vysávačka mít takovou sílu, že by mi dřív utrhla půlku huby, než by vycucla ten beďar.

Muzika se změnila na tuc, tuc, tuc. Kousek ode mne si sednul k baru jeden mladej drzej, s nagelovaným emanem na hlavě. Podobným, co jsem nosil já před mnoha a mnoha lety. A s dvěma kočičkami, co jim na plavky stačila látka z kapesníku a jeden špagátek. A měly se k němu. To mě zdisgustovalo úplně. Vstrčil jsem do pusy zbytek ledu z misky a na čelo přitisknul tu největší kostku a šel pryč. Za mnou znělo tuc, tuc tuc. A tuc, tuc tuc.

Ale musel jsem si přiznat, že kdybych měl tolik let, co ten kluk, tolik vlasů jako on dneska a já tenkrát, tak bych to tuc, tuc tuc a tuc, tuc tuc s těmahle dívenkama po boku vydržel třeba celý večer.

Jak jsem šel k hotelu, vzpomněl jsem si na jeden stařičký kreslený fór z již zapomenutého německého týdeníku. Byl v něm obrázek, jak na verandě letní restaurace u pláže sedí dva postarší pánové. Kolem jde mladý svalnatý mladík s rukama položenýma kolem dvou dívčích pasů a jdou kamsi k mořské pláži. Ramenáč si vede dvě pěknice.

„Pěkná mládež!“ zahřmí jeden ze staříků. „Vidíš ho?! To je můj vlastní syn! A s tatínkem se nerozdělí!!!“

Jo, jo, nerozdělí a nerozdělí! Mládež jedna nevycválaná! To se mu to laškuje, když ani jeden z nich nemá beďary!

No, já bych se taky nerozdělil, pomyslel jsem si a šel za svojí zákonitou manželkou pod slunečník na pláž. Martini laskalo žaludek, sluníčko hřálo a moře šplouchalo, tak ať si ten beďar na nose trhne nohou.