Z husího krku pískací tělo. „Hračky Libuše Niklové byly tak unikátní, že stály i západním zemím za okopírování,“ říká sběratel

Co přiměje dospělého muže k tomu, že začne nejenom sbírat legendární hračky designérky Libuše Niklové, ale i jejich napodobeniny?

LT: To je taková velká shoda náhod. Začal jsem spíše z byznys pohledu. Odhalil jsem, že se ty hračky dají prodat za pěkné peníze třeba do zahraničí. Založil jsem takhle několik sbírek, třeba v Americe, ve Francii pro pár sběratelů, kteří po tom prahli. A pak jsem měl možnost koupit celou jednu sbírku kompletních originálních hraček od Libuše Niklové v jednom antik shopu.

Když se podíváme na ty kočky, jaký mají pohled, tak to je typický byznys pohled „Kup si mě!“, takže se nedivím, že šly tak na dračku.
Petr Nikl

Pak se mi ozval sběratel, který mi chtěl prodat jednu kočku, o které se tvrdilo, že je prototyp. Ale jelikož jsem přišel na to, že ho zakoupil v Maďarsku, došlo mi, že se asi vyráběly i někde jinde. I když to všichni popírali, protože byla údajně velmi nákladná výroba, bylo to hodně složité a Libuše Niklová to měla i patentované.

Nakonec se ukázalo, že se vyráběly ještě v dalších dvaceti zemích. A nejzajímavější na tom je, že se vyráběly na východě i na západě – ta hračka byla tak unikátní, že stála i západním zemím za to, aby ji okopírovaly. Je to něco hodně unikátního, co Libuše Niklová dokázala.

Kolik dnes stojí harmonický kocour?

LT: Originální kocour, když ho seženete v krásném stavu, stojí kolem pěti tisíc. Dá se sehnat třeba i za dva, za tři tisíce, ale to má většinou třeba okousaný ocas.

Libuše Niklová vystudovala tvarování plastických hmot na Střední průmyslové škole ve Zlíně a Uherském Hradišti|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

PN: Ale to je kocour! Oslíček třeba čtyřicet tisíc, protože byl v menších sériích. Ale mně se strašně líbí ten Lukášův termín „byznys pohled“ – to mně úplně zatrnulo! Když se podíváme na ty kočky, jaký mají pohled, tak to je typický byznys pohled „Kup si mě!“, takže se nedivím, že šly tak na dračku. Ale nutno říci, že tato sbírka je neprodejná.

Jak to máte vy jako tvůrce, výtvarník? Taky musíte stát na hranici toho líbivého „zavděčení se“ a toho, co chcete doopravdy udělat vy?

PN: Mám velkou výhodu, že dělám volné práce, nedělám užité umění. Ano, knížky jsou užité umění, ale nemusím vůbec přemýšlet nad tím, jestli se ta věc prodá, nebo ne. A to jediné mi zaručuje svobodu. Kdybych přemýšlel nad tím, jak bych to měl udělat, aby se to prodalo, tak jako tvůrce končím, protože to je na tom strašně vidět.

A u knížek – což je užité umění, protože se to množí do nákladů a jde to do světa mezi lidi – se to taky snažím udělat podle sebe. Podle toho, co si myslím, že je pro mě zajímavé. Nesmím myslet na to, co je zajímavé pro ostatní. To si musím zakázat.

Výtvarník Petr Nikl během rozhovoru s Lucií Výbornou|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Tady je ten rozdíl. Maminka musela myslet na to, že je to pro děti, a vcítit se do nich, ale navíc to udělat tak, aby to bylo originální a nepodbízivé. A to je strašně těžké.

Pojďme si říct něco k tomu patentu vaší maminky – když už vidím, kolik zemí ho pravděpodobně ani nekoupilo...

PN: Od maminky je na výstavě deset zvířat. Kromě vláčku a miminka, které jsme tady nevystavovali – chtěli jsme to nechat jenom na zvířátkách. Takže ona navrhla v této řadě jenom deset zvířat. Je to hodně malá výstava, ale s obrovským přesahem. Je tady vidět kocour z Guatemaly a na druhé straně z Taiwanu, Bulharska, Rumunska, z nejrůznějších zemí okolo nás.

A všechno to souvisí s tím jednoduchým nápadem, kdy si maminka všimla, jak se začala používat sanitární technologie splachovacích trubiček – na začátku 60. let se začaly používat husí krky. Tak ji napadlo udělat z husího krku pískací tělo.

Plastovou hračku designérky Libuše Niklové si oblíbil celý svět|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Když to tedy maminka dělala jako prototyp, použila trubku z WC?

PN: No, kdyby byl designér WC kreativní, dá ta pískátka i tam, takže bychom třeba při každém spláchnutí měli k tomu i nějakou tu hudbičku. Ale to se nestalo, protože WC není hravá věc. I když jsou WC třeba do čtverečku. To vůbec nechápu, ten design, protože já mám pak otlačený zadek.

Nicméně tento geniální nápad, na který je patent, pak ocenili i v Ostravě na veletrhu, kde tento kocour dostal cenu Zlatý kahan, a asi i díky tomu se strašně proslavil. Z těch harmonikových hraček byl první. Patrně proto si ho všimli různě po světě. Ale to už maminka nemohla vědět, za komunismu se samozřejmě autorská práva a nějaké patenty moc neřešily. Takže myslím, že vůbec netušila, že tito levobočkové různě po světě vznikají.

Viděl Petr Nikl a jeho sestra, jak maminka hračky připravuje? Kde podle něj začíná kýč? A bylo pro něj dilematem vystavovat hračky jeho maminky s jejich padělky?

Na principu tvarovaného plastu navrhla Libuše Niklová celou sérii hraček|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas