Mallorca nás vítá sluníčkem a zralými pomeranči na stromech. Přemisťujeme se pronajatým autem do penzionu v Sa Pobla, přebalím batoh a za chvíli už mne vysazují na začátku treku v Pollenca. Začíná mé osamělé putování.
Pomalu stoupám kamenitou cestou mezi olivovníky, výš a výše. „Moji“ běžci se kolem mihnou, zamávají a jsou pryč. Tělo sténá pod 18kilovým batohem a roztřesené nohy odmítají poslouchat. Projevuje se únava ze včerejší noci, vždyť jsme vstávali před druhou ranní.
Zastavuji na nádherné vyhlídce na okolní hory a starobylý klášter pode mnou. Mám za sebou prvních pár kilometrů a nic se nemá přehánět. Sedím na skále, večeřím housku z domova a pod hřejivými paprsky slunce se mi klíží oči. V tom se zjevuje chlap s batohem! A jak to, že míří z kopce dolů do lesa, když tam nevede stezka? Že on se tam schová, počká, až usnu... Mám strach a buší mi srdce. To bude noc!
Nikdo mne neutloukl, jupí! Čeká mě sestup do Lluc. Proti mně se objevují první turisté. U cesty vyvěrá pramen svedený do kamenného koryta procházejícího vsí. Plním všechny lahve, do nich kapky na čištění vody a za čtyři hodiny se můžu napít. Naštěstí mám v camel bagu pitné vody dost.
 |
Uprostřed klášterních zdí si pochutnávám na silné kávě a čokoládovém croissantu. Všechno kolem kvete a voní, v kašně zurčí voda, slunce nepálí, ale hřeje. Takhle vypadá štěstí? Vedle místního krámku je ve zdi i zásuvka na nabíjení. To je luxus!
Po prohlídce kláštera začínám stoupat ztracené metry. Bohužel doháním partu hlučné omladiny, která, když vidí bábu s batohem, co je rychlejší, také zrychlí. Ve snaze jim uniknout ztrácím značku, ale odměnou je ticho. Jenže za chvíli je zase doháním. Cestou míjím super místa na kempování. Uprostřed lesů, lidskou rukou vytvořené kruhové kamenné podesty, pokryté měkkým mechem. Později se na naučných cedulích dočítám, že se tu pálilo dřevěné uhlí.
Nahoře se přede mnou otevírá nádherný výhled na modré moře a bílé horské štíty. A také spoustu lidí. Je sobota. Když odbočím z hlavní trasy, jdu zase sama. Stále klesám, ach jo. Místo v mapě avizovaného pramene nacházím kamenné koryto plné zelených řas. Ale další studánka už nezklame. Plním láhve a myji si aspoň obličej a ruce. Zbytek hygieny plánuji u jezera Cúber.
Jezero Cúber
Jenže když tam dorazím, piknikují zde desítky lidí, parkoviště jsou plná aut a o koupačce nemůže být řeč. Aspoň odměním unavené nohy studenou lázní a utíkám pryč. Stmívá se, úpěnlivě hledám místo na spaní. Nacházím kamennou boudu, ale je na ní značka „Jen pro krávy“ a někdo zde již zanechal nepříliš voňavé lidské stopy.
Pokračuji dál a nakonec stavím stan ve vysokém houští mezi stromy, na místě s vražedným sklonem. To jsem zvědavá, kde se ráno probudím. Ukolébavku cinkají zvonce pasoucích se ovcí.
Rozmarné počasí
Celou noc jsem ve stanu jezdila nahoru a dolů. Müsli jím zrcátkem, když lžíce není k nalezení. Pak se pokecám pastou na zuby a spálím o vařič. Krásně mi to ráno začíná. Vlastně dnes je třetí, kritický den! Cesta vede převážně dolů, po chodníku z valounů, a nohy trpí. Do toho mi batoh záhadně ztěžkl a ramena necítím.
Cestou na Biniaraix
Cesta je lemovaná kilometry kamenných zdí, kolik práce to muselo dát? Proti mně stoupají nedělní výletníci a spousta horolezců. Vítr, který se zvedl včera v noci, nabývá na síle. Před starobylým městečkem Biniaraix odkládám batoh na zídku a najednou frnk, pláštěnka na ruksak se vznáší a usedá hluboko do zahrady pode mnou na pomerančovník. Tak to bychom měli. Co přijde dál?
Aspoň se odměním sklenicí čerstvého džusu a mezi zahradami plnými pomerančovníků rázuji do Sólleru. Zde by měla jezdit pověstná tramvaj, která spojuje městečko s mořem, ale nic takového tu k vidění není. Uličky jsou pusté, krámy zavřené... A já se těšila na něco dobrého na zub. Nakonec mám štěstí u paní v obchodě s potravinami. Nejen že mi „uvaří“ obloženou bagetu, ale ještě mi nabije mobil.
S plným žaludkem se začínám hrabat do šíleného kopce nad městem. Cestou míjím obrovské, několik metrů hluboké jámy, stěny vydlážděné valouny. Vypadají jako domy stavěné opačným směrem, dolů pod zem. K čemu mohly být? Odpověď přichází o pár kilometrů dál na naučné tabuli. Šlo o vápenné pece, kde se vyrábělo nehašené vápno.
Obloha začíná černat a vítr sílí, blíží se bouřka. V poslední chvíli stavím stan na kopečku u obrovské borovice. Vařím polévku a tiše doufám, že na mě nikdo nepřijde. Všude kolem jsou cedule „Privado“.
Noc nestála za nic. Nepřetržitý déšť a vítr se snažil vyrvat kolíky ze země. Stan je mokrý a pokrytý prachem, ze kterého je mazlavé blátíčko. Balím v jemném mžení a vyrážím do Deia. Na zastávce, hezky schovaná, upíjím kávu. Pak zjišťuji, že půl litru vody se mi vylilo z camel bagu do pláštěnky. Voda vně i uvnitř, to je žůžo.
Dnešní značení cesty stojí za prd. Nejen že v přírodě stále pátrám po červené značce, ale ta není zakreslena ani v mapách v mobilu uprostřed města. Cestičku nakonec najdu schovanou za jedním hotelem. Čeká mě přes tisíc metrů převýšení, poprchává, občas bloudím. Vše je kluzké a musím hledět na každý krok. Společnost mi dělají jen horské kozy a nahoře pouze šedá mlha a vichr.
Trek po Mallorce
Trek po Mallorce
Odpoledne se dobelhám do Valldemossy známé kartuziánským klášterem a pobytem skladatele Frederika Chopina se spisovatelkou George Sandovou. Krásné městečko vypadá jak po morové ráně, všechno zavřené, domy prázdné, smutno. Jsem vděčná za jedinou pekárnu se zbytky od rána.
Začínám zase stoupat a koukat po místu na spaní. Dnes to netrvá dlouho, stavím stan a hledám kabel do powerbanky, mobil už je v úsporném režimu. Prohledám celý batoh, a nic. Bez map v mobilu to nejde, když je tu tak špatné značení! Zítra zkusím dojít do dalšího města a tam telefon dobít, jinak končím. To byl tedy den!
Líný značkovač
Mobil zapínám jen v největší nouzi. Musím dojít do Esporles. Cesta je značena občasnými mohylami z kamenů, takzvanými mužíky, a sem tam se značkovač utrhl ze řetězu a udělal červenou šmouhu. V poslední chvíli si jedné všimnu, jinak bych skončila v úplně jiném údolí. V poledne jsem v Esporles a div divoucí! Krámky otevřené, lidé na ulicích.
Esporles
Přímo přede mnou bistro, kde mají teplá jídla: ano, dám si rybu, tuňákový salát také a ta rýže vypadá skvěle. Pak jdu nakoupit vodu, obhlédnout památky a mobil se zatím nabíjí u paní v bistru.
Než vystoupám nad město, vše se znovu halí do studené mlhy. Přicházím ke kamennému korytu plnému vody. Do čistoty má daleko, ale konečně se můžu po několika dnech trochu umýt. A zase mi není přáno! Sedí tu tři chlapi... Stan stavím v lese nad mořem, kde mě celou noc uspává hukot vln rozbíjejících se o skály.
Probouzím se do slunečného rána. Sbíhám do městečka, v informační kanceláři dobíjím mobil, nabírám vodu, sedím na sluníčku a piji kávu. Cesta dnes vypadá dobře a po pár dnech potkávám v horách nějaké lidi. Když vyšplhám nahoru na útesy, značení končí. Sem tam se objeví kamenný mužík. Cesta tu není, jen hladká skála. A najednou konec! Stojím na příkrém srázu, pode mnou hluboká propast.
V tu chvíli se zespoda vynořují dvě hlavy, které mi ochotně ukazují směr. Sešplhávám opatrně po skále, s naloženým batohem a hůlkami to jde těžko. Po dlouhých minutách jsem dole, jenže značka opět žádná. Jen popadané ztrouchnivělé stromy, ostrá tráva po bradu a zrádné díry po vyvrácených kořenech. Pomaličku, krok za krokem, hledám ztracenou pěšinku. Najednou se vynořuje známá kamenná mohylka, ufff, stačilo jedno chybné šlápnutí… Scházím ze skal do zalesněného údolí. Stavím stan na útesu, k večeři mi stačí čerstvě utržený pomeranč, ošetřit puchýře a spát.
Dnes už nespěchám. Číhám na východ slunce nad mořem a pak sestupuji do Sant Elm. Poprvé potkávám stejného poutníka, jen jde opačným směrem. Daruji mu pytlík s müsli a tipy, kde hledat vodu. Po týdnu se míjím se svou běžeckou partou, oni pokračují dál na vrchol a já dolů k pobřeží. V městečku si dávám pořádný oběd a pak už jen máchám nohy v chladném moři, upíjím kávu a nastavuji tvář sluníčku. Jsem na konci své cesty.
