V důsledku války na Ukrajině a ruské blokády obchodu s ukrajinským obilím mnohým zemím hrozí hladomor. Proč? Podle odborníků proto, že obchod s potravinami postrádá diverzifikaci a závisí jen na několika málo zemích a firmách.
Po energetické krizi zahrnuli politici do svých slovníků další krizi, tentokrát potravinovou. Ta reálně hrozí některým chudým zemím, pokud se obilí na Ukrajině nedostane na místo určení. Pokud Rusko a Ukrajina nedodá letos a v příštím roce na trh tolik obilovin, jako obě země dodávaly před válkou na Ukrajině. Podle článku bruselského listu Politico Experts say Ukraine war shows we need a new way to feed the world problém ale netkví v nedostatku potravin. Problém spočívá v jejich málo diverzifikované produkci a distribuci.
„Potravinové krize určitě nespočívají v neschopnosti nabídnout existující potraviny. A už vůbec nespočívají v jejich absolutním nedostatku,“ uvedla pro Politico výkonná ředitelka amerického Institutu pro zemědělství a obchodní politiku [IATP] Sophia Murphyová.
Zdeněk Justoň: Největší riziko jsou přibývající lidé na Zemi
Všechny potravinové krize podle ní spočívají v nadměrné závislosti světa na příliš málo zemí, které produkují základní potraviny. A dále pak v závislosti na příliš málo firmách, které s nimi obchodují.
Podle ní se polovina světové zemědělské produkce skládá ze čtyř hlavních plodin – cukrové třtiny, pšenice, kukuřice a rýže. Avšak ty, jak říká, vyváží jen několik málo zemí. A ještě zajímavější je, že s nimi obchodují ne více než čtyři nadnárodní společnosti. Ty jsou známé podle svých iniciál pod označením ABCD. Jde o firmy – Archer Daniels Midland [ADM], Bunge, Cargil a Louis Dreyfus.
Problém není ani tak v obchodnících, jako v politicích
Skutečnost, že obchod s hlavními plodinami ovládá jen několik málo vyvolených firem, potvrzuje analýza společnost S&P Commodity Insights. Ta se specializuje právě na obchod s potravinami a také energiemi.
„Tato disproporcionální nadvláda globální distribuce potravin aktuálně vyústila v ohromné zisky těchto firem plynoucí ze zvýšení cen na trhu obilnin,“ uvádí zpráva, jež analyzuje vývoj komoditního indexu S&P GSCI.
Putin se chlubí rekordní sklizní obilí. Ukrajinci tvrdí, že ho krade
Nejsou tady ale jenom obchodníci, jsou tu i politici. A ti podle Murphyové situaci vůbec neprospívají. Poučit se dle jejího názoru přitom mohli již při krizi v roce 2008. I tehdy světu hrozil nedostatek potravin. To v důsledku kombinace růstu cen ropy, sucha a obchodních restrikcí zavedenými zpanikařenými vládami, včetně Ukrajiny. A tehdy politici – stejně jako dnes – tlačili především na vyšší produkci. Některé vlády pro tyto účely podle Murphyové vyčlenily i dosud chráněnou půdu.
„Problém ale vůbec nespočívá v nedostatku potravin. Problém spočívá v nedostatku koncepce a tlaku na potravinovou soběstačnost. A spočívá i v přehlížení stoupající závislosti farmářů na hnojivech pro náročné plodiny, jejichž produkce navíc akceleruje změnu klimatu. Čímž se situace jen dál komplikuje,“ vysvětluje Murphyová.
Změna k lepšímu podle jejího názoru spočívá v přehodnocení toho, co a jak jíme, a kde to pěstujeme nebo chováme. S jejími slovy souhlasí výživová odbornice z charitativní organizace Oxfam Hanna Saarinenová.
„Navzdory stálému zvyšování produkce se stále zvyšuje počet lidí na planetě, kteří hladoví. To ukazuje na velký problém potravinového globálního systému i na to, kolik lidí je na něm závislých,“ uvádí.
Aktuálně se hraje o obilí na Ukrajině
Dlouhodobé problémy nyní významně prohloubily potíže Ukrajiny exportovat obilí kvůli ruské blokádě. Pokud se ukrajinské obilí nepodaří vyvést, hrozí hladomor v zemích severní Afriky a Středního východu. A nehrozí “jen” hladomor v těchto potravinově nesoběstačných zemích, ale hrozí i masivní migrační vlna z těchto zemí směrem do Evropy. Toho si je EU velice dobře vědoma, a proto teď rychle hledá cesty, jak ukrajinské obilí včas dostat na trh. Žádná z možností ale není snadná.
Vážnost situace potvrzuje analýza Výboru pro potravinovou bezpečnost [CFS] při Organizaci spojených národů [OSN]. Podle ní je bezmála 30 zemí plně závislých na kombinaci dodávek plodin a potravin z Ruska a Ukrajiny nejméně z jedné třetiny objemu jejich potřeby. V některých zemích, jako jsou Libanon a Egypt, závislost dosahuje 80 procent a třeba Eritrea [stát ve východní Africe, pozn. red.] pokrývá dovozem z Ruska a Ukrajiny svoji celou potřebu.
„Když tedy nastane krize, uvrhne tato situace chudší země do nedostatku, protože velcí obchodníci prodávají své zboží za nejvyšší nabídku. Tu ovšem nemohou učinit chudé země jako je Libanon a Somálsko,“ konstatuje expertka CFS Magdalena Ackermannová.
Podruhé ti hajzlové snad už nepřijdou, doufá ukrajinský farmář
Její slova potvrzuje Sophia Murphyová: „Právě to zhoršuje důsledky krizí a ukazuje to, jak málo možností mají Libanon a Egypt. Všechny vejce mají totiž v jednom hnízdě.“
Podle ní by proto postižené země rozhodně neměly vnímat současné problémy na Ukrajině jen jako „nevýznamný a krátkodobý výpadek dodávek.“ Naopak se mají urychleně poohlédnout po nových dodavatelích a zamyslet se nad svými vlastními možnostmi.
„Egyptský ekosystém má mnoho příležitostí. Jsou to luštěniny a zahradnictví. […] Libanon by neměl pokrývat svoji potřebu obilí z 80 procent dovozem. Existují jiné potraviny, a dokonce i výživnější. Pokud Ukrajina nebude moci pěstovat obilí, mají se pěstovat jiné potraviny a nemusí to být právě obilí a nemusí pocházet z málo výnosné půdy z EU,“ tvrdí.
Aktuální problém na Ukrajině je jen špičkou ledovce
Odborníci na výživu uvádějí, že v časech, kdy nepanuje sucho a nestoupají ceny potravin, je mnoho afrických zemí zaplaveno levným dovozem, často právě z EU a USA. Mohlo by se zdát, že jde o ideální stav. Ale nejde. Levné přebytky z vyspělých regionů likvidují farmáře v chudých zemích a současně oslabují vůli těchto zemí k hledání potravinové soběstačnosti.
Farmáři v severní Africe tak ve snaze zůstat ve hře, stále více pěstují drahé ovoce a zeleninu. Což jsou plodiny velmi náročné na zavlažování a nevhodné pro tamější podmínky. Takovou zeleninu a ovoce pak exportují do Evropy, kde jsou pro tyto plodiny ale podstatně příhodnější podmínky. Afričtí farmáři tak základní plodiny zcela ignorují.
Magdaléna Ackermannová je i proto přesvědčena, že především chudé země musí svoji produkci diverzifikovat, spoléhat více na domácí pěstitele a domácí obchodní síť. Jinak riskují, že pokaždé, když se do slovníků politiků vrátí termín potravinová krize, budou tahat za kratší konec provazu. A to samé platí i pro Evropu.
I v evropských zemích se často pěstuje a chová ne to, co místní nejvíce potřebují, ale za co evropští zemědělci dostanou nejvyšší dotace. Přičemž výše evropských dotací je kompromis tvrdého souboje zemědělců jednotlivých unijních zemích, ale i souvisejících politik Evropské komise. Přičemž ani jedno není záruka racionality. Což je v případě otázky, jak nakrmit svět, mírně řečeno dost znepokojivé zjištění.
Michal Achremenko
