„Jsem nadšený. Hřiště je krásný, spoluhráči fantastičtí, jen já jsem prostě na ho...,“ příkře ohodnotil televizní spolukomentátor svůj výkon. Jinak byl ale z akce nadšený.
„Přesně takhle bychom se měli s legendami loučit. To ještě v Česku tolik neumíme, ale já to cítím tak, že takoví hráči si zaslouží trošku pompéznější rozlučku s kariérami, které byly skvělé. A myslím, že proto přijelo tolik kámošů, tolik hráčů, kteří se s kluky prolnuli během jejich kariér.“
Kdysi známý hecíř Zelenka se tentokrát na hřišti držel spíše stranou. „Vzhledem k tomu, že jsem ve špatném stavu, tak už to tolik nehecuju, protože to ode mě zní hrozně blbě. Když to hecují ti, co na to nemají na hřišti, tak je to takový pseudohec. A to já nemám rád,“ vysvětluje 48letý rodák z Liberce, který nejvyšší soutěž kopal v sedmi klubech.
Během kariéry, v níž dal 92 ligových gólů, byl ovšem Zelenka vůdčím typem na hřišti i mimo něj. „Bylo to skvělé tím, že do hospody chodili všichni. Já a Pavel Horváth jsme to vedli, ale celý mančaft šel, nikdo neřekl, že nejde. Většinou se paradoxně chodilo po zápasech, které nám nevyšly, abychom si to vyříkali. Ty vítězné se vstřebávaly lépe s rodinami, ale po prohrách byla hospoda povinná,“ vzpomíná.
Dnes je prý doba jiná. „Trenéři teď říkají, že musejí hráče přemlouvat: Běžte do hospody a řekněte si k tomu něco. Za pět minut jsou osprchovaní a pryč z kabiny. To je pak trochu cítit na hřišti, že nejsou jeden tým.“
