V úterý dostal v rámci projektu Debut poprvé na festivalu šanci mladý český dirigent Marek Prášil, v současnosti hlavní hostující dirigent Jihočeské filharmonie, jenž v zahraničí mohl sbírat zkušenosti i jako asistent Tomáše Hanuse. Představil se v čele PKF-Prague Philharmonia a hned úvodní skladba, Dětský koutek od Clauda Debusssyho v orchestrální úpravě André Capleta, potěšila jímavostí i hravostí.
V Koncertu pro klavír a orchestr č. 23 od W. A. Mozarta přednesl sólový part jihokorejský pianista Dongha Lee, vítěz loňské pražskojarní soutěže. Hrál technicky precizně, ale postihnout všechnu tu senzitivitu, v druhé větě pak niternou elegičnost, se mu zatím moc nedařilo. Provedení vyznělo spíš chladně a věcně. Silnější dojem zanechala druhá polovina, v níž orchestr i dirigent pozorně a energicky předvedli dvě folklórně laděná díla, Janáčkovu Suitu č. 3 a Concert Românesc od Györgye Ligetiho. Za bouřlivé provedení sólového partu nutno pochválit koncertní mistryni, houslistku Romanu Špačkovou. Proměnila se v učiněného primáše...
Byl to nicméně následující koncert v Rudolfinu, který se do paměti vryl mnohem víc. Freiburger Barockorchester nenavštívil Prahu poprvé, ale tentokrát s ním poprvé přijel belgický sbor Vox Luminis. Společně provedli kantáty, jež ke svátku Nanebevstoupení Ježíše Krista zkomponovali Georg Philipp Telemann a Johann Sebastian Bach. Oba jsou to barokní mistři, Bach o něco rétoričtější, Telemann zase o něco zpěvnější.
Členové souboru jsou špicí ve svém oboru, což stvrdili i v Růžencové sonátě XII C dur Kristovo Nanebevzetí od Heinricha Ignaze Franze Bibera. Skvělý byl i sbor. Je složen z barevně vyrovnaných, lehčích, znělých hlasů, jeho podání je živé a vášnivé a čiší z něj přirozená radost. Jednotliví členové obstáli i v sólových výstupech (snad s výjimkou jedné ze sopranistek, která měla problém s výškami v poslední árii v Bachově skladbě Lobet Gott in seinen Reichen). Škoda, že jména zpěváků nebyla v programu uvedena.
Víkend s novou hudbou
Letošní ročník věnuje více než jindy pozornost nové hudbě, mimo jiné získal i rakouský soubor Klangforum Wien, jemuž patřil víkend v prostoru DOX a s nímž do Prahy přijela i proslulá rakouská skladatelka Olga Neuwirth. Na dvou koncertech její díla orámovala plejádu dalších skladeb, včetně těch od českých autorů, ať už to byl Martin Smolka, či pětice zdejších mladých komponistů. Toto je svět, v němž se experimentuje se zvukem, s elektronikou, s možnostmi klasických nástrojů, dokonce i s dalšími předměty. Otázka přirozeně je, jaký dosah - mimo skalní nadšence - tato hudba má, když i samotná klasika minulých staletí je v současnosti menšinový žánr...
Nicméně nápady se mohou zrodit i v nové hudbě a je dobře to zkoušet. Ze všech skladeb, jež zazněly, autorce tohoto textu utkvěly v paměti dvě. První napsala Italka Clara Iannotta a nese název „a stir among the stars, a making way“. V tištěném programu sice paní Iannotta tvrdí, že její práce vychází z fascinace procesu svlékání z kůže u pavouků, nicméně když smyčce kloužou po polystyrenových kostkách připevněných na notových pultech, nebo po harfových strunách a přidávají se další neobvyklé zvukové efekty, člověku se před očima stejně tak dobře může odvíjet příběh vesmíru, nekonečného, dráždivého i děsivého, v němž se něco děje, snad nová hvězda nebo nějaký vetřelec.
Někdy zase stačí místo velkého orchestrálního aparátu jeden nástroj. Ve skladbě Spleen III pro barytonsaxofon od Olgy Neuwirth tento nástroj jakoby ožije, utrhne se z řetězu a začne existovat sám o sobě. Skřehotá, mumlá, píská, zalyká se, zkrátka má strašlivý vztek. Výkon rakouského saxofonisty Geralda Preinfalka byl jedním slovem heroický. Emoce zkrátka umí probudit hudba stará i nová.
