Teze, že „velké zemědělské podniky prohrály“, je tak třeba odmítnout, neboť ony velké zemědělské podniky mají a nadále budou mít příhodnější podmínky pro čerpání dotací na investiční a jiné programy z takzvaného druhého pilíře. Nejen pro zástupce velkých průmyslových zemědělců, ale ani pro tuzemská média ovšem jakoby Pilíř II neexistoval. V něm přitom dojde k historicky nejvyššímu spolufinancování dotačních programů EU z národních zdrojů, a to ve výši 65 procent. To lze nepochybně vydávat za velký úspěch současného vedení Ministerstva zemědělství – tak vysokou míru spolufinancování si netrouflo garantovat ani minulé vedení resortu, a připomenout lze v této souvislosti, že míra spolufinancování v současné době činí 35 procent a v minulosti to bylo po řadu let 25 procent. Právě Pilíř II představuje pro kritiky stávající podoby Strategického plánu SZP předpoklad získání vyšší sumy dotací, než je tomu v současné době. Což avizoval i závěr z jednání stávající koalice, která se sice rozhodla zachovat redistribuci ve výši 23 procent, ale deklarovala i vůli k hledání cest k podpoře podniků obhospodařující plochy nad 500 hektarů – to se ovšem v převážné většině komentářů ke koaliční shodě také neobjevilo.
Pro zemědělce (ne už ale tak pro stav životního prostředí a krajiny) je důležitý i závěr květnové Rady ministrů zemědělství EU z tohoto týdne, podle kterého se o rok odkládají stávající nebo plánované regulace zemědělské produkce, například ohledně osevních postupů, nebo závazného podílu půdy, které neměla být využita k produkci hospodářských plodin. Otázkou přitom je, zdali nebude v budoucnosti tento odklad ještě prodloužen, protože válka na Ukrajině se postupně vyvíjí v dlouhodobý válečný konflikt, jehož důsledky s pravděpodobností hraničící s jistotou nezasáhnou pouze do bilance nabídky a obchodu se zemědělskými komoditami v letošním roce, ale také nejméně v roce příštím. Možnost navýšit zemědělskou produkci v rámci EU není přitom zas tak důležité pro samotnou EU, která je prakticky ve všech základních komoditách rostlinného i živočišného původu exportérem, ale spíše pro rozvojové a chudé země, které skutečně mají a budou mít problém s objemem, a zejména cenou zemědělských surovin. Takovým zemím by měla EU dodávkami potřebných komodit pomoci, neboť jinak poroste riziko migrace chudých zemí na území EU.
Je však třeba také vědět, že ani v letošním roce není z globálního hlediska zemědělská produkce nějakou fatální tragédií. Podle květnového odhadu amerického ministerstva zemědělství (USDA), který má historicky velmi vysokou kredibilitu, by se mělo letos celosvětově sklidit zhruba 775 milionů tun pšenice, přičemž propad produkce z Ukrajiny odhaduje USDA na zhruba 10 milionů tun. Jinými slovy, uvedený propad nebude v celosvětovém měřítku tak zásadní, jak se obvykle prezentuje, a navíc se očekává, že část propadu ukrajinské produkce vykompenzuje Kanada. Vůbec nezmiňovanou skutečností pak zůstává, že i přes nárůst světové populace (který mimochodem zdaleka není takový, jak byl ještě před několika lety odhadován), každoročně velmi mírně klesá spotřeba pšenice, a to jak k potravinářskému, tak ke krmnému využití. Důvodů je nepochybně jako vždy celá řada, přičemž za některé může i změna stravovacích návyků. Zhruba jedno až dvě procenta světové populace trpící celiakií nemůže konzumovat lepek, který pšenice obsahuje, a dalších zhruba 6 procent populace trpí takzvanou neceliakální senzibilitou, což je – velmi zhruba řečeno, pocit, že lepek příslušnému jedinci škodí, ačkoli celiakií netrpí, a proto ze svého jídelníčku potraviny obsahující lepek vynechává. Postupně také roste podíl veganů a vegetariánů, takže pozvolna klesá poptávka po červeném masu, a to znamená nižší potřebu produkovat krmné směsi, jichž je (nejen) pšenice také součástí. To vše v součtu znamená, že stejně, jako se diskuse o českém Strategickém plánu SZP točí kolem jedné jeho složky, točí se diskuse kolem produkce a spotřeby (nejen) pšenice ve světě také jen v poněkud úzkém výseku faktorů, které na ní mají vliv.
