Říká se, že padesátka je mizerný věk. Prý je v tu dobu křivka spokojenosti úplně na dně a pak opět začíná stoupat. Myslíte, že na tom něco je nebo je to nesmysl?
Podle mě nejde ani tak o věk jako o náturu. Někdo bere věci s nadhledem, jak přicházejí, jiný všechno moc řeší. Takže třeba i tu padesátku.
A vy?
Já mám to štěstí, že patřím do první skupiny. A navíc, neříká se dneska náhodou, že padesátka je nová třicítka? Tomu bych věřila spíš. V padesáti se cítím dobře, možná lépe než v uplynulých letech. Děti mám dospělé, půjčky splacené, takže mám čas i prostředky na to si něco pěkného užít. Trošku mi to připomíná dobu před tím, než jsem založila rodinu. Byla jsem svobodná, měla jsem čas. Akorát ty peníze tehdy nebyly.
Měla jste někdy v životě mizerné období?
A víte, že ani nevím? Jasně, byly časy, kdy mi nebylo lehko, ale protože se mi nikdy nedělo nic fatálního, nemohu žehrat. Přišla jsem o milované zaměstnání, přišla jsem o dobré přátele, přišla jsem o životní iluze. Ale nepřišla jsem o zdraví, o život, o střechu nad hlavou. Tak co bych řešila? Všichni teď musíte slyšet, jak hlasitě klepu na dřevo!
Co vlastně vedlo k tomu, že jste začala psát fejetony do rubriky nazvané Očima padesátky?
Několik let jsem vedla magazín Ona Dnes, kde jsem pravidelně psala úvodníky. Byly to takové drobné glosy, hodně podobné „padesátkám“. Lidé je rádi četli, psali mi, jak se u nich výborně baví. Dokonce vyšly knižně pod názvem Svedu to na tebe. Když jsem odešla, nabídla mi vedoucí redaktorka webu Proženy.cz, ať pokračuji u nich. Bylo mi zrovna čerstvě padesát, takže jsme pro název nemusely chodit daleko. S radostí jsem nabídku přijala, psaní fejetonů mě baví, ale nejsem typ, který umí psát tak zvaně do šuplíku. Potřebuji termín, ten je pro mě nejlepší inspirace. A když jsme u těch knih, i fejetony z rubriky Očima padesátky vyšly knižně. Redaktorky z nakladatelství Motto použily jako titul knihy název jednoho z nich - Hřích mám pořád v záloze. Z toho je patrno, že i v padesáti je pořád na co se těšit.
Vy jste za svou kariéru vystřídala téměř všechny důležité lifestylové časopisy, psala jste o ženách ze všech možných úhlů…. Víte už tedy, co ženy trápí, co nejčastěji řeší?
Myslím, že řeší úplně stejné věci jako v dobách, kdy ještě žádné ženské magazíny nebyly. Kdy nebyly vůbec žádné magazíny! Vztahy, vztahy, vztahy… K sobě, k rodině, k přátelům, k práci, k obživě, ke společnosti. Jsme odpradávna bytosti žijící v tlupách, vztahy jsou proto důležité k přežití.
Líbilo se mi, jak jste jednou řekla: „Podívejte se, jak vypadá normální česká žena a jak si myslí, že by vypadat měla.“ Takže, je vzhled téma, kterým se zabývají dámy středního a vyššího věku stejně jako ty dvacetileté? Nebo žena časem získává cosi jako nadhled, spokojenost?
To je jeden z těch vztahů, o kterém jsem mluvila. Vztah k sobě. A máte pravdu, řešíme to stejně ve dvaceti jako v padesáti. Akorát v těch padesáti už nad tím občas mávnu rukou, protože na dvacítky, třicítky ba dokonce ani na čtyřicítky stejně nemám. A víte co? Je to docela úleva. Jasně, pořád řeším, že mi tuhle něco přebývá a támhle zase něco chybí, pečuji o sebe, nerezignuji. Ale už se nehroutím, když tak zvaně nemám den. I když se mi to, co občas vidím v zrcadle, taky nelíbí. Ale tyhle stavy jsem měla i před třiceti lety.
Jako roli v tomto směru hrají sociální sítě? Podléhají i ženy středního a vyššího věku neustálému srovnávání?
Velkou. Být průběžně konfrontována s dokonalostí, ježíš, komu z nás, nedokonalých, by se to líbilo? Moje štěstí je, že jako novinářka jsem se potkala s mnoha těmi vipkami, které na sociálních sítích předvádějí svá báječná těla a svůj báječný život. Dělala jsem s nimi rozhovory a vím, že nic není tak, jak bývá prezentováno. Instagram přece není okamžitý snímek našeho života. Fotka je pečlivě vybraná, možná i upravená. Komentář taky chvíli vymýšlíte. Sociální sítě nemají s realitou nic společného. Je to pohádka pro dospělé, tak je třeba je brát. Nebo snad někdo věří tomu, že Šípkovou Růženku probudil polibek a Pretty Woman našla štěstí v náruči bohatého chlápka? Pokud ano, tak mu není pomoci…
Je těžší stárnout v této době, než to bývalo dříve? Nestárlo se našim mámám a babičkám lépe, jednodušeji?
Myslím, že vyrovnané a sebevědomé ženy nemají se stárnutím problém stejně jako ho neměly v minulosti. Prostě je to život. Mládí je přitažlivé, jeho kult evidentní. No tak si holt ve svém věku musíme najít něco, do čeho se mladí nehrnou, kde je prostor pro nás, holky v nejlepších letech. Vlastně si myslím, že dnes to máme v mnoha ohledech lehčí.
Jak to?
Moji babičku po padesátce bolela záda. Mně, opět ťukám na dřevo, ne. Chodím totiž dvakrát týdně na pilates, abych udržela tělo pohyblivé. Copak tohle moje babička měla k dispozici? Copak mohla chodit na masáže, kosmetiku, copak měla obrovský výběr anti-age přípravků? Copak mohla odjet meditovat do Indie nebo si hodit kolo do auta a vyrazit třeba k jezerům Solné komory? Nemohla. Na kole jezdila akorát tak do práce a na nákup. V životě by ji nenapadlo vyrazit si jen tak na celodenní výlet. A to přitom můj dědeček v mládí dojel na kole až na Balkánský poloostrov. Jenže ženy to měly jinak. Jasně, i tehdy se našly průkopnice, odvážné dámy, které odmítly roli, kterou společnost ženám přisoudila. Dneska ale můžeme všechno. A stejně fňukáme, jak to máme těžké. Mluví se pořád o tlaku na to, jak vypadáme. Ale já myslím, že ten tlak vyvíjíme nejvíc na sebe my samy.
Z vašich knížek se zdá, že máte dost smyslu pro humor i schopnost dělat si legraci sama ze sebe. Umíte to i v běžném životě nebo se to daří jen při psaní?
Podle mě to nejde oddělit. A jestli někdo umí být jiný ve svých knihách a jiný v životě, pak má můj obdiv. Já jsem pořád stejná. Nejspíš nemám na to žít několik rozdílných životů, přestupovat z jednoho světa do druhého. Vždyť já sotva stíhám ten jeden svůj!
Mají podle vás ženy smysl pro humor nebo se spíš bereme vážně?
Pohlaví nemá podle mého na hladinu humoru v krvi vliv. Jak by k tomu ostatně přišlo těch dalších asi osmapadesát nových pohlaví, které prý teď máme? Jak bychom si my, ženy a muži, ten smysl či nesmysl pro humor s nimi rozdělili? Vždyť by pak na nikoho nic nezbylo. Ba ne. Smysl pro humor není v chromozomech, ale v genech.
Máte třeba nějaké své oblíbené pořekadlo, heslo, motto nebo tak něco?
Dobrá nálada nic nevyřeší, ale naštve tolik lidí, že stojí za to si ji udržet. Tedy ono je v té větě použito mnohem víc expresivní sloveso, než je naštve. Ale jsme dámy, že…
S dermatoložkou Monikou Ahrenbergerovou. FOTO: Poskytnuto z archivu L. Šilhové
Kromě psaní knih a fejetonů děláte rozhovory. Mluví se vám lépe s lidmi mladými nebo staršími, zkušenými? Nebo je to jedno?
Rozhovory mě baví moc. Já jsem totiž hodně zvídavá bytost. Kdyby to teď četla nebo četl některý z mých bývalých pedagogů anebo rodiče, asi by se smáli. Moje nasazení ve škole na zvídavost moc neukazovalo. To se projevilo až s věkem. Velmi ráda se potkávám a zpovídám lidi, kteří umí něco, co já ne. Což jsou vlastně všichni, staří, mladí, kluci, holky. Pro mě je důležitá jejich vášeň pro obor, jaký si zvolili. A taky mám ráda lidi, kteří mají smysl pro humor a sami ze sebe si nesednou na zadek. Dneska je plný svět koučů, lidé platí neskutečně peníze, aby jim někdo řekl, jak si poradit se životem. Já tyhle rady získávám v rámci své profese. Ale jestli bych přece jen měla být konkrétnější, pak jsem ulítlá na tři obory: historii, umění a medicínu. Fascinují mě souvislosti. A že jich v těchto třech sférách je!
Co vás právě teď zaměstnává?
Až skončíme tenhle rozhovor, vydám se za panem doktorem Radkinem Honzákem a od něj poběžím za šéfem vodních záchranářů. Ne, že bych trpěla psychickými potížemi, kvůli kterým bych s věhlasným psychiatrem chtěla mluvit, a pak se případně chystala skočit do hluboké tůně. Ale budu s nimi ladit téma dalších dílů podcastu MUDr.ování a jak už název napovídá, povídám si v něm s lékaři. Ale nejen s nimi, do nahrávacího studia si zvu i další odborníky na lidské tělo i duši. Jak jsem říkala, medicína mě fascinuje. Tedy spíš mě fascinuje lidské tělo. Co všechno umí, zvládá, dokáže. A co všechno nám odpustí. Tím spíš mě štvou všechny ty nesmysly a mýty, které kolem zdraví kolují.
Například?
Nějaký tupec napíše, že rakovina se dá vykadit a hned se najde další, který tomu věří. Tak o tomhle podcast MUDr.ování fakt není. Je o normálních věcech, které nás potkávají každý den. Jak si poradit s bolením hlavy, s rozhašeným žaludkem? Jak zůstat klidný v neklidném světě? Jak se zbavit pupínků či hloupých myšlenek? Jak nosit lodičky, aby to neodnesly nohy, potažmo záda? Neřešíme neřešitelné, ale dáváme návod, jak si udržet svěží tělo i mysl třeba až do smrti. Těší mě, že mohu fungující a obyčejné rady předávat dál a tím zase vracet věci trochu do normálu. A ještě se při tom potkám se zajímavými lidmi. Přesně těmi, o kterých jsem mluvila. Ostatně, už Švejk přece říkal: „Jeden si rád popovídá se vzdělaným člověkem.“
Scarlett Wilková pro i60
