Jsem hotový, byla to nádherná tečka, líčil Limberský po rozlučce s kariérou

„Bylo to pro mě strašně emotivní. Kdo to nezažije, nepochopí. Chtěl jsem všechno zvládnout co nejdéle bez pláče, dlouho se mi to dařilo. Byly to nádherné pocity a jsem moc rád, že jsem se rozloučil takhle. Ani v nejkrásnějším snu jsem si nepředstavoval, že rozlučka vyjde takhle,“ svěřil se osmatřicetiletý David Limberský.

Loni 8. května odehrál poslední prvoligový duel v kariéře, tehdy proti Příbrami odkulhal ze hřiště kvůli svalovému zranění už po čtvrt hodině. Po pár týdnech oznámil, že profesionální kariéru končí. Ale na rozlučkový zápas si musel počkat víc než rok. Odklad však vůbec nevadil. Do Štruncových sadů si pozval bývalé spoluhráče, se kterými vykouzlil báječnou plzeňskou pohádku ověnčenou pěti tituly. Ten šestý přidal jen před pár dny současný tým Viktorie, který se v exhibici před vyprodanou Doosan Arenou postavil Limberského výběru nazvaném „Zlatá éra“. 

Z lavičky jej koučoval Pavel Vrba, do černo-zlatých dresů se navlékli Pavel Horváth, Marek Bakoš, Michal Ďuriš, Roman Hubník, Tomáš Hořava, Petr Jiráček, Ondřej Vaněk a další. Výsledek? 6:5 pro Limberského, který s kapitánskou páskou „brousil“ tradičně levý kraj obrany. A v závěru parádním volejem vstřelil také vítězný gól večera, jehož výtěžek půjde na charitativní účely.

Hodně si ceníte, že vaši osmičku Plzeň vyřadila ze sady dresů?
Je to obrovská pocta, něco neuvěřitelného. Osmička je v každém klubu populární a ne každého potká, že se kvůli němu vyřadí. Jsem na to pyšný. Stejně jako na celou akci. Nádherná tečka, skvělý zápas, plné hlediště, krásné dárky. Jsem z toho hotový.

Užil jste si rozlučku o to víc, že Viktoria jen před pár dny převzala mistrovský pohár?
Jo, nic lepšího mě potkat nemohlo. Viktorka je moje rodina, teď jsem si to poprvé užil jako fanoušek. Minulou středu v Hradci jsem byl přímo v kotli, to jsem z fotbalu moc neměl, pořád jsme skákali a fandili. Je to něco úplně jiného než na hřišti, ale bylo to naprosto skvělé.

Co říkáte svému poslednímu zápasu? V závěru jste exhibici rozhodl parádní ranou bez přípravy.
Říkal jsem si, že devětkrát z deseti pokusů to takhle trefím... Ne, samozřejmě žertuji. Sudí mi říkal, že kdybych to netrefil, dá mi ještě opravný pokus. Byli jsme domluvení s Vencou Procházkou, že mi střelu připraví, předcházel tomu samozřejmě evidentní faul. Mohl jsem to poslat někam do davu, ale trefil jsem to krásně na první dobrou. 

8 fotografií

I Pavel Horváth tleskal. Možná jste mu v kariéře měl víc „fušovat“ do standardních situací.
Jasně, možná to byla chyba. Ale ne, vždyť on přímáků proměnil spoustu. Byla to krásná éra a dnes jsme si ji připomněli. Každý, kdo se na hřišti objevil, patří k výjimečné generaci. Už před zápasem jsme si říkali, že bychom takové utkání mohli uspořádat každý rok. Zavzpomínat na staré časy a dát tomu charitativní podtext. Ale vlastně to staré časy nejsou. Viktorka má znovu titul a já věřím, že se v létě popere o evropské poháry a v příští sezoně bude zase prohánět ty bohatší kluby. A snad tady vychováme i další výborné fotbalisty.

I když roky a kilogramy přibývají, vypadalo to, že vaše parta má na hřišti automatismy stále zažité. Cítili jste to stejně?
Je to jako jízda na kole, to nezapomenete. Jistě, pohyb už není na nejvyšší úrovni, ale byl to super zápas. Nahoru dolů, lidem se musel líbit. Zahrál jsem si zase s Vencou Pilařem na levé straně, to byla paráda. Spolu jsme takhle zažili nejkrásnější roky v kariéře. A nebyl tam na naší straně hráč, který by to pořád neměl v noze.

Výsledek nebyl domluvený?
Rozhodně ne. Je pravda, že začátek si nechali utéct a šli jsme do trháku. Trenér Bílek jim pak určitě nařídil, že musí minimálně vyrovnat. A když šly na plné obrátky, bylo vidět, že mistrovské tempo je na nás už vysoké. Ale závěr patřil nám, mistrům.

Pár hráčů však dorazit nemohlo, hodně vás to mrzí?
Strašně moc. Milánek Petržela je můj celoživotní parťák, velký kamarád. Jenže nemohl přijet, čeká ho ve středu pohárové finále se Spartou. Budu mu v něm strašně držet palce. Hroša (Patrika Hrošovského) nepustil belgický Genk, Vláďu Daridu zase Hertha, nemohl dorazit ani Honza Kovařík. Všichni by si tu zasloužili být, bohužel to nevyšlo.

Fanoušci o přestávce sledovali také videoklip se skladbou, kterou pro vás složil Michal David. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Výborně. Nečekám, že z toho bude hit, ale je to taková stadiónová písnička. Z mé strany to nebylo o zpívání, jen jsem tam zařval asi dvacet jmen. Byla to příjemná spolupráce.

Jste rád, že mohl dorazit Pavel Vrba, váš osudový trenér?
Je to skvělý trenér a celoživotně ho budu milovat. I když na mě bude někdy křičet, stejně ho budu mít rád. Teď mu přeji, ať má krásnou kariéru v Baníku, jen v Plzni ať to vypustí. Myslím, že i dnes jsme pod ním předvedli vysoký standard, byl s námi spokojený. Nechal nás hrát, jak chceme, jak jsme byli zvyklí.

Měnil byste něco na své kariéře? Zkusil byste se víc prosadit v zahraničí?
Na to jste se mě ptali často. Možná, ale já jsem deset nejhezčích let prožil v evropském klubu. Ve Viktorce. Lámali jsme klubové rekordy. Kdybych si měl vybrat, zda budu roky hrát v průměrném bundesligovém klubu, nebo deset let ve Viktorce, neměnil bych ani za nic.

Před rozlučkovým zápasem jste žertoval, že který tým vyhraje, měl by hrát příští rok ligu. Platí to?
Oni nám ale ziskem titulu udělali čáru přes rozpočet. Asi to nevyjde. Ale ať to dál opakují. Nemusí být každá sezona s pohárem nad hlavou, ale ať se o něj každý rok Plzeň rve. Parta je tady skvělá, připomíná mi naši generaci. Když tým vydrží pohromadě a ekonomika bude v pořádku, věřím, že Viktorka stále bude čeřit hladinu.

Na hrací ploše s vámi po utkání byla manželka Lenka, ve videu vás pozdravily syn a obě dcery. Jak je pro vás nyní rodinné zázemí důležité?
Rodina nejvíc. Za svoje děti bych dal život, bezmezně je miluji. Rodiče, manželka, nejbližší okolí, to je nejvíc. V minulosti jsem to možná říkal jako klišé, teď jsem už asi vyspěl, i když je to divný... (smích) Jsem ve fotbalovém důchodu a na rodinu se upínám. A chci s ní trávit všechny důležité okamžiky.

Tři potomci, není to málo?
Uvidíme. Za rok za dva si k tomu s manželkou sedneme. Nebo tedy spíš lehneme. (smích) To je asi nejzazší doba, kdy se rozhodneme, zda se ještě rozrosteme.

Už máte jasno v tom, jestli příští rok budete pokračovat i v třetiligových Domažlicích?
Neznám odpověď. Fotbal mě pořád baví, je tam skvělá parta, trenér Pavel Vaigl je můj nejlepší kamarád. Uvidím, jak na tom budu zdravotně. Zbývá nám ještě pár zápasů, pak si s majitelem sedneme. Trénování je v pohodě, ale to cestování mě nebaví. Nechávám to zatím otevřené.

Netočí se vám za poslední dny hlava ze všech těch oslav?
Pozor, já jsem bujaře neslavil ani ve středu, ani v neděli. Můj čas přichází až teď a budou se dít věci. Ale manželka bude slavit se mnou, tak si mě asi ohlídá.