Lašák o trénování či záhadě s Pešánem. Jak vzpomíná na Liberec a Pardubice?
Foto: Facebook Hockey Slovakia
(HELSINKY, od našeho zpravodaje) Někdejší vynikající brankář Ján Lašák je letos už na svém třináctém MS – desetkrát jej absolvoval v roli hráče, potřetí pak jako trenér gólmanů slovenského národního týmu.
Berete ještě vůbec světový šampionát jako velký hokejový svátek?
Stále ano. Byl covid, dva roky jsem teď nebyl. Chybělo mně to a těšil jsem se. Myslím, že tohle nikdy neomrzí. Člověk se bude na takový turnaj vždycky těšit.
Bylo hodně jiné, když jste na MS jezdil ještě jako hráč?
Je to něco jiného, nyní mám trošku větší klid. Nemusíte tomu všechno obětovat a mít režim až takový profesionální. Na druhou stranu jste ozářený z počítače, jak stále děláte rozbory, koukáte na zápasy a tak dále. Ale stále je to práce, která mě baví. A stále jsem u hokeje – takové mojí osudové lásce.
„Spolupráce s Craigem? Skvělá! To je prostě studna modrousti, velký člověk i odborník a úžasná osobnost. Pro nás všechny, co jsme tady okolo něj, je to velká škola do života.“
Hráčskou kariéru jste ukončil v roce 2017 a hned jste se vrhl na trénování. Dá se říct, že jste se v něm našel?
Baví mě to. Ale ještě víc mě baví pracovat s mládeží. Chtěl bych být u rozvoje mladších brankářů, když přijdou do A-týmu. Trošku je potáhnout, baví mě pomáhat jim po mentální stránce. O tom áčko je. O ničem jiném, není čas řešit techniku nebo nějaké chyby. Práce s mládeží je perfektní.
Jaká je spolupráce s kanadským trenérem Craigem Ramsaym?
Skvělá! To je prostě studna modrousti, velký člověk i odborník a úžasná osobnost. Pro nás všechny, co jsme tady okolo něj, je to velká škola do života.
Jste tím, kdo má hlavní rozhodovací právo při nasazování gólmanů?
Já přijdu s nějakým návrhem a bavíme se o tom. Za čtyři roky, co jsem s ním, tak se stalo dvakrát, že jsme se neshodli, kdo má jít chytat. Bavili jsme se o tom, připojili ostatní kolegy a vyšlo z toho nějaké hlasování. Buď si to obhájím, třeba i na základě nějaké analýzy, nebo se to změní.
„Stále nedokážu pochopit, co se stalo, že to Filip Pešán nedal. Na mě zanechal v Liberci neskutečný dojem. Vím, že se po něm v Čechách dost šlo, ale já mohu veřejnosti jednoznačně říct, že to byl jeden z nejlepších trenérů, jakého jsem zažil.“
Češi mají taktéž zahraničního trenéra, Kariho Jalonena. Myslíte, že je to správná cesta?
Nevím. Stále nedokážu pochopit, co se stalo, že to Filip Pešán nedal. Na mě zanechal v Liberci neskutečný dojem. Je to pro mě špičkový odborník, který velice rozumí hokeji. Vím, že se po něm v Čechách dost šlo, ale já mohu veřejnosti jednoznačně říct, že to byl jeden z nejlepších trenérů, jakého jsem zažil. Velká osobnost. On možná působí arogantně, ale je velmi přátelský. Když jsme prohrávali a potřebovali nakopnout, tak Filip věděl, jak na nás. Všichni jsme byli ticho, měli sklopené hlavy a brali jeho slova se smrtelnou vážností. Odborně byl špičkový, obklopený úžasnými lidmi. Pro mě je to velká záhada, že se mu to nepodařilo. Sám jsem zvědavý, co finský odborník přinese. Někdy změna může pomoct hráčům i celému týmu.
Máte na kontě tři medaile z MS z let 2000 až 2003. To byly krásné časy, že?
Přesně tak. Jsem hrdý na to, že jsem zažil období špičkových hráčů, kdy jsme jich měli čtyřicet v NHL. Byla to úplně jiná éra. Jsem rád, že jsem mohl být při progresu mužstva a prolomit ty ledy. Byl jsem první v NHL, otevřel jsem cestu ostatním klukům. Mám z té doby hodně zážitků. Je to i velké zadostiučinění, že se to takhle podařilo.
Letos jste na olympiádě v Pekingu získali bronz. Blýská se zase na lepší časy?
Stále je to ještě dlouhá cesta. Na tento turnaj jsme vybírali 25 hráčů, hned 18 nám odmítlo, pro nás je extrémně těžké složit tým. Ale všichni kluci jsou tady z nějakého důvodu. Mají nějakou zručnost, jsou rychlí, dobří bruslaři, týmoví hráči a tak dále. Vedení týmu se snaží najít kluky, kteří mají všechny tyto hodnoty, které hledáme. Kdo je nemá, tak tady není. Věřím, že se to bude zlepšovat. Nastartovali jsme dobrý projekt osmnáctky, kde vidíme, že v šestnácti sedmnácti letech se ještě dá změnit progres a rozvinout zručnosti dobrým směrem. Věřím, že to dobře dopadne a budeme úspěšnější.
„Stále se snažíme dotáhnout na vás. Strašně bych chtěl, abychom měli tři čtyři pět brankářů v NHL. Abychom někoho takového mohli vytáhnout na MS. Ještě to není tam, kde bychom chtěli. Pořád máme málo brankářů ve špičkových ligách.“
Vnímáte, že jsou teď na Slovensku brána větší očekávání a mluví se o další medaili?
Jasně, jasně. Jak se říká, s jídlem roste chuť. Slováci v tomto nejsou jiní. Myslím, že to tak je v každé zemi.
Jako trenér gólmanů, jak byste zhodnotil brankářskou situaci na Slovensku?
Stále se snažíme dotáhnout na vás. Strašně bych chtěl, abychom měli tři čtyři pět brankářů v NHL. Abychom někoho takového mohli vytáhnout na MS. Ještě to není tam, kde bychom chtěli. Pořád máme málo brankářů ve špičkových ligách. Ale věřím, že jsme se za těch pět roků neskutečně posunuli a v dalších pěti už budou nějací kluci draftovaní, budou chytat v NHL, nebo aspoň budou na hraně mezi NHL a farmou, případně ve špičkových evropských ligách, kde budou lídry svých týmů. Nakročeno k tomu máme dobře. Máme silné ročníky, šikovné kluky. Tlačíme do nich všechny znalosti, tak snad se to podaří.
Stále máte celkem dost gólmanů i v české extralize, máte o nich detailní přehled?
Už to není jako dřív, kdy nás bylo šest slovenských brankářů ve čtvrtfinále. (usmívá se) Ale stále to sleduju. Mám velmi dobrý přehled, co se týče gólmanů v české extralize.
„Trošku jsem koulel očima, jakou cestou se vydali v Pardubicích. Vidím, že se snaží, ale nevím, jaká tam bude chemie. Titul se nedá koupit. Myslím si, že když jej chtějí vyhrát, musejí změnit jednu věc. Jakou? To si nechám pro sebe. (usmívá se)“
V roce 2005 jste získal titul s Pardubicemi, jak na to vzpomínáte?
To byl můj první rok v Evropě po návratu ze zámoří. Přišel jsem do neskutečně špičkového klubu. Pan Kusý z toho udělal špičkové mužstvo. Pamatuju si, že všechno fungovalo. Přivedli mě, abych jim pomohl k titulu, po kterém toužili. Jsem moc rád, že se to podařilo. Doteď mám v Pardubicích několik přátel, se kterými si zavolám sice jednou, dvakrát za rok, ale jsou to přátelství, která budou trvat stále.
O jedenáct let později jste vyhrál extraligu i s Libercem, bylo to už jiné?
Úplně jiné. Ve třiceti jsem vyhořel a vypadalo to, že končím s hokejem. Že nemám šanci. Nakonec když jsem se vracel do Čech, tak mi dal důvěru jen Liberec. Ostatní si mysleli, že už to mám za sebou. Byl jsem rád ne proto, abych někomu něco dokázal, ale kvůli sobě. Dokázal jsem se vyhrabat z velkých problémů a podařilo se mi vyhrát. Moc jsem chtěl v Liberci na titul dosáhnout, cítil jsem se tam skvěle. Okolo mě byli úžasní lidé, proto jsem jim to chtěl vrátit. Moc rád na to vzpomínám, na celou štaci tam, nedopustím na Liberec a tamní lidi kolem hokeje. Od trenérů, přes marketing až po majitele, který je úžasný člověk, prostě bomba.
Pořád ještě oba kluby sledujete?
Jasně. V Pardubicích jsou stále kluci, kteří se mnou seděli dlouhé roky v šatně. Sleduju je, díval jsem se i na jejich velké nákupy. Trošku jsem koulel očima, jakou cestou se vydali. Vidím, že se snaží, ale nevím, jaká tam bude chemie. Titul se nedá koupit. Myslím si, že když jej Pardubice chtějí vyhrát, musejí změnit jednu věc. Jakou? To si nechám pro sebe. (usmívá se)
Foto: Karel Švec, cslh.cz
Share on Facebook
