Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Záběr na kulturní sféru celé Vysočiny potvrdila v únoru mimořádně početná účast publika na vernisáži nové výstavy v humpolecké galerii Zóna pro umění 8smička. Do poloviny května tu pokračuje výstava nazvaná Skrze tebe vidím sebe: Dialogy o portrétu.

Humpolecká galerie současného a moderního umění se tak v prostorách adaptovaných z někdejšího továrního komplexu poprvé zaměřuje na fenomén fotografie. Výstavu kurátorsky připravily Anežka Kořínková a Kateřina Sýsová, jejími architektkami jsou Jana Preková a Anna Křížová. Grafiku zpracovali Štěpán Malovec a Martin Odehnal.

Instalace vychází z práce jedna­dvaceti výtvarníků několika generací, osobností narozených v rozmezí let 1940 až 1995. „Autoři různých generací k fotografickému pohledu přistupují odlišnými způsoby, a reprezentují tak dynamické prostředí, ve kterém se fotografie za poslední tři dekády ocitla,“ argumentují kurátorky Anežka Kořínková a Kateřina Sýsová k výběru protagonistů. 

Vývoj fotografie zkoumají od devadesátých let, tedy od nástupu demokratizace a každodenní přítomnosti fotografie v našich životech, od začátku překotného rozvoje digitálu i dalších technologií.  

Spojnicí mezi analogovou, digitální a algoritmickou fotografií je přitom v pojetí výstavy člověk. 8smička pátrá po postavení portrétu v současné fotografii. V širším pojetí je ambicí kurátorek vybídnout k zamyšlení nad tím, „jak se posouvají hranice našeho vnímání soukromého a veřejného, reality a virtuality, člověka a stroje/algoritmu.“ 

Tváře, těla, odrazy, identita člověka

Výstavu doprovází výpravná publikace. Samotnou prohlídku navíc usnadňuje a zpřehledňuje číslování děl a na něj navázaná jednoduchá brožurka s jejich stručným popisem a výkladem.

Stroboskopická projekce Mobile Life L. Jarcovjákové např. představuje přes osm tisíc snímků pořízených mobilem v letech 2005 – 2007. Kolážová prezentace pak připomíná autorčino celoživotní dílo. 

Ivan Pinkava vystavuje čtveřici prací vybízejících k duchovnímu vnímání. Pavel Mára představuje třetí z triptychů fotoportrétů své matky, vytvořených v letech 1991, 2011 a 2021.

Štěpánka Stein a Salim Issa navazují souborem portrétů anonymních lidí z pražských ulic na dokumentární tradici české fotografie. Podle kurátorek zároveň otevírají otázku, koho je možné zachycovat ve veřejném prostoru. Dění v ulicích a téma posunu vnímání soukromí akcentuje též Iryna Drahun ve své sérii Lov (2018 - 2021).  

Václav Stratil se v souboru autoportrétů z roku 2000 (Nic není víc sexy než Camel se rtěnkou) stylizuje do různých rolí a image. Jeho cyklus nepřehlédnutelně prochází celou výstavou. Různými, často až provokativními proměnami pracuje s proměnlivostí identity jediného člověka.

Také František Fekete vystavuje dvě díla, do kterých promítá témata spojená s identitou. Mimo jiné v experimentu dekonstruuje mužské tělo, v proudu vlastních obličejů pak zkoumá proměnu svého já.  

Průřez celoživotní tvorbou Pavla Baňky představuje spontánně instalovaná nástěnka z jeho fotografií. Dita Pepe zase prezentuje intimní ženský pohled ve svých Autoportrétech se ženami, vytvořených v období let 1999 až 2021.  „Klade si přitom otázku, jaké by to bylo, kdyby se narodila jinde nebo jiným rodinám,“ komentují cyklus kurátorky výstavy. 

JaCobra se zbavuje optiky binárního pohledu a podtrhuje přirozenost lidského já. Multimediální umělkyně Adéla Matasová instalovala interaktivní kinetický zrcadlový objekt, který mění deformovaný odraz tváře pozorovatele.

Martin Vágner představuje „obyčejné“ každodenní momenty na snímcích neznámých autorů z různých archivů. Alena Kotzmannová dává své fotografie do souvislosti s velkoformátovou tapetou pohlednice zobrazující malíře Luciana Freuda při portrétování královny Alžběty II.

Martin Odehnal na příkladu odrazu v zrcadle poukazuje na nemožnost postihnout vlastní pohled.  Uvnitř jeho interaktivní instalace, kde je snímán kamerou, se divák nemůže vidět zepředu, ale vždy pouze zezadu.

Julie Hrnčířová prostřednictvím výřezů ze svých fotek oživuje skryté příběhy a životy. Mimo jiné si klade otázky kdo se na ni dívá, když fotografuje, anebo kolik lidí zachytí, aniž by o tom věděla?

Jakub Delibalta ve vystavených dílech zkoumá virtualitu a realitu. Veronika Bromová mimo jiné zveřejňuje své „Tajné fotoalbum“ pořízené v letech 1988 - 1992 v soukromí studentského pokoje.  Scénograf Jan Matýsek se zamýšlí, do jaké míry musí být virtuální tělo chápáno jako nereálné.

Marie Tomanová promítá do snímků dřívějších míst a předmětů ze svého života pocity odcizení se domovu a zároveň sounáležitosti s ním. Pavel Hečko vystavuje zdvojené fotoportréty se zneklidňujícími změnami. Jiří Thýn v instalaci Portrét v červené (2009) zkoumá alchymii technologických experimentů spojených s médiem fotografie.

Diskuze k článku