FENOMÉN: KRVAVÉ JEZERO (13)

Pro osmnáctiletého Nilse Gustafssona a jeho kamaráda Seppa Boismana, kterému bylo také 18 let, to měl být klidný výlet a příležitost spojit se s přírodou. Na výletě je měly doprovázet jejich přítelkyně Maila Bjorklundová a Anja Makiová, obě patnáctileté. Obě dvojice pocházely z finských Helsinek a místo, které si pro svůj výlet vybraly, bylo dokonalé. Bodomské jezero je malebná vodní plocha kousek od města Espoo, asi 15 kilometrů od hlavního města. Teenageři se tam dopravili na motocyklu a své vybavení si vezli v batohu. Dorazili tam 4. června 1960 odpoledne, postavili jediný stan, který měli sdílet, a pak se šli projít. Po návratu z procházky zapálili táborový oheň a usadili se k nočnímu posezení a popíjení. Na břehu jezera se stmívalo. Nemohlo to být dokonalejší.

Druhý den brzy ráno procházeli dva dospívající pozorovatelé ptáků tábořištěm, když si v dálce všimli rozpadlého stanu. U stanu někdo stál, mladý muž se světlými vlasy. Pak se muž otočil a začal odcházet od tábora. Pozorovatelé ptáků na nic nemysleli a pokračovali v cestě, protože chtěli poprvé zahlédnout chřástala nebo krahujce. Později budou mít důvod vzpomenout si na blonďatého muže, kterého viděli. Kolem poledne prošel kolem tábořiště teenagerů další místní obyvatel. Jmenoval se Esko Johansson a pracoval jako tesař v Espoo. Přišel se k jezeru nadýchat čerstvého vzduchu. To, co tam našel, ho bude strašit ve snech ještě mnoho nocí. Na zemi ležel mladý muž potřísněný krví, buď mrtvý, nebo těžce zraněný. Vedle něj ležela dívka, ne víc než teenager. Byla očividně mrtvá, tělo měla od pasu dolů nahé a poseté ranami od nože. Johansson také spatřil pod zříceným stanem dvě zlověstné hroudy ve tvaru lidí, ale nehodlal se zdržovat, aby zjistil, co to je. Už se otáčel a utíkal zpátky k městu, aby zalarmoval policii. Policisté, kteří toho rána dorazili k jezeru, nebyli připraveni na to, co našli. Finové jsou obecně lidé, kteří dodržují zákony, a v zemi je mimořádně nízká kriminalita. Přesto se zde odehrál masakr, jatka, nehoráznost.

Seppo Boisman, Maila Bjorklundová a Anja Makiová byli mrtví, umlácení a rozsekaní k smrti. Nils Gustafsson žil, ale byl vážně zraněn. Utrpěl několik zlomenin v obličeji, včetně zlomené čelisti. Byl také pobodán. Zatímco Gustafssona převáželi do místní nemocnice, policisté si zblízka prohlédli ostatní oběti. Teprve teď si všimli něčeho neobvyklého. Ukázalo se, že vrah stál při útoku před stanem, bodal své oběti skrz plachtu a bil je nějakým tupým předmětem, možná kamenem. Maila Bjorklunda pak odvlekl ven, kde útok pokračoval. Odnesla hlavní nápor vrahova hněvu a utrpěla strašná zranění. Ten, kdo to udělal, byl zjevně šílenec. Ale alespoň někdo přežil, někdo, kdo mohl útočníka popsat a poskytnout policii náskok při vyšetřování. Až na to, že Gustafsson si nic nepamatoval. Spolu se zlomenou čelistí a dalšími zraněními utrpěl otřes mozku. Jeho paměť byla většinou prázdná a to, co si vybavoval, nedávalo vůbec žádný smysl. Podle Gustafssona na něj a jeho přátele zaútočila vysoká postava oblečená celá v černém... se zářícíma červenýma očima.  

Pro policejní sbor, který nebyl zvyklý zabývat se takovými zločiny, to vždycky bude náročné vyšetřování. Finská policie si však situaci ještě zhoršila tím, že nedodržela ani ty nejzákladnější protokoly z místa činu. Desítky policistů (a později i zástupců veřejnosti a médií) se mohly potulovat po tábořišti a ničit potenciálně cenné důkazy. Policie pak situaci ještě zhoršila tím, že do tábořiště a okolních lesů přivedla vojáky finských obranných sil, aby je prohledali. Stopy, vlákna a další stopy tak byly rozšlapány. A objevené stopy jen přispěly k dalšímu objasnění záhady. Například boty Nilse Gustafssona byly nalezeny ukryté mezi kameny asi 500 metrů od místa vraždy. Ukázalo se také, že chybí klíče od Gustafssonových a Boismanových motocyklů, i když samotné motocykly nikdo neodcizil. Pokud jde o vražednou zbraň, ta se nikdy nenašla. Pitvy obětí naznačily, že šlo o velký lovecký nůž.

Vzhledem ke zpackanému pátrání a nedostatku hmotných důkazů mělo vyšetřování vražd u Bodomského jezera jen malou šanci na úspěch. Bylo víceméně odsouzeno k zániku od samého počátku. To však neznamená, že policie byla bez podezřelých. Prvním z nich byl muž jménem Karl Valdemar Gyllström, který v kempu provozoval kiosek a spoléhal na příjmy od návštěvníků. Přesto se zdálo, že ke svým zákazníkům chová silnou a iracionální nenávist. Často se dostával do sporů a někdy došlo i k fyzickému napadení. Gyllström byl známý tím, že po kempařích házel kameny a v noci se plížil po areálu a rozbíjel stany přeřezáváním nosných lan. Jeho největším strašákem byl hluk. Protože čtyři teenageři, kteří popíjeli a poflakovali se, to pravděpodobně nedělali potichu, byl Gyllström rychle označen za hlavního podezřelého.

Problém byl v tom, že Gyllström měl alibi. Jeho žena tvrdila, že s ní byl celou noc doma a že se brzy uložili do postele a zůstali tam až do rána. To však zdaleka nebylo tak pevné. Mnozí policisté nadále považovali majitele kiosku za hlavního podezřelého a místní si byli jistí, že je za to zodpovědný. V průběhu let se najde nejeden, který bude tvrdit, že se jim Gyllström k vraždám přiznal pod vlivem alkoholu. A tato teorie nabrala na síle teprve poté, co Gyllström v roce 1969 vplul doprostřed jezera a utopil se. Převládalo přesvědčení, že spáchal sebevraždu, protože nedokázal žít s pocitem viny za to, co udělal. Dalším podezřelým byl místní poustevník Hans Assmann, postava, která byla v Espoo dlouho předmětem dohadů. Místní fámy říkaly, že Assmann je bývalý agent KGB, a to vedlo k tomu, že byl podezřelý téměř z každého zločinu, který se v oblasti stal, včetně několika vražd v průběhu let.

Není jasné, jaký motiv mohl Assmann k vraždě mladíků mít, ale došlo k jedné velmi podivné události, která ho měla přinejmenším zařadit mezi podezřelé. Ráno po vraždách se Assmann objevil v helsinské chirurgické nemocnici s černou špínou za nehty a červenými skvrnami na oblečení, které mohly být od krve. Nebyl zraněný, ale byl v tak rozrušeném stavu, že nakonec byla přivolána policie. Assmann byl vyslechnut, ale brzy propuštěn. Policie ho vyřadila z vyšetřování. Zjevně měl solidní alibi. Následujících 44 let zůstávala záhada Bodomského jezera nevyřešena a zdálo se, že je jen malá naděje, že by byl vrah někdy dopaden. Pak v roce 2004 nastal v případu zvrat, vývoj přímo z čistého nebe. Policie oznámila, že zatkla jednoho muže. Nils Gustafsson byl vzat do vazby.

Důkazy, které měla policie proti Gustafssonovi, spočívaly v jediné věci - v botách, které měl na sobě v noc vraždy, v botách, které byly nalezeny 500 metrů od kempu. Ty byly podrobeny testům DNA a přinesly překvapivý výsledek. Laboratoř našla DNA tří obětí vraždy, ale žádnou DNA samotného Gustafssona. Jak je to možné? Pokud měl Gustafsson boty na sobě, když byl napaden, pak by na nich jistě skončila jeho krev, stejně jako krev jeho přátel. Vyšetřovatelé se domnívali, že vysvětlení je jednoduché. Gustafsson spáchal vraždy sám. Když si pak uvědomil, že na jeho botách je krev, která by mohla souviset s oběťmi, odešel do lesa a schoval je. Pak se vrátil do tábora a způsobil si několik povrchových zranění, aby to vypadalo, že i on je obětí. Na první pohled to dávalo smysl. Příběh však narazil na dvě překážky. První spočívala v tom, že Gustafssonova zranění, včetně zlomené čelisti a otřesu mozku, byla jen stěží povrchová. Druhým důvodem byl motiv. Proč by se mladík najednou rozhodl zavraždit své přátele a společníky na táboře?

Policie se domnívala, že i na tyto otázky zná odpověď. Domnívali se, že Gustafsson tu noc hodně pil a byl hrubý a agresivní vůči své přítelkyni Maile Bjorklundové. Seppo Boisman zasáhl, aby dívku ochránil, a dostal se s Gustafssonem do hádky, která brzy přerostla ve fyzickou potyčku. Gustafsson se však svému příteli nevyrovnal a byl těžce zbit, přičemž utrpěl zlomeninu čelisti. Byl také vyhozen ze stanu a bylo mu řečeno, aby spal venku. Ostatní se pak vplížili do svých spacáků a brzy usnuli. Gustafsson si však tu noc neodpočinul. Seděl u ohně, trpěl bolestmi způsobenými zraněními a stále byl opilý. Byl zbit a ponížen, před svou přítelkyní vypadal jako hlupák. A to všechno od muže, kterého považoval za přítele a bratra. Tohle si nezasloužil. Gustafssonův hněv se pomalu stupňoval, až se nakonec rozzuřil do mstivého vzteku. Tehdy vzal nůž a vykročil ke stanu. Začal naslepo bodat a zaměřil se na tvary vypouklé proti plátnu. Pak, když už byly jeho oběti mrtvé nebo umíraly, vstoupil do stanu a vytáhl ven svou přítelkyni Mailu.

Ona byla koneckonců strůjcem toho všeho, důvodem, proč ho zbili. Teď se jí pomstil a pokračoval v bodání a mrzačení její mrtvoly, i když byla mrtvá. Nakonec, když se jeho vztek ukojil, odešel Gustafsson do lesa, aby si schoval boty (to se shodovalo s tím, jak pozorovatelé ptáků spatřili blonďáka). Pak se vrátil do tábora, aby si sám způsobil rány nožem. Pak si lehl mezi masakr a čekal, až ho někdo najde. To byl přesvědčivý příběh, o němž byl okresní prokurátor v Espoo přesvědčen, že v roce 2005 u soudu zvítězí. V Gustafssonově obhájkyni Riittě Leppiniemiové však narazil na silného protivníka. Leppiniemiová tvrdila, že kdyby její klient utrpěl tak brutální bití z rukou Boismana, byl by nemohoucí, fyzicky neschopný napadnout a násilně zavraždit tři lidi. Leppiniemiová se také pustila do všech svědků, které obžaloba předvolala, a zpochybnila jejich vzpomínky na události 45 let po vraždách. Každý z nich pod náporem ostrých otázek ochabl. Byla to mistrovská ukázka právnické práce v soudní síni.

A ukázalo se, že to byla vítězná strategie. Gustafsson byl nejen zproštěn viny, ale také obdržel 45 000 eur jako odškodné za "duševní utrpení", které prožil. Gustafsson později zahájil občanskoprávní řízení proti bulvárním novinám, které ho označily za vraha. Tento případ byl zamítnut. Vraždy u Bodomského jezera zůstávají oficiálně nevyřešeny. Pravděpodobně to tak zůstane i nadále.

-pokračování-