Hlavní obsah

Byli jediní, kdo mohl zmlátit Rusy. Dvě nejslavnější vítězství hokejistů na MS

Foto: ČTK/Havelka Zdeněk, ČTK

Československý hokejista Václav Nedomanský v souboji s Borisem Michajlovem v zápase na MS 1969, ve kterém ČSSR zdolala SSSR 4:3.

Reklama

Souboje československých hokejistů s týmem SSSR výrazně přesahovaly hranice sportu, památná je především dvojice zápasů na mistrovství světa ve Stockholmu. V březnu 1969 tam reprezentace ČSSR porazila tým sborné 2:0 a 4:3.

Článek

Rozpoutání války na Ukrajině je důvodem, proč zítra (v pátek) začne mistrovství světa bez hokejistů Ruska a také Běloruska. Přitom zápasy českého (československého) národního týmu proti sborné, tedy týmům SSSR a později Ruska, byly vždy něčím víc než jen soubojem o body.

„Byli jsme skupina lidí, která mohla dát Rusákům najevo, že se s nimi můžeme poprat. Politicky to nešlo, vojensky také ne. V kultuře by se to nedostalo na veřejnost,“ vzpomíná hokejový útočník Jiří Holík na rok 1969. „Byli jsme jedni z mála, kteří tu averzi mohli dát nějak najevo. A lidi to brali a chtěli to.“

Bylo těsně po ruské okupaci Československa.

Holík ve vzpomínkách pokračuje: „Jinak se nás to týkalo jako každého normálního občana. Nebyli jsme žádní disidenti. Ti na tom byli mnohem hůř, nemohli dělat svoji práci, nemohli dělat to, co uměli. My jsme hráli jenom hokej. Byli jsme mladí kluci. A chtěli jsme hrát hokej.“

Jiří Holík opakovaně odmítal heroizaci dvou zápasů na mistrovství světa ve Stockholmu. V březnu 1969 tam československá reprezentace porazila tým SSSR 2:0 a 4:3.

Holíkův lehce skeptický uměřený tón je ovšem jen jedním z pohledů na utkání, která později do hokejových dějin vstoupila jako „hokej proti tankům“.

„Hrát jenom hokej“ nemuselo v té době být tak nevinné a jednoduché. Vždyť pouhých 19 let před stockholmským mistrovstvím poslal komunistický režim Holíkovy reprezentační předchůdce do lágrů. Brankář a mistr světa Bohuslav Modrý dostal ve vykonstruovaném procesu 15 let. A s ním bylo odsouzeno 11 kolegů.

„Hrát jenom hokej.“ Ano, ale ať už to hokejisté chtěli, nebo ne, vyšly po jejich druhém vítězství do ulic desítky tisíc lidí. A nebyla to čistě sportovní oslava. Byl to především protest proti okupaci, která začala 21. srpna 1968.

Mimořádně významný zápas, ale jen průměrný výkon. Úžasné nasazení a zcela výjimečná hra. Dějinný okamžik, v němž se sport propojuje s politikou. Zbytečný patos, který překrývá temné stránky historie.

Tak různé jsou pohledy na ta dvě utkání.

„Hrát jenom hokej.“ Nakonec to vypadá snadněji, než o něm přemýšlet.

Foto: ČTK, ČTK

Českoslovenští reprezentanti zpívají hymnu po vítězství nad mužstvem SSSR v utkání na MS ve Stockholmu.

Velkou úroveň to nemělo

„Byl to mimořádný zápas. Takový se nevidí ani v NHL. Po prvním zápase, který jste vyhráli 2:0, to říkal prezident Mezinárodní hokejové asociace John Ahearne,“ uváděl hokejový komentátor a odborník Robert Záruba diskusi k památným hokejovým bitvám.

Ve studiu s ním seděl Jiří Holík a jeho reprezentační kolega, obránce Josef Horešovský.

Jiří Holík: „To je pro mě překvapení. Myslel jsem si, že hokejově to nebylo nic moc. Jistě, atmosféra byla vypjatá, emoce velké, ale hokejově nic moc.“

Robert Záruba ovšem viděl kvalitu hry jinak: „Využili jste všechny taktické zbraně – zdržování hry, forčekink po celé ploše i tvrdost.“

Josef Horešovský: „Já jsem sice parametry pro tvrdou hru měl, ale moc jsem to nepraktikoval. Neuměl jsem to. A pan Ahearne sice byl na čele Asociace dlouho, ale to ještě neznamená, že hokeji rozuměl. Velkou úroveň to opravdu nemělo.“

Robert Záruba to nevzdává: „Jak jsem se na zápas znovu díval, byl tam jeden „hit“ za druhým. Bylo to na svou dobu velice ostře vedené utkání.“

Holík: „No, my jsme většinou byli až příliš opatrní. Vedli nás k tomu trenéři, pořád nám opakovali, ať se nepereme a nenecháme se vylučovat.“

Horešovský: „Náš hokej byl postavený jinak. Tvrdě jsme hrát neuměli. Hráli jsme na vtipnou přihrávku a nápad.“

Foto: ČTK/Havelka Zdeněk, ČTK

Útočná trojice československého mužstva. Zleva: Jan Hrbatý, Jaroslav a Jiří Holík.

Pohled odborníka, který má skvěle nastudované různé hokejové styly a epochy i jednotlivá utkání a jednotlivé hráče, se střetává s osobní zkušeností protagonistů zápasu.

A hráči jdou v té skepsi ještě dál.

Takto Jiří Holík vzpomíná na svůj gól z druhého utkání: „Ten gól jsem si už nepamatoval. Ale když se na něj znova dívám ze záznamu, tak ta střela byla mizerná, žádná razance. Je to na vrub brankáře.“

Tak jak vlastně tehdy hráli?

„Hrát jenom hokej.“ Někdy je ale ta hra zanořena do téměř mystického oparu. A pak se jen těžko rozeznává, jak kdo hrál.

A nemusí to ani být důležité.

Aspoň je musíme ztřískat

„Vnímali jsme to jako většina národa – jako potupu, jako zločin,“ vzpomíná na srpnovou okupaci obránce Oldřich Machač. „A tak jsme na mistrovství světa jeli s tím, že s každým můžeme cokoli, ale s Rusákama, když prohrajeme, tak je musíme aspoň ztřískat.“

Základní taktické pokyny od trenérů byly dva: v první třetině hrát 40 minut neboli jezdit dvakrát víc než soupeř, nenechat je převzít iniciativu, nenechat ten jejich stroj rozjet. A nefaulovat. Mají příliš dobré přesilovky.

„Měli jsme poradu a dohodli jsme se, že kdo bude zbytečně faulovat, tak už prostě nemá v mužstvu místo,“ připomíná kapitán týmu Josef Golonka. „Trochu se nás asi báli, viděli, že máme krvavé oči. Ale kousli jsme se a ovládli jsme se. A byli jsme to my, kdo dali góly v přesilovkách.“

Sebeovládání v osobních soubojích hráči kompenzovali jinak. Sheldon Anderson, autor knihy Politika a kultura moderního sportu, píše, že Golonka gestikuloval svoji hokejkou, jakoby po ruských hráčích střílel.

Útočník Václav Nedomanský zase při oslavách gólu zboural branku sovětského týmu. A Jaroslav Holík mával hokejkou před obličejem ruského gólmana a něco na něj křičel.

„Asi jsem mu nadával do komunistů. To byla pro mě největší urážka,“ vzpomíná.

Hala ve Stockholmu byla jednoznačně na straně československých hokejistů. Byli v ní i emigranti s českými transparenty. „My se Rusů nebojíme, v hokeji je porazíme a srpen jim oplatíme,“ stálo na jednom transparentu.

Foto: ČTK/ZUMA/Keystone Pictures USA, ČTK

Českoslovenští fanoušci na zápase se SSSR.

Několik hráčů si na odvetu na dresech přelepilo pěticípou hvězdu na státním znaku. Předem se domluvili, že ani po jednom z utkání nepodají soupeři ruce. A měli ještě jednu motivaci, mluvil o tom útočník Josef Černý:

„Říkalo se, že utkání musíme Rusákům dávat, že nehrajeme naplno, nesmíme vyhrát. Nikdy to tak nebylo. A chtěli jsme všem dokázat, že je to nesmysl.“

Po těch dvou zápasech z března 1969 si to nikdo nesměl myslet.

Ne, to nebyl jen hokej.

Vy nám tanky, my vám branky

„My se tady nestydíme za slzy. Tak si tu radost hezky prožijte,“ loučil se s televizními diváky komentátor Vladimír Vácha. Bylo 28. března, vyhráli jsme 4:3 a nebylo pochyb o tom, že si to lidé chtějí užít.

A byla to na dlouhou dobu jedna z posledních spontánních manifestací radosti, jednoty, odhodlání…

Podle odhadů tehdy do ulic vyšlo kolem půl milionu lidí v 69 městech po celém Československu. Na Václavském náměstí v Praze bylo 150 tisíc lidí. Lidová veselice, šampaňské, transparenty – „vy nám tanky, my vám branky“, houkající auta, objímání, zpěv…

V 21 městech přerostla hokejová oslava ve střety s okupační vojenskou posádkou. Například v Ústí nad Labem nebo v Olomouci.

A v Praze nechala tajná policie oslavu přerůst v provokaci, která předznamenala začátek tvrdé normalizace. Před výkladní skříň pobočky sovětských aerolinií Aeroflot nechala StB přivézt dlažební kostky a skupinu provokatérů.

Nebylo těžké strhnout dav k tomu, aby se k házení kamenů do vitrín připojil. A na světě byla záminka pro to, aby sovětští politici mohli konstatovat, že Dubčekovo vedení situaci nezvládá.

Už 17. dubna se 1. tajemníkem Ústředního výboru KSČ stal Gustáv Husák.

Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to

Hokejisté se ještě stačili vrátit jako hrdinové a vítězové. Že na šampionátu nakonec prohráli 0:1 se Švédskem a skončili třetí, nikomu radost nekazilo.

„Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to,“ stálo na jednom z populárních transparentů.

Oldřich Machač líčil, jak jeho dům hned po konci zápasu obklopily davy lidí. „Maminku vzali na ramena a nesli ji asi kilometr a půl ulicemi. Manželka řečnila k zástupům z balkónu. A do rána byl dům pomalovaný hesly a nápisy typu „už jsou v háji“ nebo „Ať žije Machač!“.

Josef Golonka měl na letišti pocit, že se vrací jako vítěz. A v očích měl slzy dojetí. Po pár dnech už ale cítil spíš vztek a beznaděj.

Foto: ČTK/Havelka Zdeněk, ČTK

Československé reprezentační hokejové mužstvo pro MS 1969 ve Stockholmu. Sedící zleva Jaroslav Jiřík, Miroslav Termer, Jozef Golonka, trenér prof. Vladimír Kostka, předseda ústřední sekce ledního hokeje dr. Zdeněk Andršt, trenér Jaroslav Pitner, Josef Černý, Vladimír Dzurilla a Jan Suchý. Prostřední řada zleva: MUDr. Otto Trefný, Richard Farda, Vladimír Bednář, Václav Nedomanský, Miroslav Lacký, Josef Horešovský, Jaroslav Holík, Jiří Holík a masér Harry Martínek. Horní řada zleva: Oldřich Machač, František Ševčík, Jan Havel, Josef Augusta, Jan Hrbatý, Jan Klapáč, Rudolf Tajcnár a František Pospíšil.

„Strávil jsem dva dny na Státní bezpečnosti. Snažili se mi dokázat, že jsem mohl za to, že lidé v autech troubili a manifestovali. Protože jsem byl kapitán, měl jsem si prý poradit s tím, že jsme si nechtěli podat ruce, že jsme si přelepili hvězdy. A pořád mi dávali podepisovat papíry, že se přiznávám, že to bylo dohodnuté. Ale nic jsem nepodepsal, a tak mě po dvou dnech pustili domů,“ vzpomíná Golonka.

Euforie brzy přešla i komentátora Karla Váchu. I jemu se StB snažila dokázat, že svou závěrečnou větou po konci utkání vyzval lidi k pouličním protestům. Dokázat to nešlo. Vácha ale každopádně v televizi 20 let pracovat nesměl.

Normalizace se v dubnu 1969 rozběhla naplno. Čistky, cenzura, zatýkání… A už za dva roky byla společnost proměněná. A masová demonstrace radosti a odporu vypadala jen jako mlhavý sen…

Připomíná to trochu jeden z nejslavnějších filmových citátů z filmu Casablanca: „We'll always have Paris.“ – „Navždy nám zůstane Paříž.“

Ty dva pátky stály za to.

A pak přišla realita

Mezi hokejisty vzpomínajícími na utkání proti „Rusákům“ v roce 1969 vystupuje jako nejvýraznější skeptik Josef Horešovský. Připadá mu, že heroizace hokejistů a velké emoce kolem těch zápasů nejsou na místě.

„A pak přijde ta realita,“ shrnuje Horešovský. „To samé hokejové vedení domlouvalo se Sovětama na olympiádě v Sapporu, že budeme hrát na remízu, aby oni skončili první a my druzí. Naše mužstvo na to nepřistoupilo. Je to jeden z dalších důvodů, proč já ten patos nemůžu sdílet, proč ve mně nepřetrvával do dalších let.“

A Horešovský pokračuje: „A další věc. My jsme tady protestovali proti okupaci a pak jsme dostali státní vyznamenání (po MS 1972 – poznámka redakce) z rukou lidí, kteří sem ty sověty pozvali. Já nevím, jestli jsme tehdy měli Husákovi ta vyznamenání odmítnout, nebo jestli jsme mohli, nebo nemohli. Když se dnes podívám na historii, tak byli lidé, kteří prokázali větší statečnost než my. A my jsme to prostě neudělali. My máme všichni státní vyznamenání od soudruha Husáka. Ten patos jde mimo mě.“

„Neviděl jsem brutálnější hokejový zápas“

Vypjatých zápasů mezi Československem a SSSR bylo pochopitelně mnohem víc. Celých 20 let po srpnové okupaci do nich diváci promítali touhu po odvetě. A to očekávání se nutně přenášelo i na hráče. Ti měli navíc i čistě sportovní motivace – po většinu toho období byli sověti lepším týmem, byli nepochybně nejlepší v Evropě a každá výhra nad nimi měla váhu.

Historik Sheldon Anderson cituje jednoho z amerických účastníků olympiády v Sapporu v roce 1972. Ten popisoval zápas mezi Československem a SSSR (2:5): „Nikdy jsem neviděl brutálnější hokejový zápas. Český brankář (V brance se vystřídali Vladimír Dzurilla a Jiří Holeček – poznámka redakce) přelomil o ruské hráče nejméně pět hokejek.“

Foto: ČTK/KRULIŠ Jiří, ČTK

Jaroslav Holík (5) střílí třetí branku do Treťjakovy sítě. S č. 9 Jan Klapáč (zády), na zemi sovětský obránce Gusev.

Příchuť dokončené odvety měly dva zápasy na MS v Praze v roce 1972. Československo v rozhodujícím zápase sověty porazilo 3:2. Vítězný gól dal Jaroslav Holík. První zápas skončil remízou a to byl jediný bod, který národní tým na domácí půdě ztratil. Suverénně získal mistrovský titul.

Základem týmu z roku 1972 byli hráči, kteří svedli památné bitvy ve Švédsku: Dzurilla, Bednář, Machač, Pospíšil, Horešovský, Jiří Holík, Jaroslav Holík, Nedomanský, Farda, Klapáč. A vedle nich už vyrůstala nová generace, generace mistrů světa z let 1976 a 1977: Holeček, Bubla, Martinec, Šťastný, Hlinka…

Probrat všechna vypjatá utkání mezi Československem a SSSR přesahuje možnosti tohoto textu. Připomeňme tedy alespoň statistiky těch dvou zápasů „proti tankům“.

Památné zápasy proti SSSR v roce 1969

Československo–SSSR 2:0 (0:0, 1:0, 1:0)

21. března 1969 (20:00) – MS, Stockholm (Johanneshovs Isstadion)

Branky a nahrávky Československa: 32:56 Jan Suchý (Jar. Holík), 46:23 Josef Černý (Suchý).

Rozhodčí: Dahlberg (SWE), Vaillancourt (CAN)

Vyloučení: 4:5 (1:0)

Diváků: 7 957

ČSSR: Vladimír Dzurilla – Jan Suchý, Josef Horešovský, Oldřich Machač, František Pospíšil, Vladimír Bednář – Jan Hrbatý, Jaroslav Holík, Jiří Holík – František Ševčík, Jozef Golonka, Josef Černý – Jan Klapáč, Václav Nedomanský, Josef Augusta – Jan Havel.

SSSR: Viktor Zinger – Vitalij Davydov, Igor Romiševskij, Alexandr Ragulin, Vladimir Lutčenko, Jevgenij Paladěv – Jevgenij Zimin, Vjačeslav Staršinov, Alexandr Jakušev (40. Jevgenij Mišakov) – Anatolij Firsov, Vladimir Vikulov, Alexandr Malcev – Valerij Charlamov, Vladimir Petrov, Boris Michajlov.

Československo–SSSR 4:3 (2:0, 0:2, 2:1)

28. března 1969 (19:00) – MS, Stockholm (Johanneshovs Isstadion)

Branky a nahrávky Československa: 14:16 Jiří Holík (Jar. Holík), 19:13 Václav Nedomanský (Jiří Holík), 48:20 Josef Horešovský (Farda), 50:41 Jaroslav Holík (Jiří Holík).

Branky a nahrávky SSSR: 21:50 Valerij Charlamov (Paladjev), 33:00 Anatolij Firsov (Malcev), 57:37 Alexandr Ragulin (Davydov).

Rozhodčí: Dahlberg (SWE), Vaillancourt (CAN)

Vyloučení: 4:3

Diváků: 10 114

ČSSR: Vladimír Dzurilla – Josef Horešovský, Vladimír Bednář, Oldřich Machač, František Pospíšil – František Ševčík, Jozef Golonka, Jaroslav Jiřík – Jan Hrbatý, Jaroslav Holík, Jiří Holík – Jan Hrbatý, Jan Klapáč (24. Richard Farda), Josef Černý.

SSSR: Viktor Zinger – Vitalij Davydov, Igor Romiševskij, Alexandr Ragulin, Vladimir Lutčenko, Jevgenij Paladěv – Jevgenij Zimin, Vjačeslav Staršinov, Alexandr Jakušev (40. Jevgenij Mišakov) – Vladimir Vikulov, Alexandr Malcev, Anatolij Firsov – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov.

Reklama

Doporučované