Ďáblův kaňon byl kdysi dynamicky se rozrůstajícím sídlem, ale po rychlém populačním boomu následoval propad, stalo se z něj liduprázdné městečko duchů, s poloopuštěnou železniční stanicí. Tu projíždějící vlaky občas využívaly k doplňování vody do kotlů.
A právě toto bohem zapomenuté místo, vzdálené 80 kilometrů od nejbližší civilizace, se 20. března 1889 zapsalo do dějin celé Arizony. Skupina maskovaných banditů tu navečer přepadla stojící vlak Atlantické a tichomořské dráhy. Co do formátu provedení se jejich akce zdařila.
Přesto se lupiči hned nadvakrát přepočítali. Předně, bezpečnostní sejf, který jim pod pohrůžkou nabitého koltu otevřel zřízenec drážní pošty, místo očekávaných mnoha tisíců nesl stěží sedm stovek v dolarech. A za druhé? Jen pouhý den před tím, než lupiči zaútočili vlak v Ďáblově kaňonu, začal v celé Arizoně platit nový zákon. Říkal, že přepadení vlaku je nově hrdelním zločinem.
Muž, který bral železnici osobně
Arizona nikdy desperátům nepřála, ale i tak si uchovávala pověst poměrně liberálního amerického státu. Hrdelních, tedy smrtí postižitelných provinění měla těsně před přepadením jen šest. Sedmý hrdelní zločin byl horkou legislativní novinkou. Svou výmluvností a ostrými lokty ji do sbírky arizonských zákonů protlačil teprve v únoru onoho roku zvolený zákonodárce Martin Lewis. Byl to jeden z jeho prvních počinů ve funkci. Počin dost kontroverzní.
Díky zvědavým novinářům nebylo žádným tajemstvím, že ctihodný pan Lewis byl posledních 20 let zaměstnán u Jihopacifické dráhy a před tím u přepravců z Wells Fargo & Company. Zkrátka a dobře u těch společností, které byly ve Spojených státech řáděním vlakových banditů nejvíc postiženy. Vědělo se také, že mu oba jeho předchozí zaměstnavatelé štědře přispěli na volební kampaň. A teď to skoro vypadalo tak, že jim oním nezvykle drsným zákonem chtěl něco oplatit.
Vlakové loupeže si přitom netřeba vykreslovat jako nějakou romantickou mimořádnost. K folklóru zločinu Divokého západu jednoznačně patřily. K první takové loupeži po občanské válce došlo 6. října 1866 v Indianě, a v následujících čtyřiadvaceti letech bylo napříč celými Spojenými státy zaznamenáno přes dvě stě pokusů a 99 úspěšných akcí. Zvláštní bylo jen to, že zrovna Arizona nebyla touto formou kriminality nějak výrazně zasažena. Úspěšné vlakové loupeže se tu vlastně zatím odehrály jen dvě, pokusů bylo pět. Přesto tu přijali zákon, který se zdráhali schválit ve státech, například Kalifornii nebo Severní Karolíně, kde se to vlakovými lupiči jen hemžilo.
Tento zákon není zapotřebí
Kritici Lewisova návrhu oponovali tím, že takové radikální přitvrzení je tedy zbytečné. Postihy za běžné přepadení a loupeže byly podle nich dostačující. A nikde, kde takový zákon platil, se zatím neprokázalo, že by měl trest nejvyšší nějaký výraznější odpuzující efekt. Proti lupičům toho už tak stálo víc než dost.
OBRAZEM: Butch Cassidy a Sundance Kid. Které gangy děsily Divoký západ? Jejich osudy svádí k romantizování, čiší z nich rebelství a touha po svobodě.... Jejich osudy svádí k romantizování, čiší z nich rebelství a touha po svobodě. Realita gangů Divokého západu však byla prozaičtější. Tím nejslavnějším byla bezpochyby skupina Wild Bunch slavného Butche Cassidyho. Její šéf, vlastním jménem Robert Leroy Parker, sedí v křesle vpravo. |
Na pachatele přepadení vlaků stát standardně vypisoval odměnu 300 dolarů, v patách tedy neměli jen místní šerify, ale i lovce odměn. A federální maršály. To proto, že přepadení se obvykle pojilo s narušením bezpečnostních schránek poštovního vozu a listovních zásilek. S další odměnou, obvykle ve výši 400 až 500 dolarů za každého účastnícího se lupiče, pak přicházel sám poškozený přepravce, železniční společnost. Která si rovněž najímala soukromé detektivy z agentur, aby průchod spravedlnosti uspíšila.
Sám William Pinkerton, ředitel proslulé detektivní agentury, se nechal slyšet, že „přepadání vlaků je pro odvážné zločince počinem riskantním, a pro ostatní smrtícím.“ A nejen proto, že se úspěšnost dopadení lupičů díky odměnám pohybovala okolo 80 procent. „Dvě třetiny z nich je zabito před, při nebo těsně po akci, a ti, co přežijí, jsou buď zatčeni, nebo vyštváni ze země,“ uváděl. S takovou bilancí se arizonské strašení trestem smrti opravdu jevilo poněkud nadbytečně.
Arizonský zákonodárce Martin Lewis jistě neměl tušení, že k mezní události, která otestuje smysl jím prosazeného zákona a současně prověří i sílu jeho politické pozice, dojde hned další večer poté, co zákon o trestu smrti za přepadení vlaku vešel v platnost.
Do sedel!
Ale zpátky do Ďáblova kaňonu: hodinu po půlnoci, respektive tři hodiny po činu, dorazil na místo přepadení šerif z Yavapai County Buckey O´Neill se svými třemi pobočníky. A poté, co vyslechl zřízence drážní pošty, se vydali po stopách lupičů. Pronásledovat je na trase dlouhé skoro 500 kilometrů budou dva následující týdny. Dostihli je v lesích u Cannonville, ve státě Utah. Došlo k přestřelce, při níž padlo na 40 výstřelů, padli koně lupičů a ti se rozprchli do hor po svých. Během následujících dvou dnů byli všichni dopadeni.
Zbývalo však popohnat je ke spravedlnosti. Z Utahu je totiž cesta zpět před soud arizonského Yavapai dlouhá. Vlakem na Ogden v Utahu, odtud do Cheyenne ve Wyomingu, na jih skrze Colorado, pak do Nového Mexika. A odtud už přímou linkou do Arizony. Jen za lístky se zaplatilo přes tisíc dolarů. Víc, než kolik lupiči ukradli. Místní noviny to později rozmáznou jako trestuhodné mrhání prostředky daňových poplatníků, ale mnohem větší ostudou pro šerifa O´Neilla bude, že mu jeden ze zadržených, jakýsi J. J. Smith, dokázal z kupé v noci utéct. V nestřežený okamžik prostě vyskočil z okna.
Porota má pochyby
Na soud se veřejnost těšila. Už proto, že o vině neměl rozhodnout razantní Lewis, ale svolaná velká porota. A ta případ přepadení vlaku rozhodně neviděla tak jednoznačně. Šerif O´Neill sice dokázal úspěšně zajistit čtveřici podezřelých, úspěšně je skoro v plném počtu dopravil do soudního sálu… ale ve shánění důkazů už tak moc úspěšný nebyl. Existovalo jen jediné přímé spojení mezi zadrženými a zločinem. Očité svědectví, výpověď zřízence drážní pošty. A ten sám nebyl schopen identifikovat kohokoliv z podezřelých. Nebyl ani schopen říct, kolik jich vlastně bylo. Tři? Čtyři?
Hodí se zmínit, že přepadení v Ďáblově kaňonu se obešlo bez škod na majetku, bez raněných a ztrát na životech, bez olupování pasažérů. Nestřílelo se, nebouchaly dynamitové patrony. Kromě zpoždění a finanční ztráty ne zrovna chudého majitele přepravní společnosti se vlastně nic až tak zlého nestalo. A porotě se nezdálo, že zrovna takový čin zakládá důvod k rozdání tří nebo čtyř oprátek.
K pochybnostem o příliš tvrdé spravedlnosti vydatně podněcoval i místní tisk. Například noviny Journal-Miner uvedly hypotetické příklady: Kdyby zločinci vykolejili celý vlak, ale rozhodli by se do vagónů nevstoupit a neloupit uvnitř, trest smrti by jim nehrozil. Vznášely by se nad nimi jen vysoké tresty odnětí svobody. Zrovna tak kdyby s nabitými kolty překvapili drážní zřízence při vykládce nebo nakládce zboží z poštovního vozu. Byla by to sprostá loupež se vším všudy, ale neodehrála by se ve vlaku. A tudíž by se nejednalo o hrdelní zločin.
Kdyby lupiči během akce zastřelili zřízence drážní pošty nebo někoho z pasažérů přepadeného vlaku, byli by souzení za vraždu. A ta už hrdelním zločinem byla, jejich cesta by po právu vedla na šibenici. Zkrátka a dobře, ona doložka „nového hrdelního zločinu“ se jevila nadbytečně, protože dělala ze železničního přepadení něco většího, než bylo. A lidé v Arizoně intuitivně cítili, že zákonodárce Lewis tímto drsným zákonem hájí spíše vlastní zájmy než zájmy obyvatel Arizony.
Arizona za vlaky věšet nebude
O nemalé překvapení se postarala trojice zločinců tím, že se na radu svého advokáta k činu doznala. Ne tedy k železniční loupeži, ale k obyčejnému přepadení. Protože si s revolvery došli pro kořist ke stojícímu vlaku. A obhájce trval na tom, že to tedy nebyla železniční loupež v pravém slova smyslu, ale spíš něco jako přepadení stojícího dostavníku. Porota mu nakonec dala za pravdu a pachatele odsoudila k 25 letům pobytu za mřížemi ve vězení v Yuma.
K nemalému rozčilení zákonodárce Lewise. Ke konci se tím přiblížila platnost jím navrženého zákona, ale i jeho kariéra. Jeho drakonickou normu odmítl arizonský soud, státní žalobce i porota. I veřejnost cítila, že i když železniční loupež může být poměrně dramatickou záležitostí, nejsou ti, co ji spáchají, o nich horší než jiní prachsprostí lupiči. A kvůli takovým netřeba hned volat kata.
