Hlavní obsah

„Lidé dělali i horší věci.“ Nohavicova Ostrava na medaili od Putina nehledí

Foto: MAFRA/Profimedia

Jaromír Nohavica. Archivní foto.

Reklama

Nohavicův koncert v Ostravě se nesl ve znamení výbuchů smíchu, přisprostlých vtipů, dlouhých potlesků, Mozarta, Beethovena a fotbalu. Chybělo jen jediné – politika. Jaké je zpěvákovo skalní publikum?

Článek

Za hodinu má začít koncert ostravského rodáka a slezského barda Jaromíra Nohavici. Před halou Gong v Dolních Vítkovicích už postávají skupinky nedočkavců. Ačkoli si jdou poslechnout folkové písničky, mnozí z nich zvolili oblečení vhodné do divadla, ne-li na operu. Na první pohled je vidět, že dva roky odkládaný koncert pro ně znamená výjimečnou událost.

Pro některé je ostatně písničkář neodmyslitelnou součástí života. V předsálí mi vyprávějí o tom, že ho začali poslouchat už v 80. letech, jak léta chodí na jeho koncerty nebo že jim hrál na plese.

„Znám ho minimálně 40 let, protože kdysi, když ještě nezpíval, měli jsme ho pozvaného na soukromý ples. Byl tam ještě s jedním folkovým zpěvákem a byl báječný,“ popisuje zhruba padesátiletý František Kaňo, zatímco popíjí pivo.

Rušení koncertů? Bral jsem to jako kachnu

Znovu a znovu mi opakují, že jejich obdiv k milovanému písničkáři se neztratil ani po odtajnění spisů StB, ze kterých vyplynulo, že Nohavica „sedával s děvkou v kavárně“. A jejich láskou prý neotřáslo, ani když si před čtyřmi lety přebíral od ruského prezidenta Vladimira Putina Puškinovu medaili za „sbližování kultur“.

„Myslím si, že jsou lidé, kteří udělali mnohem horší věci. Nevím nic konkrétního, ale proti té medaili nemám žádných námitek, ta byla za kulturu,“ vysvětluje mi Jiřina Oršulíková.

Foto: Dominika Kubištová

Koncertní sál Gong byl vyprodaný.

Jen těžko je už tedy mohlo nalomit, když se Nohavica před dvěma měsíci rozhodl, že si ocenění od Putina ponechá. Někteří dokonce do úterního koncertu nevěřili, že by kvůli „názorům závistivých lidí“ některá polská a česká města rušila písničkářovy koncerty.

„Bral jsem to jako kachnu, nevěnoval jsem tomu pozornost a věřil jsem tomu, že dnes si užiju krásný večer,“ říká mi asi třicetiletý Michal Měsíc. Námitku, že nešlo o kachnu a koncerty se opravdu rušily, odbývá slovy: „Dneska člověk nemůže věřit všemu.“

Kde morální škraloupy neexistují

Předsálí se během hodiny naplnilo k prasknutí, a než v Gongu odbily tři důrazné gongy ohlašující zahájení koncertu, mluvila jsem s devíti lidmi. Z jejich reakcí na mé otázky týkající se Puškinovy medaile nebo „Mirkovy“ spolupráce se státní bezpečností je jasné, že jsem v Nohavicově Ostravě, kterou nemohou morální škraloupy folkové hvězdy otřást.

Což se potvrzuje hned v prvních minutách samotného koncertu. Nástup známého písničkáře působí téměř všedně. Za tónů Muzea přichází na pódium v černé košili a tmavých kalhotách a začíná zpívat „ve Slezském muzeu v oddělení třetihor…“. A „všeci“ odpovídají: „Na, na, nana, na.“

Muzeum vystřídá třeba Zatanči a Těšínská. Mezi chytlavými melodiemi Nohavica občas prohodí několik slov. Upozorňuje třeba dvoutisícové publikum, ve kterém občas zasvítí blesk z mobilu, aby nefotilo. „Na závěr se vám tady vysuneme a v nějaké písničce, kterou vymyslíme, si nás budete moct vyfotit, domluvené?“

Bylo domluvené. Další blesky se objevily až při poslední skladbě.

Bez pozvánky na soukromém večírku

Publikum má Nohavica zkrátka od začátku omotané kolem prstu. Lidé se zasmějí po každém vtipu, zatleskají po každé skladbě, a když je zpěvák vyzve, tančí. Nikdy nezaváhají.

Foto: Dominika Kubištová

Jaromír Nohavica s kapelou.

Při písni Ostravo si tady začínám připadat skoro nepatřičně. Podobně jako když se vetřete na soukromý večírek – všichni vaši přítomnost tolerují, ale nikdo s vámi moc nemluví, a tak jen stojíte opodál a kroužíte prstem po skleničce s pitím. Synergie slezského publika s Jaromírem Nohavicou je absolutní.

A když později uvádí písničku napsanou jen pro úterní večer, je jasné, že jsem se zase jednou vetřela někam, kam nepatřím. „Říkal jsem si, že vám to nemůžu zahrát. Tam bude publikum a budu se stydět. Ale vy jste tak milí, že se nestydím. Je to písnička šíleně blbá, ale vím, odkud jste, a doufám, že alespoň někoho z vás pobaví.“

Samozřejmě to odhadl výborně. Zatímco prudérní pražská náplava jako já při slovech „měl jsem holku z Přívozu, dával jsem jí narkózu“ pohoršeně vraští čelo, ostravské davy se smějí a zpívají refrén, který se před minutou naučily. Co si o čelo vraštících posluchačích Nohavica myslí, je jasné nejpozději při refrénu: „Frýdek, Ostrava, Hlučín, Opava, chytrý směje se, blbý nadává.“

„Praha daleko, pánbůh vysoko“

Přichází ovšem řada i na melodie Wolfganga Amadea Mozarta nebo Ludwiga van Beethovena, publikum není ochuzené o Baníček, vzpomínky na koronavirus a záplavy ve Slezsku nebo o poznámky na adresu zadků fanynek, které nepřišly. Jen na jedno téma čekám marně – na politiku.

K ruské invazi na Ukrajinu se Nohavica nevyjadřuje, o vládě jako takové se zmíní jednou zhruba v polovině koncertu.

„Tak to prostě je, co svět světem stojí. My dole stojíme v té černé kalné vodě po kotníky, někdy po kolena, zvedáme hlavu nad hlavu a voláme o pomoc, ale ti nahoře nás neslyší a nepomůžou. Ne že by nechtěli nebo nemohli, oni prostě neslyší. Jsou moc vysoko a mají jiné starosti.“ A přicházejí první tóny písně Pane prezidente.

Na odbojnou náladu, která v sále během jedné z nejznámějších balad vzniká, Nohavica plynule navazuje. „U nás na severu, kde Praha daleko a pánbůh vysoko, o tom něco víme, že?“ Na první pohled to vypadá, že jen uvádí další píseň, ale spíš jako by svému publiku říkal: Kašlat na názory všech, já jsem váš.

A v „ďuře světa v každém směru“, kde „když není máslo, jíme Heru“, dávají Nohavicovi jasně najevo, že se za něj vždycky postaví. Bez ohledu na medaile, které měl možná vrátit, ale nechal si je.

Po více než dvou hodinách koncertu a dvou desítkách ohlušujících aplausů jsem musela dát ostravskému publiku v něčem za pravdu. S Nohavicovými písničkami je jedna potíž: procházejí životem každého z nás. Místo abyste se při jejich poslechu zamýšleli nad písničkářovým propojením s politikou nebo Ruskem, noříte se hluboko do vzpomínek na své první lásky, své první akordy nebo táboráky v lesích u Hoštejna. A odtamtud se k Puškinově medaili ani k invazi na Ukrajinu prostě nikomu vracet nechce. Bohužel.

Reklama

Doporučované