Adéla Komrzý o natáčení nevyléčitelně nemocných: Často jsem se neubránila slzám

Když jsem začala natáčet svůj film, měla jsem ze smrti panickou hrůzu. Pak jsem se ale setkala s paliativním týmem, začala práci na filmu, a můj strach postupně opadal. Moje vědomí se zkrátka rozšířilo o tuto novou zkušenost a přijalo ji. Dnes už jsem klidnější. Samozřejmě nemůžu říct, že by byl můj vztah ke smrti hotový, to asi nikdy nebude, ale už se aspoň neklepu hrůzou.

Setkala, a dokonce mě tato zkušenost motivovala k natočení filmu. Bohužel to nebyla pozitivní zkušenost. Naopak, můj špatný pocit to tehdy posílilo.

Blízký člověk byl v nemocnici se závažným onemocněním, a doktoři, kteří ho měli na starost, s námi vůbec nemluvili o tom, co se ve skutečnosti děje. Nikdo nám neřekl, jak na tom náš blízký je. Nikdo nic nevysvětlil ani jemu.

Něco viselo ve vzduchu, komunikace byla zahalena mlhou. Neměli jsme proto ani prostor se spolu rozloučit, říct si důležité věci. Nejsilnější emoce, kterou si z té doby pamatuju a která všechno ostatní přebila, byla bezmoc.

Protože se komunikace na lékařských fakultách neučí. Přitom lidský přístup by měl být samozřejmou součástí medicíny.

Z natáčení vyplynulo, že řada lékařů má problém nechat pacienta bez další léčby a přiznat to. Mají pocit, že ho tím zabíjejí. Kladou důraz na to, že se pacient musí léčit a držet při životě. A to i v situaci, kdy už ten člověk další léčbu nechce, protože mu nepřináší dobrý život, ale spíš prodlužuje utrpení.

Ano, to je možné. Já si ale myslím, že pokud by lépe komunikovali a vysvětlovali, nakonec by jim žaloby nehrozily. Většina lidí si totiž nestěžuje ani tak na to, jak jsou léčeni, ale na špatnou komunikaci. To, že se s nimi nejedná jako s lidmi, je pro ně někdy dokonce horší prožitek než dozvědět se, že už jim léčba nemá co nabídnout.

Vůbec to nebylo těžké. Navíc já jsem nikoho přesvědčovat nechtěla, pro mě bylo důležité, aby si lidé účinkování ve filmu skutečně přáli. A to se povedlo. Bylo to dáno tím, že každý do toho vstupoval s motivací pomoci druhým. Kdo s natáčením souhlasil, chtěl zanechat zprávu pro další nemocné, kteří by mohli v budoucnu podobnou péči potřebovat.

Navíc já jsem se jim to snažila co nejvíc usnadnit. Našlapovala jsem kolem nich lehce a opatrně, snažila jsem se být téměř neviditelná. Je mi totiž jasné, že když někam vstoupíte s kamerou, je to velký zásah. Obzvlášť v takovéto citlivé situaci.

To se nám naštěstí nestalo. Všem jsme totiž pečlivě vysvětlili, co chceme natáčet a proč. A i když pacienti souhlasili, tak jsme se s nimi o tom ještě po natáčení bavili a podepisovali jsme informovaný souhlas. Zůstávala jsem s nimi v kontaktu i potom, všem jsem na sebe nechávala číslo.

Přátelství jsem navázala například se sestrou jednoho pacienta. Díky paliativnímu týmu mohl umřít doma, být až do konce se svými dětmi a manželkou, jak si přál. Jeho sestra se po skončení natáčení zapojila do Nadačního fondu Kliniky paliativní medicíny, který jsme založili. Hodně blízko jsem měla i k dceři další paní, která měla ve filmu svatbu.

Byli rádi. Některým z nich jsme film promítli už před premiérou, v soukromí. Z toho jsem byla nervózní víc, protože v té době bylo všechno ještě hodně čerstvé a citlivé. V takovou chvíli nevíte, co všechno v těch lidech znovu otevřete a probudíte.

Nakonec to dopadlo dobře. Někteří sice plakali, protože se jim to všechno znovu vybavovalo, současně ale cítili vděk. Byli rádi, že se mohli na něčem takovém podílet, protože věděli, že to bylo pro jejich příbuzného důležité.

Náročné, hlavně na začátku. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem musela natáčení přerušit, protože jsem dál nemohla. Připadala jsem si na tom místě naprosto nepatřičně a v hlavě mi znělo: „Proboha, co tady děláš? Okamžitě se ztrať!“

Byla to situace, kdy se šel doktor rozloučit s jednou pacientkou v závěru její cesty. Bylo sice domluvené, že můžu jít do pokoje s ním, pacientka s tím souhlasila, ale já jsem to prostě nezvládla. Ruce se mi roztřásly tak, že jsem nemohla nic natočit. Zpětně si říkám, že to bylo vlastně zajímavé – hlava věděla, že bych tam měla být, ale tělo vypovědělo službu.

Probrala jsem to pak s oním lékařem a uvědomila si, že je tam ta kamera naopak důležitá. Že bych tam měla jít. Ta paní si to přece přála. Chtěla, abych její příběh pro ostatní zaznamenala. Potřebovala jsem jenom posbírat sílu a najít citlivou vzdálenost a způsob snímání.

Párkrát ano. Hlavně během rozhovorů, které byly opravdu emocionálně nabité. Častokrát se mi stalo, že jsem si do toho začala promítat vlastní zkušenosti s babičkou, takže jsem se slzám neubránila.

Ale byly tam i úsměvné a dojemné momenty. Nikdy třeba nezapomenu na pána, který donesl svojí ženě do nemocnice celou pečenou kachnu s knedlíkem a se zelím. Říkal, že to jeho žena vždycky milovala. Láskyplně jí to nakrájel, jenomže ona už nechtěla. Bylo krásné a dojemné vidět, jak může dvěma lidem na sobě záležet a v jakých zdánlivých maličkostech se takové napojení zhmotní.

Snažili jsme se film poskládat tak, aby divák prošel určitou emocionální transformací, ale ne násilně. Chtěla jsem, aby tam každý protagonista přicházel v jiné fázi nemoci a v jiném emocionálním rozpoložení. To byl jeden z klíčů. Šlo mi o to znázornit, jak se člověk vyrovnává se smrtí. Od odmítnutí, šoku, až po přijetí závěru života a smrti.

Naštěstí velmi kladně. Byla jsem překvapená, kolik doktorů i dalšího zdravotního personálu se k filmu vyjadřovalo a jak dobře ho hodnotili. Hodně nemocnic, univerzit i zdravotnických škol si dokonce vyžádalo speciální projekci ve svém městě.

Dobrá byla i reakce pojišťoven a ministerstva zdravotnictví. Pojišťovny začaly přemýšlet nad tím, jak nacenit a zaplatit práci paliativního týmu v nemocnicích, což dosud nebylo na pořadu dne.

Ministerstvo dokonce spustilo pilotní projekt, v rámci kterého teď v sedmi nemocnicích zkouší paliativní týmy zavádět. Doprovází to i průzkum mezi pacienty a jejich rodinami, kterým služby takového týmu pomohly.