Ať už se s nimi znal půl století nebo jen krátce, zanechal v jejich srdcích hluboký otisk a místo, které už nikdo nenahradí. „S Janem jsem se přátelil padesát let. Byl jedním z prvních význačných lidí, kteří pochopili mé obrazy. Přišel tehdy do mého ateliéru v Hustopečích, vyvrátil oči a pravil: Tak z toho nic nebude. Ovšem pak pochopil, že jsem v přírodě tak rád jako on. A že i v těch mých bodech a částečkách je cítit totéž chvění přírody, které on vidí, když sedí u rybníka,“ usmíval se při vzpomínce na svého přítele malíř jižní Moravy Antonín Vojtek.

Na Jana Kostrhuna vzpomíná osmaosmdesátiletý umělec jako na člověka, s nímž si rozuměl i beze slov. „Ne každý Jana pochopil. Byl uzavřený, skoro denně potřeboval být v lužním lese, v přírodě u řeky Dyje a nejlépe se svým prutem. Jako člověk od nás z jihu Moravy miloval náš kraj a lidi v něm. Nedával to najevo, svoje city nechával promlouvat ve své próze a v básních,“ vyprávěl Vojtek.

Vůbec nejraději se svým přítelem trávil čas ve sklípku u skleničky vína. „Byl to citlivý a srdečný člověk. Miloval zvířata, lidi, přírodu, vodu a ryby. Často jsme společně jen tak sedávali a ani jsme nemluvili. Víte, lidé, kteří jsou si blízcí, nemusejí vůbec mluvit. Jan někdy hleděl jen tak do dálky, já taky. A přestože jsem jeho opakem, tiše jsem s ním mlčel. Někdy se stalo, že jeden z nás prostě vstal a odešel. Jen tak, beze slova. Byl velkou osobností, i když spíše nenápadnou. Svoje city ukrýval ve verších, vážím si všech těch, které mi věnoval, a které mám doma,“ vzpomínal malíř jižní Moravy.

Zemřel Jan Kostrhun.
Zemřel spisovatel Kostrhun z Podivína. Bylo mu 79 let

Jana Kostrhuna viděl naposledy nedávno v poštorenské Havlíčkově vile. „Všimli jsme si se ženou, že na tom zdravotně vůbec není dobře. Bude nám moc chybět,“ vyznal se Vojtek, který přečetl všechny Kostrhunovy knihy. Za nejkrásnější a nejcitlivější považuje Vinobraní a Druhý pramen duhy.

Hlubokou stopu zanechal Jan Kostrhun, mimo jiné dlouholetý člen sociální demokracie, za kterou byl v roce 1996 zvolený i do Poslanecké sněmovny, také v srdci Zlaty Maděřičové. Spisovatel je společně s ní a s fotografkou Libou Taylor podepsaný pod knihou Víchernice, parádnice jižní Moravy.

Poprvé se se spisovatelem potkala asi v roce 1977. „Měla jsem tehdy sedmnáct a bylo to něco zvláštního. Poprvé v životě jsem se setkala s živým spisovatelem. V té společnosti s ním tehdy bylo ještě několik dalších přátel. Tehdy jsem z toho byla zjihlá. Tuto vzpomínku mám stále v živé paměti,“ usmívala se ředitelka Jihomoravské komunitní nadace z Moravské Nové Vsi.

Později se jejich cesty zkřížily i pracovně. „Textově tehdy doplňoval naše fotografie babiček v krojích. Byla jsem velmi pyšná, že jsme spolu spolupracovali. Byl to snad jeden z posledních textů, které napsal,“ zmínila Maděřičová.

Zámecký rybník v Lednici. Původní (vlevo) a nynější stav.
Zámecký rybník v Lednici už se plní vodou. Porovnejte si, jak vypadal předtím

Jana Kostrhuna naposledy viděla loni. „Přestože byl nemocný, ještě po tornádu se na nás přijel podívat a ptal se, jak na tom jsme a jak bojujeme. Ohromě jsem si toho vážila. Tehdy jsem si říkala, zda to není poslední setkání. A ono bylo,“ povzdechla si žena.

Mrzí ji, že podivínského spisovatele již nepozve na akci rok po tornádu. „Moc mě to mrzí. Stále procházím emaily, které jsme si posílali. Když je nyní čtu, uvědomuji si, že je to kus malého literárního díla a jen pro mě. Jsem pyšná na to, že část jeho umu směřovala i ke mně,“ usmívala se Maděřičová.

Podobně o Janu Kostrhunovi hovořila i galeristka Jitka Vojtková. „Patřím ke generaci Janových čtenářek a čtenářů, kteří stávali frontu na jeho romány. Tenkrát šlo o nedostatkové zboží, lidé si je půjčovali a pomalu se na ně psaly i pořadníky. Bylo pro mě velkou ctí, když jsem se přestěhovala do Břeclavi a stali se z nás přátelé. Jediný čas, kterého teď lituji, je ten, který jsme spolu neprožili,“ prozradila Vojtková.

I ona vzpomíná na korespondenci s oblíbeným spisovatelem. „Používal krásná vznosná oslovení a nezřídka se podepisoval jako dědek Janek. Pořád si říkám, že třeba existují nějaké paralelní světy a že on se na nás dívá s svým cynickým černým humorem si říká, jak nás svým odchodem pěkně vyšplouchl,“ usmívala se smutně galeristka.

ÚRYVEK

JAN KOSTRHUN, DRUHÝ PRAMEN DUHY

„HLEDAL JSEM TEN SVŮJ DRUHÝ PRAMEN DUHY… Moravo, Moravo, děvčátko hýčkané, ženo zpupná… Tady jsme se narodili. Tady ztrácíme, hledáme, nalézáme. Zbohatnout se dá také tím, co ztratíme. Když v létě průzračně zaprší z modré oblohy, je někdy kolem duhy viditelná vedlejší duha s obráceným sledem barev. V návratu je vždycky naděje. Naděje zkrášluje minulost, zpřítomňuje budoucnost. Stále blíž. Tomu se říká povinnost. Tady jsme se narodili. Tady jsme si tolikrát rozbili kolena, než jsme se naučili chodit. A z tohoto místa chceme vzlétnout. Možná se nám to někdy, jednou, podaří. Nebo aspoň někomu z nás."