Bez záznamů by lidé zapomněli, říká vinař, který chystá knihu o tornádu

Onoho osudného dne se vracel z vinohradu dříve a začal na dvoře uklízet věci, které by mohl odnést vítr.

„To první, co mě vlastně upozornilo, že může přijít něco silnějšího než normální bouřka, bylo chování psa. Najednou jsem si totiž všiml, že Gira se jde schovat do míst, kam normálně nechodí,“ vzpomíná Vít Pavla z Mikulčic na Hodonínsku na okamžik, kdy se loni na jižní Moravu přiřítilo tornádo.

„Udělal jsem pár kroků a už to kolem mě ze střech létalo - plechy, tašky, prostě všechno. Tak jsem couval do stodoly, vrata se tlakem sama zavřela a já jsem nestihl nic jiného než si sednout a čekat. Ten zvuk byl tak odporný a protivný. Strčil jsem si prsty do uší a čekal jsem na konec světa,“ popisuje.

Fotogalerie zobrazit 4 fotografie

Jeho vyprávění je jedním z těch, která se objeví v knize Tornádo na Moravě očima přímých svědků. Fotografická publikace bude pokřtěna přesně rok od ničivé události a má být nejen připomínkou katastrofy samotné, ale také toho, jak vesnice vypadaly předtím i poté, co jimi trychtýř tornáda prošel.

Hlavně však má být poděkováním všem záchranářům i dobrovolníkům a také vzpomínkou na obrovské úsilí a vzájemnou soudržnost při obnově poničených obcí.

Základ knihy tvoří originální snímky, které doplňují medailonky a příběhy lidí, kteří jsou s touto událostí či oblastí spjati - ať už se jedná o místní obyvatele, duchovní, podnikatele, nebo dobrovolníky, členy záchranných složek, hejtmana či starosty.

Lidé z nakladatelství loni na Moravě pomáhali

Autorem je mikulčický vinař Jakub Bartoník, který bezprostředně po tornádu koordinoval dobrovolníky.

„Kde se zrodil nápad autenticky zdokumentovat a popsat, co se u nás na Podluží tehdy odehrálo, už asi nedokážu říct. Zárodky se nejspíš začaly skládat už těsně po tom, co živel utichl. Byl jsem tehdy mimo domov a plánoval jsem návrat domů, těšil jsem se na svou přítelkyni i čerstvě narozenou dceru. A možná právě proto, že jsem nebyl přímým svědkem, velmi silně jsem si uvědomoval, že se stalo něco strašného a mimořádného zároveň. Vrátil jsem se do úplně jiných míst, než ze kterých jsem dva dny předtím odjel,“ líčí.

Následky loňského tornáda na jižní Moravě 395 fotografií

Ještě v silných emocích začal fotograficky zachycovat podobu Podluží po řádění tornáda.

„Jsem velký fanda historie, a tak jsem - možná trochu podvědomě - dokumentoval dění, abychom jej mohli předat budoucím generacím. Dobře totiž vím, že bez záznamů by historie mohla z pamětí lidí velmi rychle zmizet. A já chtěl, aby má dcera po letech věděla, co se stalo krátce po jejím narození. A nejen ona,“ vysvětluje Bartoník, proč se nakonec začala rodit i kniha.

Pro její vydání se spojil se zlínským CBS Nakladatelstvím. Ne náhodou, právě lidé z něj přijeli jako dobrovolníci pomáhat při odklízení poničených Lužic. Protože kniha nebude zisková, snaží se Bartoník na její výrobu získat peníze prostřednictvím portálu Hithit.

Připadal jsem si jako v apokalyptickém filmu

Zaznamenán bude i příběh samotného autora. Z pracovní cesty, na které se o živlu dozvěděl, se tehdy snažil co nejrychleji vrátit domů.

„Nechal jsem auto v Lužicích a pěšky jsem se vydal do Mikulčic. Chvílemi jsem si připadal, že jsem se nějakou zvláštní časovou kapsou ocitl uprostřed nějakého apokalyptického filmu. Jenže se odehrával v kulisách, které jsem tak důvěrně znal,“ svěřuje se v knize.

Tu noc prosvětlovaly jen modré majáky. Nikdo nespal. A pohled na vesnici v prvních ranních paprscích bral lidem dech.

„Všude kolem mne jen trosky, domy bez střech a skelná vata se povalovala naprosto všude. Nepochyboval jsem, že Mikulčice i tuhle katastrofu přežijí, ale od téhle chvíle mi již bylo naprosto jasné, že uklidit tohle všechno a postavit obec znovu na nohy nezvládneme sami,“ přibližuje Bartoník moment, kdy začal spoušť dokumentovat a zároveň koordinovat dobrovolníky.

Kniha představí pohledy na katastrofu z různých stran. Nejen od obyvatel zasažených obcí, ale i od těch, kdo v nich pomáhali nebo zde mají rodiny. Jako třeba mikulčická rodačka Eva Kupková.

„Představte si místo, kde máte rodinu, přátele, známé. Místo, kde jste strávili celé dětství. Místo, na které máte spoustu nádherných vzpomínek. Místo, kde jste se smáli, bavili a zažívali krásné chvíle. A teď si představte, že se něco stane. Něco strašného. Všichni vědí, že nic už nebude jako dřív,“ vyznává se z prvotních pocitů, které po příjezdu měla.

Smutek a bezmoc v očích

Odhaluje také dlouholetý sen svých rodičů, kteří se léta odhodlávali opustit zaměstnání a začít se starat o vinohrad, který vysázela ještě její prababička, a maličké ubytování nad sklípkem. Když si sen splnili, tornádo jim ho vzalo.

„Moji rodiče jsou taková ta stará, tvrdá škola, která na sobě emoce nedá pořádně znát. Ten den však nikdy, ale nikdy nevymažu z paměti. Kdybyste viděli ten smutek a bezmoc v očích rodičů. Nestalo se nikdy dřív, že bychom se objímali s tatínkem, který si nikdy na city nehrál. Že bych chlácholila maminku a přitom věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív,“ popisuje Kupková.

Se křtem knihy se počítá 24. června na vzpomínkovém setkání v Mikulčicích. Na jejích stránkách se objeví i statistiky: tornádo během 25 minut prošlo úsekem dlouhým 26 kilometrů, širokým 200 až 700 metrů. Nejvíce postiženy byly Moravská Nová Ves, Mikulčice, Hrušky, Lužice a městské části Hodonína Bažantnice a Pánov, celkem bylo poničeno až 1 600 staveb.

Devastujícím způsobem byla zasažena také veškerá veřejná zeleň a infrastruktura včetně železničního koridoru. Škody na majetku byly vyčísleny až na 15 miliard korun, ke zbourání bylo určeno okolo 200 domů. Ošetřeno bylo několik set zraněných a zemřelo šest lidí.