ŠPIONÁŽNÍ MISE RAKETOPLÁNU CHALLENGER A ÚTOK SOVĚTSKÉ KOSMICKÉ ZBRANĚ "TERRA - 3" (2)

Vláda Spojených států, ačkoli byla tímto incidentem velmi rozzlobena, se politicky rozhodla situaci uklidnit a nechat protesty utichnout. Bylo to správné rozhodnutí? Ano, pokud by to mělo možnost vyvolat třetí světovou válku a případné jaderné zničení světa. Po tomto incidentu Challenger s posádkou 13. října 1984 bezpečně přistál v Kennedyho kosmikém středisku na Floridě. Za necelé dva roky po této událostmi nabité misí Terra-3 byl raketoplán Challenger 28. ledna 1986 zničen. Při této takzvané nehodě nad Kennedyho kosmickém středisku na Floridě zahynula samostatná sedmičlenná posádka astronautů. Byla to však nehoda? Já si to nemyslím. Byl jsem v té době Kennedyho kosmickém středisku na Floridě. V Kennedyho kosmickém středisku jsem jako očitý svědek sledoval start raketoplánu Challenger, který zahájil stoupání, jež mělo trvat pouhých 73 sekund. Jeden z vrcholných manažerů NASA v Kennedyho kosmickém středisku se mě zeptal, zda motory zněly správně, protože jsme oba zažili mnoho předchozích misí. Řekl jsem mu, že ne, že je tu problém. Raketoplán pokračoval ve stoupání, zatímco ostatní ho povzbuzovali.

Když byl nyní nad Atlantickým oceánem, došlo k záblesku a BUM, uvnitř strašná exploze, raketoplán byl rozmetán na kusy. Pevné raketové boostery neohrabaně létaly v neřízené misi a kroužily na obloze mezi mnoha dalšími rozbitými kusy bývalého raketoplánu. Mnoho úlomků začalo nabírat vlastní kurz letu pryč od nyní již zcela zničeného těla vozidla. Slyšel jsem křik, pláč, modlitby a viděl jsem naprosto šokované přátele, kteří se nechtěli smířit s touto neuvěřitelnou, nikdy v životě nezapomenutelnou událostí. Sledoval jsem přední část toho, co bylo Challengerem, která byla ještě před chvílí prostorem pro posádku. Řítila se před explozí hlavního tělesa, které se začalo řítit po spirále dolů směrem k oceánu. Měl jsem slzy v očích. Moje přítelkyně, doktorka Judy Resniková, spolu s ostatními členy posádky Challengeru padala z nebe vstříc smrti. I když jsem se modlil a prosil Boha, aby Judy přivedl zpět v mých stopách a vzal mě do té ohnivé koule, samozřejmě se to nikdy nestalo.

Sledoval jsem, jak kupé posádky s velkým šplouchnutím dopadlo do oceánu. Dusil jsem se a skrýval své četné slzy před blízkými přáteli z Kennedyho kosmického střediska. Během následujících hodin jsem pozoroval své přátele, jak chodí po chodbách budovy ústřdí Kennedyho kosmického střediska,  jako v transu, a mnozí z nich stále otevřeně plakali. Srdce se mi sevřelo pokaždé, když jsem viděl některého ze svých zarmoucených přátel, jak trpí touto nepřijatelnou hrůzou. Pozdravil jsem manželku svého dlouholetého přítele, prošla kolem mě a ani si nevšimla. Osoba z vysokého vedení NASA se setkala se mnou mimo Kennedyho kosmické středisko, abyc mi předal některé důležité dokumenty, které potřebovali k tomu, aby mohli začít dopředu plánovat to, co nás všechny bezpochyby zasáhne a zdrží americký pilotovaný kosmický program. Mnozí věděli o mém působení v Úřadu námořní rozvědky a svěřili mi své životy. Když jsem se vrátil, na lidech kolem mě se nic nezměnilo.

Stále byli v podobném stavu šoku a nedůvěry z hrůzy, které byli právě svědky onoho osudného dne v historii NASA. Několik hodin po výbuchu za mnou chodili lidé a ptali se, kdy přistane. Šokovalo mě to. Strašlivý šok si vybíral velkou daň na členech mé vlastní posádky. Samozřejmě jsem si uvědomil, že jsou pryč. Udržel jsem své osobní pocity pohromadě ve snaze pomoci ostatním, kteří ztráceli klid. Mnozí v NASA mě pozorovali a hrdě se na mě dívali. Ten den jsem pracoval od brzkých 7 hodin ráno až do 21 hodin večer. Vysoký manažer v NASA mě požádal, abych šel domů. Dlouhá pracovní doba a události tragického dne na mě doléhaly a on si toho všiml. Musel jsem vynaložit úsilí, abych se vyspal, pokud jsem vůbec mohl spát.

Jel jsem domů a prošel bezpečnostní bránou, bezpečnostní pracovník se mě zeptal, jestli jsem v pořádku? Řekl jsem, že ano. Hlídkový vůz bezpečnostní agentury NASA jel těsně za mnou. Naléhal jsem na ně, aby mě předjeli, ale pokračovali za mnou. Když jsem ujel několik kilometrů, dostihly mě každodenní události a já jsem zastavil mimo hráz. Začal jsem emotivně silně plakat. Policista z hlídkového vozu mi zaklepal na okénko. Byl to můj starý přítel z Pittsburghu v Pensylvánii. Byli upozorněni vyššími úředníky, že mě možná budou muset doprovodit domů, protože očekávali, že se nakonec zhroutím. Vysvětlil jsem kamarádovi, že jsem v pořádku, a otřel jsem si slzy z očí. Podal mi svůj kapesník. Poděkoval jsem mu. Řekl, že ví, že jsem přítel posádky, hlavně Judy Resnikové. Řekl jsem, že ano. Poděkoval jsem mu a on se vrátil do Kennedyho kosmického střediska. Všichni jsme byli jako bratři a sestry v tomto Bohem daném životě kosmického výzkumu. Všichni jsme si byli při zkoumání božského Vesmíru na mysu Canaveral a v Kennedyho kosmickém středisku tak blízcí. Slyšel jsem a četl jisté nezveřejněné dokumenty. Byl jsem vyslán vyšším vedením NASA, abych získal různé záznamy mimo středisko a zjistil, jaký to bude mít dopad na všechny, kdo ve středisku pracovali. Nakonec to způsobilo 29měsíční zpoždění startů raketoplánů. Tito lidé mi důvěřovali, že to zvládnu jako vždy.

Mohu potvrdit následující fakta, která jsem se dozvěděl, a pozorování, jež jsem učinil v té době, kdy NASA zakazovala jakékoli písemné zprávy o tom, že Challenger byla sabotáž. V tomto období pracovalo na "KKS" nejméně 19 libyjských státních příslušníků. Ano, pracovalo v Kennedyho kosmickém středisku! Šílené rozhodnutí ze strany vysoko postavených pracovníků ústředí NASA ve Washingtonu D.C., schválit takové hloupé povolení potenciálně nebezpečným lidem, aby mohli být přiděleni do našeho národního kosmického programu. Bylo to stejné, jako kdyby Adolf Hitler za II. světové války nechal do svého štábu válečného plánování nastoupit jako vojenské poradce agenty USA, Velké Británie, NSA atd. Existoval také významný vliv politických špiček s nízkým IQ zvláštních zájmových skupin pocházejících z Washingtonu D.C. Od té doby se to nezměnilo. Agenti libyjského diktátora Moammara Kaddáfího; který nenáviděl náš národ, pracovali v našem tajném Kennedyho kosmickém středisku. To nedává žádný smysl. S libyjským premiérem a vůdcem Moammarem Kaddáfím jsme se nepřátelili. Někdy 20. října 2011, se v národních zprávách objevila zpráva, že Kaddáfí byl zabit svým vlastním národem v Libyi. Byl zodpovědný za plánování zničení letadla Pan Am 103 a zabití celkem 270 cestujících; včetně 11 nevinných lidí na zemi v Lockerbie ve Skotsku 21. prosince 1988. Čtěte dále a pochopte, kam tímto příspěvkem mířím. Mohl nařídit zničení raketoplánu Challenger? Vsadil bych se, že ano.

Noviny "Los Angeles Times" krátce po katastrofě Challengeru oznámily, že příčinou výbuchu byla sabotáž. Věděli o Libyjcích na KKS? Nebo si byly vědomy ještě větších skutečností, o kterých se na KKS, v Houstonu a v NASA ve Washingtonu nevědělo? Vsadil bych se, že ano. Politická mašinérie ve Washingtonu D. C. vyhrožovala novinám úplným zavřením, pokud budou ve svém sloupku, který se týkal příběhu o tom, že katastrofa Challengeru z 28. ledna 1986 byla způsobena sabotáží, nadále uvádět taková fakta. Po vydání jednoho čísla noviny okamžitě vyhověly a přestaly tento příběh ve své rubrice uvádět. Na KKS se to rozneslo; jakákoli diskuse o možné sabotáži měla okamžitě skončit, jinak se to nestane. Toto "jinak" mohlo znamenat konec zaměstnání. Bylo to, co zde uvádím o těch tajných údajích, které jsem shromáždil, právě tím důkazem, který potřebovali při ničení mého života a mého vlastního důchodu? Opět bych si na to vsadil.

Lékař astronautů NASA, který byl mým přítelem, mě několik týdnů po této katastrofě pozval k sobě domů na večeři. Přijel jsem a dostal skvělou večeři, kterou uvařila jeho žena. Můj přítel mě požádal, abych vyšel na jeho zahradu. Začal mi vysvětlovat, co slyšel na kazetě NASA o astronautech z Challengeru, kteří se na katastrofě podíleli. Vysvětloval, že když sekce posádky raketoplánu padala, tak před dopadem do oceánu slyšeli jejich hlasy. Ano, máme schopnost slyšet hlasy některých členů posádky. Řekl, že někteří plakali, jiní nadávali a modlili se. Uvědomovali si, že brzy zemřou. Čtenáři, napadá vás to? Mělo by. Toto jsou fakta o tom, co se stalo s raketoplánem Challenger, a moje osobní pozorování, která jsem během té doby učinil, když jsem byl zaměstnán v KKS na Floridě v lednu 1986. I po tolika letech stále cítím velkou ztrátu mnoha svých dobrých přátel na palubě té nešťastné mise.

V celostátní televizi to sledovaly miliony školáků, kteří se dívali na učitelku Christu McAuliffeovou, jak čelí smrti jako členka posádky. Rodiny těch statečných mužů a žen, kteří jako členové posádky měli příbuzné, jež také bezmocně sledovaly, jak jejich blízcí padají z nebe do Atlantického oceánu. Prostě to byla to nepřátelská sabotáž, která způsobila tuto událost v onen osudný den americké historie! Měla zkáza Columbie STS-107 něco společného s izraelskou špionážní misí? Columbie nesla zařízení na jaderný pohon zvané "MEIDEX" (Mediterranean-Israel Dust Experiment), jež mělo jako zdroj energie americium-242. Toto zařízení měl na starosti plukovník Ilan Ramon Byl členem posádky Columbie a aktivní důstojník izraelského letectva, který kroužil nad Irákem a arabskými zeměmi Blízkého východu. Měla tato špionážní mise vliv na to, co mohlo 1. února 2003 způsobit takzvanou "nehodu"?

Dále, jaký typ energetické zbraně mohl vést ke zkáze Columbie, tedy pokud byla ve hře vůbec nějaká zbraň. A co "nehoda" Apolla 1 a podezřelý požár, který vypukl ve vnitřní velitelské kapsli a který měl za následek smrt tří mých přátel v roce 1967? Budete-li chtít, dovolte mi, abych se tomu tehdy věnoval. Prozatím bych byl rád, kdybyste věděli, že tytp informace vyvolali dostatečně vážné obavy u mě i ostatních ohledně těchto zde zmíněných misí, na které jsem vás upozornil a jejichž příčinou bylo podezření ze sabotáže ze strany nepřátelských agentů. Na závěr uvádím výňatek z článku, který napsal Yoishi Shimatsu jenž byl zveřejněn na webových stránkách Jeffa Rense v únoru 2003. Podle mého odborného názoru vznesl stejně oprávněné obavy, jaké jsem uvedl já. Zejména jeho zpochybnění mise Columbie jako podezřelé špionážní operace, která byla navržena se zařízením na palubě ke sledování zemí Blízkého východu, když nad nimi přelétala na své oběžné dráze kolem Země. Pan Yoichi Shimatsu ve svém článku "An Experiment Gone Awry?" uvádí, že se jednalo o experiment, který se nepovedl.

Je nepochybné, že oficiální vyšetřování určí, že katastrofa Columbie nebyla záměrnou nehodou (což se také stalo). Výbory s modrými stužkami budou zbožně vydávat svá nezávislá potvrzení, i kdyby mučedníci byli vyrobeni na objednávku. Chtěl bych také poděkovat Jeffu Renseovi a jeho obvyklé odbornosti za přesný, dříve dobře napsaný článek Yoichiho Clarka Shimatsua z 11. února 2003, napsaný pouhých deset dní po katastrofě Columbie s názvem: "The Space Shuttle's Secret Military Mission". Byla multispektrální technologie astronauta Ilana Ramona uvnitř raketoplánu Columbia poháněna americiem - 242? 

-konec-