Moderní Bratislava: Příjemné město nachystané na turisty

Restaurace, do které jsme vyjeli rychlovýtahem, připomíná létající talíř. Však jí také lidé z Bratislavy říkají UFO. „Vznáší“ se na dvou pylonech ve výšce 85 metrů nad mostem SNP. Na její střeše, tedy ještě o deset metrů výš, je vyhlídka, odkud při troše štěstí bývá vidět až do vzdálenosti sto kilometrů.

UFO nabízí kromě výborné gastronomie i jeden adrenalinový zážitek. Odvážlivci se mohou projít venku po římse široké třicet centimetrů kolem celé restaurace. Samozřejmě uchyceni v popruzích a na horolezeckém laně, navíc pod dohledem instruktora. Tenhle zážitek tu však nabízejí jen od jara do podzimu.

Ocelový most spojuje sídliště Petržalka s centrem města a vznikl ještě za socialismu. Je dlouhý kolem čtyř set metrů a v roce 2001 se stal i s UFO jednou ze slovenských staveb století. Restauraci s vyhlídkou přijali také do exkluzivní Světové federace vysokých věží.

Bratislavu odsud vidíte jako na dlani. To se netýká jen nejnavštěvovanějších památek: Bratislavského hradu, katedrály svatého Martina nebo historického centra. To platí i pro novou čtvrť, která se rodí v bývalé průmyslové zóně, hned vedle čtvrti s názvem Staré Mesto. Právě tady vznikla řada zajímavých projektů.

Ty tři budovy určitě nepřehlédnete. Mají jednatřicet podlaží a vzdáleně připomínají jakési tři soudky. Vznikly v projekční kanceláři Zahy Hadid (†2016), slavné britské architektky iráckého původu. Stala se první ženou, která získala Pritzkerovu cenu, jakousi Nobelovu cenu pro architekty.

Mít ve městě realizaci z ateliéru tak významné architektky je určitě dobrá vizitka i magnet na turisty. V těchto výškových budovách jsou byty s pěkným výhledem na město. Některé si můžete pronajmout i přes Airbnb.

Trochu jako zjevení působí mezi vysokými moderními novostavbami zajímavě zrekonstruovaná Jurkovičova teplárna ze čtyřicátých let dvacátého století. Vypadá jako plachetnice mezi zaoceánskými parníky. Jejího autora Dušana Jurkoviče místní považují za jednoho z průkopníků moderní slovenské architektury. Uvnitř najdete galerii, restauraci, kavárnu i sdílené pracovní stoly coby nestandardní kanceláře.

Přesouváme se do obchodního centra Nivy. Na střeše děti sviští po skluzavce, honí se po šikmých plochách a zdolávají překážky. Maminky tu mohou sedět na lavičkách nebo si zaběhat na běžecké dráze, zatímco děti hlídá jiný dospělý.

Obchodních center najdete v nové čtvrti hned několik. Jedno z nich rozdělili architekti na dvě nesouměrné části jako štrúdl k narozeninám. Mezi budovami vzniklo náměstí, na kterém se v mělké vodní ploše zrcadlí celé okolí. Tedy i nová budova Národního divadla nebo lev na pylonu a za ním socha Milana Rastislava Štefánika, generála, astronoma, politika a letce, který se významně zasloužil o vznik samostatného Československa v roce 1918.

Pokud máte rádi ryby a mořské potvůrky, zajděte na nábřeží do restaurace La Marine. Když si po koktejlu s krevetami dáte třeba chobotničku s novozélandským sauvignonem, připadne vám současný svět trochu stravitelnější a veselejší. Zajímavých restaurací je v Bratislavě řada. Jednou z možných inspirací jsou webové stránky turistického centra města (v boxu na konci článku). Najdete zde i tipy na vinárny, pivovary, cukrárny, kavárny nebo pouliční bistra.

Bratislavský hrad je koktejlem různých stavebních stylů. Prošel si několika obdobími vzestupů a pádů. Etapu rozvoje zažívalo zdejší opevněné hradiště třeba za Keltů, Sámovy a později Velkomoravské říše. Gotický hrad se tu začal rodit v době panování Zikmunda Lucemburského coby uherského krále. Obdobím rozkvětu byla i vláda Marie Terezie. Po ní však následoval jeden z historických sešupů.

Prohlédli jsme si hezky zrestaurované, ale dost prázdné komnaty panovnice, jejího manžela i dcery. Vypadaly, jako když se všichni právě odstěhovali do Vídně a jen symbolicky tu občas nechali nějaký kus nábytku nebo výzdoby.

Na hradě najdete řadu expozic. Pro mě byla zážitkem ta, která mapovala život Keltů. Museli jsme se však za nimi vydat do podzemí. Vypadalo to tajuplně a trochu až mysticky.

Ve vitrínách tady vystavovali poklad: spoustu krásně zachovalých stříbrných keltských mincí. Ale i keramiku, různé nástroje, šperky a další předměty. Keltské oppidum stálo u obchodních stezek, které spojovaly sever pevniny s jihem a její východ se západem. Jednotlivé výrobky napovídaly, kam až ty stezky vedly.

Překvapující byla rozloha osady. Nešlo totiž jen o vršek kopce, kde bydleli bohatí Keltové. Opevněný byl i prostor v podhradí. Někteří řemeslníci pracovali rovněž za hradbami, za kterými se ukrývali jen v nebezpečných časech.

Viděli jsme tu také podlahu vyzdobenou jednoduchými mozaikami. Bohatí Keltové si zřejmě domy nechali postavit v římském stylu od římských řemeslníků z nedaleké vojenské posádky. Pro mě bylo zajímavé zjištění, že spolu s Římany nejen bojovali, ale také obchodovali. Zdá se, že svět se v tomhle zas tolik nezměnil.

V roce 1811 hrad vyhořel kvůli neopatrnosti vojáků. Pýcha města lehla popelem. Dlouhé roky stály nad městem chátrající trosky. Odstranit je by ale bylo drahé. Až v roce 1956 se hrad dočkal peněz a první renovace. Po té poslední vypadá podobně jako za vzkvétajících časů Marie Terezie.

Katedrála svatého Martina, která stojí proti Bratislavskému hradu, se pro Slováky stala stejně zásadní stavbou jako pro nás Svatovítský chrám. Na špici její věže je umístěná pozlacená koruna uherského krále v nadživotní velikosti. V této katedrále totiž ostřihomský arcibiskup korunoval jedenáct uherských králů a osm královen.

Tradice vznikla v dobách, kdy Uhry sužovali Osmané a mnoho šlechticů i bohatých lidí přesídlilo z maďarského Budína do Prešpurku, respektive do Pozsony, jak se tehdy Bratislavě říkalo. Až Josef II. začal vše vracet zpět do Budína.

Ještě v 19. století tvořili ti, kteří mluvili německy a maďarsky, asi osmdesát procent obyvatel města. Slováků tu žilo kolem dvaceti procent a většina z nich rozhodně nepatřila k elitě. To však nebyla jediná proměna, kterou muselo město zvládnout. Název Bratislava oficiálně přijalo 6. června 1919.

Z kanálu koukal sympatický chlápek, usmíval se a pozoroval lidi. Jako by se radoval, že se mohl vrátit ze světa splašků a hlodavců mezi běžné smrtelníky. Ten muž byl ale bronzový a tady se mu říká Čumil. Každou chvíli se s ním někdo fotil. Stal se jednou z žertovných soch, jež oživují ulice centra Bratislavy.

V něm narazíte na většinu zdejších zajímavostí. To platí i pro Národní salon vín Slovenské republiky, který sídlí v Aponiho paláci. Odborníci pro něj každý rok vyberou sto nejlepších slovenských vín. Všechna asi těžko ochutnáte, ale po dohodě se someliérem si můžete nechat vytipovat ta, která by vás zajímala.