Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VI.část

Osvobozování

Václav Koplík, U Včelína, č. p. 936 (*1945).

Pramen: Matěj Přibil, č. p. 575, v roce 1951 kronikář obce.

Státní oblastní archiv Hodonín.

Název: Vesnická organizace KSČ, ilegální buňka KSČ.

V druhé polovině března roku 1945, když se sovětská a spojenecká rumunská armáda přiblížily k moravsko-slovenským hranicím, někteří příslušníci místního odboje KSČ Moravská rovnost si za přítomnosti velitele odbojové skupiny – úderné jednotky soudruha Martina Frolce na utajeném místě, severovýchodně od okraje obce v nízkém borovém lese připravovali seznam členů Revolučního národního výboru (RNV) v Ratíškovicích. Podle "Usnesení ÚV KSČ v ilegalitě" z ledna 1945 (“Přísně tajné – důvěrné") tento první RNV převezme po osvobození Ratíškovic Rudou armádou řízení obce.

Ze zdejší ilegální odbojové skupiny KSČ Moravská rovnost byli do tohoto RNV navrženi mimo jiné soudruh Martin Frolec, č. p. 566, jako předseda Michal Michenka č. p. 568 – zásobování a styk s Rudou armádou, Malhotský Cyril – vnitřní věci a bezpečnost, Kotásek Josef – mládež, Antonín Běloch, č. p. 92 a Antonín Foltýn č. p. 42, který se v době, kdy hrozilo jeho zatčení gestapem ukrýval v bunkru na Vyšicku na rozmezí Hovorany – Dubňany.

 Současně při tomto ustavujícím tajném setkání místní velitel soudruh Martin Frolec  tajně udílí poslední rozkazy některým velitelům skupinek, aby se vší odpovědností a rozvážností postupovali proti Němcům, aby co nejvíce pomáhali Rudé armádě a spojenecké rumunské armádě, mařili sabotážními činy ústup Němců na západ, přerušovali telefonní spojení Němcům, popřípadě podle možnosti hlásili Rudé armádě a spojenecké rumunské armádě počty a síly německých zbraní, jejich rozmístění v obci a blízkém okolí.

 Během blížící se fronty někteří vedoucí úderných skupinek (čítajících tři nebo i dva členy tak zvané trojky) postupně navštívili místního velitele odbojové skupiny soudruha Martina Frolce, žádajíce ho o vydání posledních rozkazů pro boj s Němci při bojích o naši obec a také, aby jim pro tento účel vydal zbraně ukryté v bunkru. Tyto úderné skupinky o sobě vůbec ne-věděly – v zájmu utajení. Jedině sám velitel byl obeznámen s úkoly, které dostával od velitele odboje soudruha Rudolfa Rédra – Ptáčka, který občas také některými úkoly pověřil i svou hlavní spojku Antonína Foltýna, případně Antonína Bělocha.

 Martin Frolec velitelům zdůrazňoval rozvahu, opatrnost a samostatnost. Zbraně vydat nemůže, protože velitel odboje dosud nevydal nařízení o zrušení nařízení, který byl před tím vydán: Mařte ústup Němců na západ!

Počátkem dubna 1945 byly rozděleny konkrétní bojové úkoly: Na severovýchodě, východě a jihovýchodní části obce plní úkoly odbojový pracovník Matěj Přibil, bývalá vojenská osoba z povolání, rotmistr pěchoty, na jižní a jihozápadní části odbojoví pracovníci Cyril Malhotský, bývalý četnický strážmistr a Osvald Matuška, bývalá vojenská osoba z povolání, rotmistr jezdectva. V severní a severozápadní části obce řídí odboj velitel místní odbojové skupiny, v západní část obce povede akce soudruh Antonín Foltýn, horník se svou skupinou.

Až do 18.dubna 1945 probíhají v Ratíškovicích frontové události. Téměř 10 dní a 10 nocí je obec pod palbou. Většina obyvatel odešla do podzemního úkrytu do místních dolů – šachet Tomáš, Theodor a Vlasta, který jim zde připravili místní horníci. Také doly v Miloticích ukrývaly své návštěvníky.

Úderka horníka Antonína Foltýna se po zjištění situace v této západní části ukryla na dole Vlasta, kde zjistila, že na povrchu dolu jsou v budovách umístěni Němci, odkud řídí palbu na okraj lesa Odměry, na sovětské vojáky. Větrnou šachticí, nacházející se v lese Odměry pak 17. dubna převádí tři sovětské důstojníky touto šachticí dolů do podzemí, kde tito oblečeni do civilu si zjistili celkovou situaci o obraně Němců v této části. Když zjistili vše podstatné, vrátili se ke svým jednotkám a připravili poslední úder na vesnici. Ihned po osvobození Ratíškovic 18.dubna 1945 byl v 11.00 dopoledne předán majoru Celovanovi a npor. Repkinovi seznam příslušníků navrženého prvního Revolučního národního výboru, který byl vypracován v druhé polovině března 1945 a doplněn o další občany obce. Velitel Rudé armády ve zdejší obci, kde byla současně zřízena "Rudoarmějská správa obce", tento Revoluční národní výbor schválili a ten ihned zahájil svou činnost.

Všem schopným občanům, mužům od 18–50 let se nařídilo, aby se po celém okolí katastru obce Ratíškovice zúčastnili hledání nevybuchlých granátů, min, pancéřových pěstí apod. Dále byla s okamžitou platností ustavena milice. Jejím velitelem se stává šrtm. Cyril Malhotský. Milice má dvě čety a jejími veliteli se stávají rtm. Matěj Přibil a šrrm. Josef Hudeček. V každé četě byla tři družstva vyzbrojena puškami ukořistěnými po Němcích a doplněná od spojenecké rumunské armády s úkolem zneškodňovat Němce a tyto předvádět k Revolučnímu národnímu výboru. Milice od svého ustavení plnila své úkoly: denně, hlavně před svítáním se účastnila vyčišťovacích akcí v okolních lesích. Případů bylo mnoho. Jeden německý voják, ukrytý v lese zapíral svoji příslušnost, mluvil česky. Jeho vysoká obuv dávala najevo, že je to důstojník. Velitel družstva Josef Kotásek mu nařizuje zout obuv. Sotva zul jednu botu, vypadá z holínky legitimace německého vojáka SS...

Velitel 1. čety soudruh Matěj Přibil jako velitel trénu i s několika příslušníky milice pomáhá v přísunu zbrojního materiálu – munice až do blízkosti fronty.

Dnem vítězství 9.května 1945 končí činnost ilegálního odboje Moravská rovnost v Ratíškovicích.

Bunkry v Rúdníčku

Krejčí Martin Frolec (roč. 1902) byl na jedné tajné jarní schůzce v roce 1940, konané na tzv. „Ostrůvku“, jednohlasně zvolen velitelem místní odbojové skupiny ilegální KSČ – Moravská Rovnost – v Ratíškovicích. Tento příslušník Národní střelecké gardy ihned po zvolení organizuje práce na dokončení krytu – bunkru – v Rúdníčku, který později sloužil jako úkryt funkcionářům strany, kteří se stali pro Němce nežádoucí. Byly v něm ukryty i zbraně a trhaviny.

Už jako velitel úderné skupiny obstaral pro tuto místní odbojovou jednotku dvě karabiny vzor Menlicher, italskou karabinu, dvě lovecké pušky a šest pistolí. Arzenál byl později doplněn po odzbrojení tří Němců. Dále 20kg trhaviny Dynamol a jeden pytel zápalné šňůry. Část výbušnin byla se svolením velitele dodána i partyzánským skupinám operujících na Valašsku, Zlínsku a jinde.

Úderná skupina měla následující sktrukturu: Martin Frolec velitel, Antonín Běloch jeho zástupce a spojka, Antoní Foltýn – hlavní spojka okresního velitele Rudolfa Rédra-Ptáčka, Mihal Michenka, Václav Pišťák, Cyril Malhocký, Josef Pluskota a Josef Kotásek, velitel skupinky Matěj Přibil, František Šilinek, Matěj Dekař, Emil Souček úderník, střelec a zbrojíř, František Toman a Petr Ilčík. Posledně jmenovaný do místní skupiny přinášel ze svého pracoviště v Rakousku, kde byl nasazen, součástky pro podomáckou výrobu bombiček. Tyto byly vkládány do vagónů s válečným materiálem, který později zničily. Členy úderné skupiny byli ještě i Antonín Uhlík a Alois Kundrata. V domě velitele č.p. 556 (posledním v ulici Séčka) bývaly ilegální schůzky odbojové skupiny a jako pozorovatel, strážný, hlídal jejich ulici i syn Václav, který měl v případě podezřelého automobilu či neznámých osob dávat smluvené znamení. Na dlouhé zapískání na dětskou píšťalku se účastníci jednání ihned ukryli, opustili dům a nenápadně dostali do lesa až k bunkru, kde se ukryli. V případě, kdy to už nebylo možné, pak použili krytu vybudovaného k tomuto účelu v jeho domě, do kterého byl zaveden vchod králíkárnou.

Bunkr – úkryt byl i dobrým útočištěm uprchlým sovětským zajatcům Nikolaji Kolnočenkovi a Leontinu Vergunovi. O tyto chlapce bylo dobře postaráno a aby nebylo zásobování obzvláště nápadné, s jídlem přicházel i osmiletý syn velitele odboje Václav.

Jiní kraj Rúdníčku byl v noci ze 12. na 13. dubna roku 1944 místem dopadu parašutistů ze skupiny CARBON. Na místě seskoku je zbudován pamětní pylon. Určitá nešťastná shoda okolností byla příčinou urychleného odchodu výsadku. S odstupem času se omlouvám mamince, že jsem jí moc nevěřil skutečnost, že ty parašutisty, nebo spíš padáky viděla. Až paměti Matěje Přibila potvrdily, že to byl holý fakt a pravdivý. Cituji z uvedeného dokumentu. V době shozu, asi po půlnoci shozené parašutisty zmátla ratíškovická mládež, vracející se ze svatební zábavy z Vacenovic domů do Ratíškovic, když si při tom veselém stavu zpívala a velmi hlučně se bavila, takže z větší vzdálenosti ozvěny v lese Rúdníčku splývaly v nesouvislý řev.

Tento hluk ozývající se v lese jistě vylekal shozené parašutisty v domnění, že jejich výsadek je již předem vyzrazen a že je na ně už připravena nějaká akce Němců. Proto z místa dopadu na zem ve velkém spěchu odtud uprchli nebo se ukryli, aniž by nejdříve ukryli stopy, shozené padáky a jiné pomůcky.

Maminka se z Marií Šnajdrovou kamarádila, byly rovnice a na té svatbě byla, vracela se s dalšími svatebčany, kteří padáky na tmavé obloze viděli. Ten výsadek byl v 00:30, takže to odpovídá uvedeným faktům. Výpis z matriky potvrzuje sňatek Bartoloměje Bábíčka nar. 1925 a Marie Šnajdrové (otec Štěpán Šnajdr) 1927 dne 12. 4. 1944.

V lese Rúdníčku byly vybudovány i kryty pro zaměstnance dolu Tomáš. Tyto se používaly koncem války při náletech s hrozbou bombardování.

Rúdníček byl i svědkem toho, když ve druhé polovině března roku 1945 podle „Usnesení ÚV KSČ v ilegalitě“ příslušníci místní odbojové úderné skupiny KSČ připravovali seznam členů prvního revolučního národního výboru v Ratíškovicích. Podle zápisů se tato tajná schůzka uskutečnila v nízkém borovém lese, severovýchodně od okraje obce, za tratí vlečky vedoucí z Rohatce.

Pozoruhodný fakt je uveden v publikaci Osvobození Hodonínska Okresním vlastivědným muzeem vydané v roce 1970, kde se na stránce 34 uvádí: „Asi kolem půlnoci ze 17. na 18. dubna (1945) objevily se na severní straně obce první hlídky rudoarmějců, které přišly do domu Martina Frolce č. 556 a prohlédly si tento dům, neboť byl dosti silně obsazen Němci, odkud také řídili kulometnou palbu směrem na trať Rohatec – Důl Tomáš, až do posledního muže.“ Ten paradox tkví v tom, že si ustupující armáda udělala palebné postavení v domě velitele místního odboje!?

Sergej

Příběh Josefy Hrbáčkové, č. p. 131 a Františky Dekařové, č. p. 159. Sepsala Josefa Hrbáčková

Bylo to za Heydricha, když byl zastřelen. V obci bylo vybubnováno, že kdo by někoho přechovával, nebo podporoval nějakou cizí osobu, anebo člověka, který by byl hledán gestapem, že bude celá jeho rodina postřílena.

Právě v tú dobu sme šly na trávu s kamarádků Františků Dekařovů. Měla tam pole, říkalo sa mu Rúdník. Pod polem tékl potok a vedlé potoka byly křoviny a stromy. Temuto místu sa před potokem říkalo Mrkotálky. Žaly sme trávu a povídaly si, když z vysokého obilí jejího pole vystúpil – až sme sa lekly – nejaký muž. Byl vyhublý a prosil nás o kúsek chleba. Neměly sme ho, tak sme mu řekly, že odpoledňa dojdeme a jídlo mu doneseme. Vodu píl ze studánky, kerá sa nacházala u jejího pole s vysokým obilím. Upozornily sme ho, aby sa dobře skrýval, že po takových lidoch jak je on gestapo pátrá. Že mu jídlo doneseme, ale gdyby sa s nekým potkal, aby o nás nemluvíl. Byl strašně zarostlý, tak sme mu slíbily, že ho negdo z našich lidí dojde oholit.  Právě v tú dobu byly veliké búřky, hrozné lijáky, tak býl dycky promoklý až na kožu.

Odpoledňa sme došli spolu s mým manželem Václavem Hrbáčkem a Michalem Michenkou. Míša jej oholil a přinesl mu různé noviny a můj muž mu přinesl velký deštník – říkali jsme mu rodinný – aj s vyřezaným monogramem. Donésli sme mu aj nejaké prádlo a součástky oděvu.

Dva měsíce jsme jej živili. Byl to ruský zajatec, kerý utekl gestapu – říkali sme mu Sergej. Rozuměl dost česky, ale někeré slova sme nechápali. Příště s náma za ním došla aj Tamara, manželka Míšova, kerý si ju ve třicátých letech dovézl z Ruska, kde pobýval nějakou dobu i se svým otcem a bratrem, aby pomáhali bolševickému Rusku. Ta se se Sergejem dohovořila. Vyprávěl jí o svém osudu, jak byl zajat, jak gestapu utekl a prosil nás, abychom mu pomohli s útěkem na Slovensko, do hor k partyzánům. Schůzky s ním obvykle probíhaly v poledních hodinách, když bylo největší vedro. V tu dobu každý spěchal z pole domů, skrýt se před palčivým sluncem. Při příchodu k obilí, kde se ukrýval, jsme obvykle zapískaly a Sergej přišel k nám. Byli jsme velice opatrní a prosili jej, kdyby jej snad chytli, aby nás nezradil. Františka Dekařová mu řekla, že má manžela zavřeného v koncentráku. Že má děti a že by se nerada dostala do drápů gestapa.

My jsme tehdy již byli zapojeni do odbojového hnutí. Nebyl to náš první čin, který by se příčil gestapu. Sergej nám tvrdil: „Já nikdy dobré lidi nezradit! Kus po kuse, kdyby mne rezali, já nezradit!“ Při jedné ze schůzek se s ním objevil ještě jiný Rus, ale ten beze stopy zmizel. Když jsme jednou zase šly „na trávu“, projížděli lesem němečtí vojáci na koních. Hledali asi ty Rusy. Někdo je musel udat.

Sergejovi jsme slíbili, že mu zařídíme jeho odchod do slovenských hor k partyzánům. Byli jsme v odbojové skupině Moravská rovnost, v čele se soudruhem Rudolfem Rédrem, krycím jménem Ptáček. Měnil místa svého úkrytu a jedním z nich byly i Ratíškovice. Skrýval se u nás v domě. V obci stál po zatčení Františka Dekaře v čele skupiny Moravská rovnost Martin Frolec, dále k naší skupině patřili Antonín Foltýn, Michal Michenka a jeho žena Tamara, Františka Dekařová, Antonín Běloch, jeho žena a Antonín Kundrata, obecní policajt. Později se k nám přidali Václav Pišťák, Josef Pluskota a Malhotský.  

Minul týden a Ruda k nám přijel. Přivezl nějaké balíky a tiskoviny pro celou naši síť i vybrané občany. Mezi námi se nikdy nemluvilo o konkrétních jménech kvůli utajení a strachu z prozrazení. Jen nám řekl, že za čtrnáct dní přijede nějaký soudruh z Hodonína a Sergeje na Slovensko převede. On již převedl více lidí.

Sergej se toho ale nedočkal. Byl někým vyzrazen a pak chycen.  Nedovedu vypovědět, jak nám bylo, když jsme mu nesli čisté prádlo a jídlo! Na místě jeho úkrytu stáli četníci. Bylo to v sobotu odpoledne. Ještě dopoledne jsme pekly koláče, protože v neděli mělo být Cyrilka a ratíškovická pouť. První jsem je zpozorovala při příchodu na Mrkotálky. Povídám Fandě: „Podívaj sa! Na Tvé lúčce sedí gestapo a Sergej uprostřed nich. Je zle! Uvidíš, že nás za chvílu budú volat.  Ale utéct nemožeme, už nás zpozorovali. Dybysme utékly, byly bysme v podezření. A dyby aj Sergej řekl že sme ho živili, oči v oči mosíme lhat. Buďme statečné …“. Měla jsem v ruce právě ten balík pro Sergeje. Co s ním? Pohodit ho nemožu, mohli by ho najít – přeletělo mně hlavú. Předstírala sem kosení trávy a měla štěstí! Noha mně vletěla do hlubokého krtičňáku a já do něho okamžitě nacpala ten balík, přihrábla hlínou a žala trávu dále. Ale to již nás z druhé strany potoka zpozorovali a volali na nás: „Haló, děvčata, pojďte sem!“ Fandě říkám: „Snaž sa, aby nám to překročení járku dlúho trvalo, abysme sa uklidnily“. Obě jsme cítily, jak se nám srdce chvěje. Naschvál jsme předstíraly, že hledáme nejužší místo járku, kde přeskočit. Ale to už na nás jeden z nich křičel: „Zdá se mi, že vám to přeskočení nějak dlouho trvá!“

Jak sa nám ulevilo, když jsme k nim přišli! Nebylo to gestapo, ale naši četníci.  A s něma náš obecní policajt. Měl modré šaty, tak sa nám zdálo, že je to Sergej. Temu sme dali modráky, aby sa chránil před každodenním večerním náletem komárů od potoka. Četníci nás dost dlúho vyšetřovali. Jak sa jmenujeme, čí je to pole, co dělajú naši muži. Zvláště Fanda, když jim řekla, že pole je její a muže má ve vězení. Vyptávali se, zda jsme neviděli dva cizí lidi, mluvící cizí řečí. Že v obilí našli různé věci – prádlo, noviny, jídlo, deštník s monogramem … Zvláště ten

starší četník na nás křičel, když jsme se dělaly hloupými. I na mne se rozkřičel: „Jste jako ta, co plela ten len – já o koze, vy o voze! Běžte, a zítra si vás zavoláme do kanceláře!“. Zase jsme delší čas hledaly místo u potoka k přeskočení. Ohlédly jsme se a viděly, jak všechny nalezené věci dali do pytle a náš obecní policajt jej nesl. Po příchodu domů jsme hned Martina Frolce informovaly o této události. Byly jsme nešťastné, že se Sergej nedočkal toho převedení na Slovensko. Proč to nepřiznat? Měly jsme strach, zda nás Sergej při gestapáckém mučení nezradí. Jenom jsme čekaly, kdy zahrčí auto a odveze nás k výslechu. Několik nocí jsme nespaly. Byly jsme připraveny na to nejhorší. Ale Sergej dostál slovu – nezradil nás!

O dalším osudu našeho chráněnce jsme se dozvěděli od jednoho občana z Dubňan, který byl s ním uvězněný v Brně. Byl to Pepa Malovaný. Se svými kamarády byl gestapem zatčen. Vraceli se v noci lesem domů z Hodonína z boxu v povznesené náladě. Cestou si zpívali tehdy oblíbený šlágr Karla Vacka „Čtyři páry bílejch koní“ a doplňovali jej ironickými slovy „a ty Hitler nedohoní“. Někdo je udal, a to stačilo k tomu, aby je zabásli. Jeden z nich se již domů nikdy nevrátil. Ve vězení se Pepa setkal se Sergejem a ten se mu po čase odvážil říci o nás. Pozdravoval nás a děkoval za všechno, co jsme pro něj udělali. Že je smířen s osudem a ví, že bude popraven. Pepa pak přišel k Fandě Dekařové. Ale Fanda mu nedůvěřovala, myslela si, že jde o konfidenta. Přesvědčoval ji, že se jej nemusí bát, že je dobrý komunista a že jejího muže dobře znal. Já jsem k ní do domu právě přišla, když se dohadovali. Říkám: „Jejda, Pepo, co ty tady děláš? Šak říkali, že si zavřený“. On říká: „Už mne pustili. Přinesl jsem paní Dekařové pozdrav od Sergeje.“ Tak skončil náš příběh se Sergejem[1].

¨¨¨

Tak skončil jeden z tisíců příběhů prostých, bezejmenných hrdinů protinacistického odboje, kteří tehdy před osobní pohodlností neváhali dát v sázku i svůj život. Za všechno se platí! Pohodlnost a klid poslušných byly tehdy vykoupeny tím, že mlčeli a poctivě pro okupanty pracovali. Což se taky v mnoha případech i v Ratíškovicích stalo. Ne všichni měli odvahu v době ohrožení národa riskovat.  

 A co ti dubňanští četníci na tom našem poli na Rúdníku? Další vyšetřování tohoto případu tehdy před gestapem zametli pod koberec. Jako se již jednou stalo v roce 1940 v noci v případě varování Petra Koutného na Obecním úřadě před zatčením Františka Dekaře gestapem. Jejich hrdinství upadlo v zapomnění.

Život ale nezastavíš! Nastávala nová doba. Jaká? To začali brzy i v této obci poznávat. Po válce se vynořila nová jména, nové události. Netrvalo dlouho, a i Ruda Rédr, Martin Frolec, jako rodina Hrbáčkova, Antonín Uhlík, Prokop Slezar a další se stáhli do ústraní. Nechtěli se dále podílet na nastoupené politice KSČ. Stejně, jako již mnohokrát v historii lidstva při uskutečňování různých jiných sociálních hnutí. Jak se od dob Velké francouzské revoluce říká: Revoluce začala požírat své vlastní děti. V tomto konkrétním případě šlo spíše o jejich politickou izolaci. Vznešené ideály uskutečňovali lidé se svými osobními touhami a nedostatky.

Není nacista jako nacista

A tak zatímco jedni občané i v Ratíškovicích neváhali v boji s nacistickým Německem obětovat i svůj život a druzí se již těšili na blížící se konec války, dochází již v březnu roku 1945 za souhlasu americké vlády na dobytém německém území americkými vojsky k tajné akci amerických vojenských výzvědných služeb. Jejím cílem bylo získat od nacistického týmu vědců, vedeného vědcem von Braunem a vedoucím výroby dr. Rudolfem poznatky z oblasti raketové techniky, vývoje a masové výroby balistické střely V2. Ta měla podle představ Hitlera na posledním chvíli změnit porážku nacistických vojsk ve vítězství. Ještě nebylo dobojováno a již byli oba – včetně desítek jejich vědeckých spolupracovníků odvezeni do Ameriky. Tam tito němečtí nacističtí vědci okamžitě pokračovali v amerických službách ve zdokonalování této V2 – balistické rakety. Ještě krátce před jejich přesunem do Ameriky pracovali s vypětím všech svých sil na německém tajném projektu, nazvaném „Dora“ – budování podzemní továrny, jejímž cílem bylo co nejdříve zahájit její hromadnou výrobu.  Za strašných pracovních podmínek při ní zahynulo více než 20 000 vězňů, nacisty sem dopravených z různých koncentračních táborů. Raketa V2 – Vergeltungswaffe – zbraň odplaty, jak si ji nacisté pojmenovali, tak položila základ pro vývoj a výrobu amerických vojenských raket i raket, později směřujících do vesmíru. Na jeho počátku stály ukradené mozky nacistických vědců. Že patřili rovněž před norimberský soud s nacistickými válečnými zločinci? Není nacista jako nacista! 

Ještě tedy válka neskončila a již zase začal ve světě souboj dvou velmocí o prvenství – mezi Amerikou a Sovětským svazem. Daleko předtím, než ve Fultonu pronesl Winston Churchill svůj slavný projev. Amerika ve vývoji balistických raket a po objevu atomové bomby zvítězila a dokázala svou světovou mocenskou převahu. Své vítězství ještě koncem války stvrdila svržením atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Ale brzy tyto zbraně získal i Sovětský svaz a o jejich vlastnění dnes usilují další nově vznikající světová mocenská centra. Nastal čas šíleného zbrojení – dnes již i za účasti další nové supervelmoci – Číny.  Jak by asi svět dnes vypadal, kdyby byly tyto nesmírné finanční prostředky využity k odstranění chudoby lidstva a nápravě chyb, kterých se lidstvo na přírodě dopustilo? Kdo dnes ještě věří, že to bude svoboda a demokracie, tyto zneužívané pojmy, které tomu zamezí? Kdo i u nás ještě po zkušenostech z roku 1968 – okupaci vojsk Varšavské smlouvy a nástupu husákovské normalizace věří, že to bude Rusko nebo Čína, které nás spasí? Při této příležitosti si připomeňme i poslední sociální encykliku nynějšího reformátora katolické církve papeže Františka, vydanou pod názvem Bratři všichni: Soukromé vlastnictví nemůže být vždy bráno jako nezcizitelné právo – a kritizuje liberalizmus, ospravedlňující tuto tézi. Obsahuje naléhavou výzvu k nápravě sociální nespravedlnosti a ničení přírody, postihující celý dnešní svět. Solidarita všech – nikoli bezmezné vykořisťování chudých bohatými – tak zní jeho dnešní poselství. Budou je ale velmoci brát vážně? Vždyť u nás již u značné části našich tzv. elit panuje diktát úspěšnosti. Svoboda – Demokracie – Lidská práva – tyto posvátné pojmy liberalizmu jsou často pro jejich hlasatele jen pláštíkem pro osobní obohacování a potřeby celé společnosti jsou mnohým z nich lhostejné.

Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského

 „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž na nebesích jest“ (Bible kralická, rok 1613, Matouš 7:21)

Jaký vliv měla měnící se světová politika mezi roky 1948–1993 na církevní politiku římskokatolické církve v naší zemi a tím i v obci Ratíškovice? Tedy v časovém období, ve kterém se v této farnosti vystřídali tři kněží (nepočítáme-li krátké působení kněze Kajetána Sasínka). Jak se toto dlouhé období projevovalo nejen v pastorační činnosti, ale i osobním vztahu k politickým událostem té doby?

Vztah faráře Miroslava Kunce, působícího zde od roku 1949 do roku 1980 jsme již charakterizovali. Jako člen Pacem in terris vědomě spolupracoval s místním komunistickým vedením a osobně se aktivně účastnil různých prací na budování obce. Ale tak, jak postupně pohasínalo budovatelské nadšení lidí a od šedesátých let vzrůstala kritika celého komunistického systému a nastával jeho soumrak, tak se i Miloslav Kunc stále více uzavíral do soukromí své fary a polevoval ve své pastorační činnosti. Vystoupení československých spisovatelů na jejich IV. Sjezdu v roce 1967, vznik Charty 77 a jiné otevřené kritické projevy způsobily, že lidé, nesouhlasící s tímto režimem přestávali mít strach. Nejinak tomu bylo i v této obci. Jako první se začala ozývat skupina věřících, jejichž rodiny byly již v době 1. republiky svou podporou úzce spjaté s katolickým náboženstvím a Československou stranou lidovou. Významnou roli v ní sehrávaly známé zemědělské rody Gajdíků a několika dalších. Z jejich řad odcházely v minulosti do klášterů i některé budoucí řádové sestry. Rodina Gajdíků z č. p. 333 postavila kapličku Panenky Marie v lese u Dvora Rúdníku a dlouhá léta se o ni starala. Tyto rody se v obci významně podílely i na organizování různých církevních oslav. Vždyť Československá strana lidová sehrávala v období 1. republiky význačnou roli v rozvoji kulturně společenského života celé obce. Z jejích řad v minulosti pocházely takové osobnosti, jako byli lidovci v čele se starostou obce Petrem Koutným, Vítem Příkazským, Janem Šupálkem a mnohými dalšími. A tato skupina bývalých vlivných věřících, pamatujících dřívější časy, stála v čele kritiky Miloslava Kunce, zosobňujícího jim komunistický režim a spolupráci časti katolických kněží s ním. Zasílali kritické dopisy na brněnské biskupství, žádající jeho výměnu, ačkoli vysílané kontroly děkanství nezjistily žádné závady v jeho činnosti. Farář Kunc se rovněž písemně bránil tvrzením, že většina věřících stojí za ním a přeje si jeho další působení v obci. Odmítal návrhy jeho kritiků na ustavení Farní rady. Tvrdil, že je to pokus o přímé ovlivňování jeho rozhodnutí atd. Když konečně odcházel do důchodu, uvolnil tím nástup nového duchovního.

Na faru přišel v roce 1980 mladý kněz Pavel Posád. Ostře protikomunisticky zaměřený padl hned této skupině kritiků Miloslava Kunce do očí – byli stejné krevní skupiny. Doba byla již příznivější. Celý politickoekonomický systém byl v té době již nerozhodný, nejistý. Na jedné straně Gorbačov s jeho perestrojkou, na straně druhé papež Jan Pavel II. s jeho ofenzivní církevní politikou, rovněž protikomunisticky zaměřenou.

Jaký to rozdíl mezi oběma faráři! Jeden starý, unavený, druhý mladý, plný elánu. Jeho popularita mezi věřícími rychle vzrůstala. Byl schopný organizátor, manažer, dovedl si získávat lidi, chodil do rodin věřících, poskytoval útěchu. Snadno získával přízeň věřících žen, jejich úctu. Vnášel jim naději. Nemohlo to dlouho trvat. Místní politické orgány se znepokojením sledovaly jeho rostoucí vliv. Církevní tajemník v Hodoníně rozhodl. Musel pryč! Do pohraničního Drnholce, aby neškodil. Ale i tam za ním někteří jeho věrní jezdili, a dokonce mu z vlastních finančních prostředků zakoupili auto. Po zániku komunistické moci byl v roce 2004 v Litoměřicích intronizován do funkce biskupa. Jeho krátké působení v obci Ratíškovice mělo po roce 1989 vliv i na jeho další působení v katolické církvi.

 Po Pavlu Posádovi na faru nastoupil Jan Veselý (v obci působil v letech 1982–1993). Kde se v něm vzala ta odvaha, že se ve farní kronice tak otevřeně, kriticky vyjádřil i k nedostatkům náboženského života svých farníků, jejich jednostranné orientaci jen na uspokojování hmotných podmínek jejich života a povrchnost jejich víry? „Obec se modernizuje. Staré domy jsou bourány a na jejich místech stavěny nové. Na Zelnicích, kde v minulosti bylo pole a dělilo obec na dvě části, je vystavěná řadová zástavba. V současné době je v Ratíškovicích asi 1200 domovních čísel a 4100 obyvatel. Nová doba přinesla do obce pokrok...“ A jeho hodnocení úrovně opravdové zbožnosti ratíškovických věřících? To, že jsou náboženství římskokatolického pro ně nic neznamená. Nežijí podle něho. Dají jen na určité zvyky. Předcházejí se ve své pýše ve slavení všeho možného. Svatba je pro ně jídlo a pití. A všechno mají...

Jistě – jde o hodnocení jednotlivce, nepodložené žádným sociálně psychologickým šetřením. Ale je vůbec možné v otázkách víry nějaké takové uskutečnit? Je možné, ale jen statisticky.

Určitá skepse faráře Jana Veselého, vyplývající z jeho kritického pohledu na celkový stav společnosti se ozývá i v mínění faráře Ludvíka Bradáče, působícího zde od roku 2002. Ve vydané publikaci, nazvané Kostel sv.Cyrila a Metoděje v Ratíškovicích v roce 2007 mimo jiné píše: ...Farnost sestává většinou ze starých lidí. Smutné poznámky P. Jana Veselého jsou hluboce pravdivé až na to, že on mluví pouze o rodičích dětí odcizených víře, zatímco já bych mohl mluvit o rodičích i prarodičích, kteří jsou odcizeni víře. Farnost žije z tradice, a to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Je velmi těžké přijít s něčím novým, vždyť to se nikdy nedělalo. Jedni drží s Panenkú Marií Žarošickú, druzí s Medžuqurskú. Podle jednoho vtipného vyjádření jen kvete kult Otce Pavla. Ale je tady i mnoho krásného a dobrého a také vím, že v každé farnosti jsou nějaké problémy...

Za tímto upřímně míněným konstatováním těchto ratíškovických farářů se skrývá vážná obava o další vývoj katolické církve. Celosvětové změny, probíhající v dnešní tzv. moderní společnosti, neustále sílící vliv elektronických médií na utváření veřejného mínění staví nejen katolickou víru, ale i jiné církve v celé euroamerické civilizaci před nové problémy. Pravda – II. vatikánský koncil svými závěry a působením současného papeže Františka na ně reagují, ale při jejich uvádění do praxe se setkávají nejen s odporem části vysoké církevní hierarchie, ale i neochotou velké části věřících. Jak ukázaly výsledky sčítání lidu v roce 2021, neustále v České republice klesá počet deklarovaných věřících. V období let 1991–2001 jich bylo 26,8 %, v roce 2021 jen 18,7 %. Komunální volby, které se u nás uskuteční na podzim tohoto roku budou tedy i určitým ukazatelem, jak se tato skutečnost odrazí i ve volebních výsledcích jednotlivých politických stran.  

Ta určitá povrchnost víry, silně zakořeněný konzervatismus je výsledkem vnitřních i vnějších vlivů, které na katolickou církev působí. Jedním z těch vnitřních je i odborná připravenost nižšího kněžstva na tyto změny reagovat. V dnešním silně sekularizovaném světě, ve kterém – navzdory vznešeným myšlenkám evangelistů – sehrávají peníze (i v samotné církvi) takovou roli – těžká věc! Proto se i papež František obrací k mládeži s výzvou, aby vystoupila z průměrnosti komerční společnosti a aktivně podporovala katolickou církev v jejím pastoračním úsilí. Tím dalším, které toto úsilí oslabuje, jsou velké skandály duchovních se zneužíváním dětí, jako tomu bylo například v USA, Irsku, Francii a jejich zatajování před světem. Mnozí lidé si kladou i otázku, proč byla v naší armádě zavedená instituce vojenských kaplanů, jako za Rakousko – Uherska s důstojnickými hodnostmi, připomínající politické pracovníky socialistických armád. Jde snad o návrat katolické církve ke strategii Tridentského koncilu (1545-1563), uplatňované v době protireformace v politice spolupráce oltáře a trůnu? * Jde i o otázku celibátu atd. Na straně druhé většina veřejnosti podporuje církevní politiku v otázkách uzavírání manželství mezi mužem a ženou a rodiny, jako základu každé společnosti.

[1] Boj o investituru, tj. řešení vztahu mezi světskou a církevní mocí, kdo má mít v tom mocenském vztahu rozhodující slovo není vlastní jen křesťanství. Vzpomeňme jen starého Egypta a boje mezi bohy Amonem a Atonem – bohem Slunce. Měl snad na mysli papež František toto varování, když při své návštěvě ve slovenském Šaštíně v roce 2021 varoval před politickým křesťanstvím?

[1] Poznámka autora: Sergej nikomu, ani těmto dvěma ženám nikdy neprozradil, že než se začal skrývat na našem poli, ukrýval se již od konce roku 1941 – až do likvidace Heydricha našimi parašutisty z Anglie u ratíškovického zemědělce Josefa Příkaského, č. p. 92, zvaného Mlékař. Po zabití Heydricha, aby neohrozil jeho rodinu, odešel od něj a začal se skrývat na poli Františky Dekařové. Bez jejího vědomí, na pokyn vedoucích místní odbojové skupiny „Moravská rovnost“.Když se pak po osvobození vrátily z dolů domů, obě svůj dům nalezly poškozený dělostřeleckými granáty. Nastala jim další práce.