Do textu svého debutového románu Projekt Gilgameš si vypůjčil převozníka Uršanábiho ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Pro druhé románové dílo Největší lekce dona Quijota mu zase nápad vdechla legendární kniha Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha a také osudy jejího autora Miguela de Cervantese v alžírském zajetí.
Obě zmíněné prózy vynesly jabloneckému autorovi Štěpánu Kučerovi slávu daleko za hranicemi regionu. Obě byly navrženy na prestižní literární cenu Magnesia Litera. První nominaci spisovatel ve vítězství nepřetavil. A nepovedlo se mu to ani s knihou z brněnského nakladatelství Druhé město, v níž se to kromě quijotovského tématu hemží Šeherezádinými pohádkami, ale i zamyšlením se nad sebedestruktivní povahou lidstva.
Jelikož se se Štěpánem známe a jsme oba členy Libereckého autorského kruhu, v rozhovoru používám tykání. (pozn. red)
Jak píše Jaroslava Marešová v doslovu ke tvé knize: „Snad žádný jiný román neinspiroval tolik dalších literárních děl jako Cervantesův Don Quijote.“ Proč jsi i ty sáhl po této inspiraci?
Asi právě pro to, co píše paní Marešová – je to dílo dodnes živé a inspirativní. V Cervantesových časech se čtenáři v Donu Quijotovi bavili mimo jiné narážkami na dobové společenské a politické poměry, což už dnešní laický čtenář, jako jsem já, moc nedokáže rozklíčovat. Ale dnes v té knize vidíme zase jiné věci, které nebyly tak důležité pro Cervantesovy současníky – Dona Quijota můžeme číst, abych si ještě vypůjčil slova Jaroslavy Marešové, jako „román o románu“, jako text o vztahu skutečnosti a fikce. A tohle téma mě vždycky zajímalo.
Vybral sis ze Cervantesova životopisu poměrně překvapivou kapitolu, a to jeho zajetí v Alžíru. Proč právě tento úsek literátova života byl pro tebe lákavý?
Odmala jsem měl rád dobrodružnou literaturu, a když jsem se dočetl, že Cervantes byl pět let zajatcem alžírských pirátů, a že se dokonce několikrát pokusil o útěk a vůbec prokázal velkou statečnost, věděl jsem, že tohle spojení dobrodružství a literatury je pro mě dobrým výchozím bodem.
V knize se to hemží příběhy, příběhy v příbězích, aluzemi na různá literární díla apod. Jak moc jde o fabulaci a jak moc si vycházel z nějakých konkrétních historických pramenů, rešerší?
Řekl bych, že je to fabulace vycházející z pramenů a rešerší. Třeba když v mojí knížce důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli vyjede do pouště, nalezne v hliněné míse nemluvně a považuje ho za ghúla, tedy mytickou bytost proměněnou v člověka. Je to samozřejmě variace na příhody Dona Quijota, který někdy považoval obyčejné věci za věci nadpřirozené.
Kniha Největší lekce dona Quijota vyšla v brněnském nakladatelství Druhé město.
Příhodu s dítětem jsem si vymyslel, ale nenapadla by mě, kdybych předtím v arabských pohádkách nečetl o setkáních s džiny a ghúly a kdybych se zase jinde nedočetl o zvyku některých arabských kmenů obětovat malé dívky právě tímto krutým způsobem, tedy zanecháním v keramické nádobě v poušti. A konečně se do toho textu propsalo i moje vlastní otcovství. Tak nevím, vymyslel jsem ten příběh o dítěti v poušti? Spíš mám pocit, že vlákna toho příběhu létala vesmírem a nějaký dobrý džin z nich utkal koberec a strčil mi ho pod nos.
A je důležité vyprávět příběhy? Ať již pro tebe nebo pro lidstvo.
Člověk ani nic moc jiného než vyprávět příběhy neumí, příběhy jsou základní pojivo, které drží naše společnosti pohromadě. Důležité je, myslím, vyprávět poctivě, smysluplně, nebo se o to aspoň snažit.
Úplně na mě z tvé poslední knihy dýchá (a vlastně ze všech tvých děl), že jsi určitě musel mít (a asi stále máš) v dospívání rád pohádky, pověsti, báje, cestopisné knihy apod. Je tomu tak? A co tě třeba v mládí z tohoto ranku ovlivnilo?
Rozhodně. V dětství mě bavily třeba pověsti amerických indiánů anebo Kiplingovy Knihy džunglí, což jsou vlastně takové moderní báje. Ostatně to prve zmíněné v poušti nalezené dítě z mojí knížky přijme za svou matku velbloudici, což je takové mrknutí na Mauglího. Četl jsem v dětství i pohádky z Tisíce a jedné noci, ale popravdě arabským příběhům jsem přišel na chuť spíš až v dospělosti, při vlastních cestách po blízkovýchodních zemích.
V knize představuješ také islámský svět v době pozdního středověku. Je to zpráva o multikulturním světě, kde se mluví mnoha jazyky a existují tu vedle sebe různá náboženství a navzájem se tolerují. Zároveň se na začátku a konci románu lehce dotýkáš nedávné uprchlické krize vzniklé mimo jiné i z radikálních výkladů islámu. Co tím chceš říci? Jde třeba o nějaké porovnání, jak to dříve na Blízkém východě mohlo fungovat, s dneškem? Není to tak trochu i zpráva o naší současnosti?
Je pravda, že i když v Cervantesově době byl islámský svět už za svým vrcholem, pořád byl Alžír liberálnější než křesťanská Evropa – ne náhodou tam nacházeli útočiště třeba Židé vyhnaní předtím ze Španělska. A velkou část alžírských renegátů tvořili Evropané, kteří z různých důvodů opustili svoje rodné země i svoje náboženství. Ale alžírská svoboda existovala jen pro někoho – chudí zajatci, u kterých nebyla naděje na výkupné, umírali na galejích v podmínkách ne nepodobných moderním koncentračním táborům. Nesnažil jsem se o přímé srovnání minulosti a současnosti, spíš jsem si všímal propojenosti kultur a jejich vzájemného vlivu.
Už jsem se tě na to ptal nedávno, ale musím ještě jednou, a zkusím to trochu jinak. Ve tvém díle se objevují témata jako sebedestrukce civilizací a lidské bytosti nejsou v románu vlastně nasvíceny příliš lichotivě. Jsou někdy kruté, panovačné, zákeřné, myslí jen na své blaho atd. Myslíš, že jsme jako lidstvo determinováni, předurčeni k tomu sami sebe ničit, nepoučovat se ze svých omylů a chyb? Že na jedné straně dokážeme například technicky mnohé, ale stále jsme někdy ve svém myšlení a jednání na úrovni, s nadsázkou řečeno, doby kamenné? A jak z toho dle tebe ven?
Ono v době kamenné se možná nežilo zase tak špatně, současná věda nám naznačuje, že tehdejší lovci a sběrači tvořili rovnostářské společnosti, netrávili prací tolik času jako my, nebyli moc nemocní a v podstatě neznali války. Pokazilo se to prý až zemědělskou revolucí, se vznikem ohrad, vládců, vojsk, monoteismu, epidemií a populačního růstu. Zhruba od dob osvícenství se situace zase zlepšuje, ubývá násilí, absolutní chudoby i smrtelných chorob – takže ano, myslím, že jsme schopní se v něčem poučit. Druhou stranou mince rostoucího blahobytu je přelidnění, nadměrné vytěžování zdrojů a ničení planety – to jsou výzvy, před kterými dnes stojíme. A věřím, že je dokážeme zvládnout, jsme velmi přizpůsobivý a vynalézavý živočišný druh.
Ve svých dílech se převážně obracíš k tématům z minulosti. Nějaké současné téma tě nezajímá?
Zajímá a rád bych věřil, že moje knížky o současnosti pojednávají. V Největší lekci dona Quijota je třeba africký sultán, který si zvláštní karavanou nechává ze syrských hor dovážet sníh, aby se s vezíry mohl koulovat. Anebo Měsíčňané, kteří vynalezli pilulky dlouhověkosti, až jim začal být Měsíc malý, a oni museli kolonizovat vesmír. Myslím, že takové příběhy byly současné před stovkami let a možná budou současné i v budoucnosti, kdo ví. A taky jsou v mojí knížce lidé, které zachrání láska, anebo člověk, co se dostane ze zajetí na křídlech fantazie. Jak říkám, samá současná témata.
Tvá poslední kniha byla nominována na Magnesii Literu. Vím, že ambice na vítězství si necítil, ale přesto – je to už podruhé. Má pro tebe toto ocenění nebo nominace nějaký význam? Nebo to snad ironizuješ?
Obou nominací si vážím, i když nemyslím, že jsou nějakým objektivním kritériem kvality. Nejlepším, byť nejpřísnějším porotcem je čas – uvidíme, co z dnešní literatury přežije za sto nebo pět set let. Nominace na Magnesii Literu nicméně pomáhá dostat knížku k více čtenářům a někdy se pak ozvou i noviny se žádostí o rozhovor, což ješitnému autorovi udělá radost.
Někdy do svých knih čerpáš témata také z regionální historie nebo z různých mýtů či pověstí. Viz například tajemný grimoár a postava doktora Kittela v povídkové knize Jidáš byl ufon… Vím, že k vydání je připraven tvůj román o Jablonci v dobách jeho největší slávy, kdy se mu říkalo Paříž severu či česká Kalifornie. Co tě zaujalo na tomto úseku jabloneckých dějin? Co jsi zajímavého o svém rodném městě zjistil? A kdy kniha vyjde?
V té knížce se snažím pomocí stovky krátkých zápisů podchytit dvacáté století v Jablonci nad Nisou. Tedy od předválečné „Paříže severu“ po konec 90. let. Pátral jsem po svědectvích bižuterních exportérů, ale i vězňů zdejších koncentračních táborů, po proměnách architektury, ale i okolních jizerskohorských lesů, po místních německých i českých spisovatelích... Fascinovalo mě, že se dějiny střední Evropy odrážejí v Jablonci jak ve skleněné perličce, zmenšené a někdy vypoulené.
Knížka se bude jmenovat zřejmě Gablonz/Jablonec a vyjde letos, asi na podzim. Vizuálně ji dotváří liberecká fotografka Alena Čechová cyklem takových svébytných abstraktních výjevů z různých zákoutí Jablonce, takže to bude, myslím, pěkná knížka aspoň na pohled.
Trochu rozhovorového klišé na závěr: jaké jsou tvé další plány? Jsi můj kolega z Libereckého autorského kruhu, mimo jiné zhudebňuješ texty libereckého barda Karla Pazdery a činný si i na jiných polích. Co chystáš anebo co bys chtěl dále zpracovat, udělat?
Liberecký autorský kruh se má čile k světu a pořádá různé akce – nejbližší, na kterou můžeme společně čtenáře pozvat, proběhne 12. května v jabloneckém kulturním prostoru Nazdar, kde budu vystupovat s básníkem Pavlem Novotným a zmíněným písničkářem Karlem Pazderou. Co se knižních plánů týče, napřesrok by mi měla vyjít sbírka písňových textů psaných právě pro Karla. A s malířkou Xénií Hoffmeisterovou jsme začali tvořit knížky pro děti – první dvě už vyšly, třetí se připravuje. Jsou to takové básničky o zvířátkách.
