Jako kluk jste slušně hrál fotbal. Proč jste se nedostal až na profesionální úroveň?
Mě fotbal jako takový bavil. Snad jsem měl i určitý talent, ale chybělo tam něco navíc. Možná to souviselo s absencí jakési píle. Možná i s absencí určitého zázemí.
Co si pod tím zázemím mám představit?
Nechtělo se mi makat. A neměl jsem nablízku nikoho, kdo by mi vštěpoval, že jedině těžkou dřinou a pílí dosáhneš nejlepších výsledků. Takže ze mě vyrostl typ, co se i fotbal snažil vždycky trochu ulejvat. Když vám trenér řekne, udělejte si třicet koleček, vy jich uděláte pětadvacet, protože tušíte, že to trenér nepočítá – proto jsem to nemohl ve fotbale dotáhnout výš.
Bylo vám to někdy líto?
Ne, rozhodně toho nelituju, protože bych teď nebyl tam, kde jsem. A mně se můj současný styl života dost líbí. Fotbal mám rád, ale závodně na profi úrovni bych ho dělat nechtěl.
Představme si, že byste přece jen vytrval. Kam až byste to dotáhl?
Možná bych nakoukl do první ligy? Ale dlouho bych tam asi nepobyl. Spíš by mi výkonnostně seděla druhá, třetí liga.
Fotbalový talent Lavi. Sláva mu stoupne do hlavya nezřízený život ho srazí z fotbalového nebe do lokálního týmu Vyšehrad. To je aranžmá úspěšného komediálního seriálu Vyšehrad, na který nyní navázal i film.
Co kdybyste prorazil ještě výš? Jak by se to odrazilo na vašem charakteru?
Obávám se, že by mě fotbalové prostředí dost semlelo. Dostat v devatenácti super smlouvu, neunesl bych to. Zřejmě by to kopírovalo moji cestu u filmu: mladý kluk začne vydělávat větší prachy, doma ho k nějaké finanční gramotnosti moc nevedli, takže to úplně neustál. Zaplaťpánbůh jsem se ale v důsledku jakéhosi osobnostního vývoje a snad i sebereflexe časem dal dohromady, takže to ve finále nedopadlo tragicky.
Vzpomenete si, jak se zrodil filmový smyšlený fotbalový zhýralec jménem Julius Lavický?
Když před lety vznikla internetová televize OBBOD pod majitelem Kamilem Ouškou, dohazoval mu tam formáty producent Daniel Strejc. Pro něj jsem režíroval pár klipů Michala Hrůzy k filmům Zakázané uvolnění nebo Padesátka. Odtud vzešla poptávka po nějakém novém seriálu. Nabídli jsme napřed koncept skečů o různých postavách pohybujících se ve fotbalovém prostředí: jeden díl měl být o správci trávníku, další o manažerovi...
Což zjevně nevyšlo.
Ne, neujalo se to. V reakci na to ale vznikl nápad, aby celý seriál stál příběhově na jednom fotbalistovi. Jednou jsme se sešli u mě doma s režisérem Martinem Koppem a spoluautory Tomášem Vávrou a Matějem Podzimkem a vymysleli později slavného blonďatého pitomce. Konkrétně Martin Kopp pro něj vymyslel křestní jméno Julius.
Fotbalista Lavi (Jakub Štáfek) v novince Vyšehrad: Fylm
Nádherné jméno!
Tak se jmenoval nějaký kluk, se kterým Martin kdysi hrával basket. Naším záměrem bylo spojit navenek vznešené křestní jméno s fádním, až banálně znějícím příjmením, aby to dohromady působilo okatě nesourodě, až směšně kontrastně.
Dřív mě zajímaly jen párty. S rodinou se dost věcí změnilo, přiznává Štáfek |
V Brně kdysi za mládežnický tým Zbrojovky hrál kluk jménem Kevin Babička.
Kevin Babička? To je přesně ono! Kevin zní světově, k tomu obyčejné české příjmení. Jako náš Lavický. Vymýšleli jsme ho se záměrem, aby bylo tvárné, aby se z jeho příjmení dala odvodit typická přirozeně znějící fotbalová přezdívka jako Rosa, Limba, Lafi. Lavický–Lavi.
Slyšel jsem, že seriál vznikal dost živelně, leccos se měnilo za pochodu.
Původně se měl jmenovat Klokan, přizpůsobili jsme scénář Bohemce, se kterou máme dobré vztahy. V roli majitele klubu jsme viděli Ivana Trojana, na což Bohemka slyšela, ale nakonec Ivan nekývl a následně z toho vycouvala i Bohemka. Z produkčních důvodů jsme chtěli točit v Praze, v úvaze bylo víc klubů, třeba i Dukla, až Dan Strejc přišel s nápadem – co zkusit Vyšehrad?
14. září 2021 |
Čili až třetí liga.
Právě to, že Lavi spadne ještě o několik tříd níž, nás na tom nakonec bavilo víc než původně vymyšlený příběh. Měli jsme tou změnou těsně před natáčením vlastně štěstí. Obecně to vznikalo v dost pankáčských podmínkách. Za týden jsme chtěli točit, přitom jsme pomalu neměli vyřešený cast. Ani já v tom neměl hrát.
A kdo tedy?
Do role Laviho jsme chtěli obsadit herce, který umí dobře hrát fotbal. Takových u nás moc není. Jedním z nich je Láďa Hampl, na kterého jsme si mysleli, dále Vojta Dyk. Nakonec jsme došli k názoru, že nikdo nedovede zahrát toho hajzlíka tak dobře jako já, přesněji řečeno: překecal mě k tomu režisér Martin Kopp. Mně se do toho ze začátku nechtělo.
Proč ne?
Měl jsem tou dobou spíš než hereckou ambici chuť podílet se na vymýšlení příběhu, na režii. Nakonec jsem se podvolil, že to tedy zahraju.
K MMA zápasení mě přivedl rozchod s holkou, vzpomíná Jakub Štáfek |
A byl to zlatý nápad. A fenomenální úspěch vzhledem k tomu, v jakých podmínkách seriál Vyšehrad vznikal.
Myslím, že jsme nastavili laťku internetovým seriálům obecně. Do té doby se točily převážně na foťák, my jsme ale chtěli, aby Vyšehrad vypadal filmověji. Nicméně když to srovnám s aktuálním filmem, poskočili jsme teď ještě o dost výš.
Proč jste před lety navzdory obrovskému úspěchu na seriálu ekonomicky paradoxně prodělal?
Mojí vlastní vinou a naivním přístupem se seriál vyráběl za víc peněz, než za kolik jsme ho prodávali internetové televizi na klíč. Za druhé – vůbec jsem si nepohlídal práva, ochrannou známku na značku Laviho, JL 10 a všechno s tím vymyšlené. Osobně jsem se cítil podvedeně, až zahořkle, ale měl jsem máslo na hlavě. Zpětným pohledem byla to nejlepší byznysová lekce, jakou jsem mohl dostat. Ve finále jsem za tu ekonomickou ťafku rád i z osobních důvodů.
Jakub Štáfek, Dominika Doležalová a jejich dcera Olívie
Jak to myslíte?
Tenkrát jsem jel v hodně akčním párty módu. Bůh ví, jak bych lidsky dopadl, kdybych v té době nečekaně vydělal větší prachy.
Kvůli filmu jste práva na Laviho vykoupil zpět. Za kolik?
Nemůžu říct přesnou částku, ale je to v milionech korun.
Jak dlouho jste film točili?
Měsíc.
A po celou dobu jste měl na hlavě tu blonďatou šílenou komedii?
Přesně tak, měsíc jsem byl permanentně za Laviho.
Jak na to reagovali lidé, když jste vešel na poštu, do banky, na úřad?
Tomu jsem se mohl vyhnout zásluhou obětavosti všech, kteří se o mě po celý měsíc starali, abych měl všechno zařízené, abych nic nemusel. Mimo plac mě vídala jen má žena, která se denně budila vedle pitomce, ale taky si na to přivykla. A když jsme se po každém natáčecím dni pravidelně potkávali s kluky v naší oblíbené vinohradské čtyřce Na Schůdku, kde jsme rozpracovávali obrazy na následující den, míval jsem vždycky na hlavě čepici.
Aroganci a povýšenost režisérů nesnáším, říká Jakub Štáfek |
Kdy vám bylo nejvíc ouvej?
To vím přesně. Tři dny před plánovaným koncem natáčení si mě kluci zavolali do produkce, kde mi oznámili, že to musíme zastavit, že po nás jde hygiena kvůli covidu. Už pár dní předtím jsem vzdáleně reflektoval, že sem tam byl ve štábu kdosi nahrazen, pak nám odpadli i nějací pozitivní herci. V tu chvíli mi bylo úzko, když jsem musel nastoupit před štáb, který natáčení bavilo, že dneska už točit nebudeme a následující dny taky ne. Nejistota, kdy nevíte, kdy to dotočíme – jestli v horizontu měsíců? Nebo jestli se to odkládá na příští rok? Chyběly nám totiž venkovní fotbalové scény a už nastal říjen, listí opadává a vy víte, že hezky bude nejdřív na jaře. Naštěstí se pak v listopadu zrodilo pár krásných dnů.
Kdy ještě jste měli kliku?
Ta se nás držela pořád. Třeba že do toho s námi šel Tomáš Rosický jako herec, byla klika.
Tomáš Rosický kdysi o jednu roli přišel, měl hrát už v seriálu Okresní přebor.
Vím, dojednávali to s ním v rámci repre pauzy, měl přijet z Anglie, to hrál ještě za Arsenal. Ale nevím, proč jim to nedopadlo, jeho roli v Okresním přeboru přebral Lukáš Příkazký.
Čím to, že vy jste Rosického umluvit dokázali?
Ani v našem filmu to nebylo jednoduché. Původní verzi scénáře jsme přepisovali s ohledem na výhrady k jeho postavě, které inicioval. Náročné to bylo i produkčně, jednou nám natáčení s Tomášem padlo s ohledem na přísná covidová pravidla nastavená ve Spartě. Nakonec jsme ho se štěstím na plac dvakrát dostali.
Jak jste mohl vědět, že před kamerou nevyhoří?
To byl samozřejmě otazník, který jsem řešil. Bývalý fotbalista ve vysoké funkci – jak asi zvládne relativně dost textu? Velká neznámá. A zase jsme měli kliku, Tomáš to vystřihl jako z partesu.
Ve filmu vedle vás řádí v roli Laviho syna i malý šikovný klučina.
Jakub Jenčík,syn mého účetního a právníka v jedné osobě. Když se dozvěděl, že děláme velký casting na tuto roli, řekl mi: „Pošlu ti tam své dva syny.“ Dvanáctiletého Adama a tohohle osmiletého Kubíka. Ze slušnosti jsem souhlasil. A co osud nechtěl – osmiletý Kubík všechny přejel na plné čáře včetně dětí z castingovek. Pomohlo nám to i v rámci vyjednávání s rodiči. Znáte se s nimi a při natáčení vás uklidňuje, že to nejsou ty nešťastné typy rodičů, co klasicky pasou svoje dítka, aby si na nich léčili mindráky z vlastních neúspěchů.
Štáfek: Jsem hodnej kluk, ale občas je potřeba vypustit démona z klece |
Rozumím, to bývá velké neštěstí.
Naopak tohle jsou rodiče úspěšní, kteří dokážou dítěti vysvětlit, oč se jedná, i s ohledem na provokativní, až kontroverzní žánr filmu, při jehož natáčení se dítě ocitá v situacích, ve kterých by se ocitnout nemělo. Ale znalostí rodičů takového dětského herce předejdete jakékoliv potenciální konfrontaci.
Jste už nejen herec. Stal jste se i spolurežisérem a producentem. Otevírá jméno Jakub Štáfek při vyjednávání dveře?
Ale jo. Rozhodně víc, než tomu bývalo před čtyřmi lety.
Jak jste toho dosáhl?
Možná to souvisí i s těmi mými bojovými záležitostmi – box, zápasy MMA. Asi jsem trošku povyskočil ze škatulek postav, ať už to býval Matěj Jordán z Ulice, nebo kapitán Panenka ze Specialistů, nebo Julius Lavický. Cítím, že teď bývám častěji vnímán právě jako Jakub Štáfek. Předtím jsem býval vnímán víc postavou z toho či onoho seriálu v závislosti na tom, jak ji kdo měl nebo neměl rád.
Odkdy umíte rozumně hospodařit s vydělanými penězi?
Asi od doby, kdy jsem potkal mou současnou partnerku Dominiku.
Jakub Štáfek
|
Už tedy umíte šetřit?
Šetřit... Podle mé filozofie by se příliš šetřit taky úplně nemělo. Prachy mají téct jako řeka: čím ochotněji je budete pouštět dál, tím víc se k vám budou vracet. Stavět toku peněz hráz znamená, že si je moc neužijete. Co jsem si kdy koupit potřeboval, to jsem vždycky měl. Na druhou stranu na luxusní káry a módní oblečení jsem si nikdy nepotrpěl.
Čím byste si udělal radost, kdyby vám film v kinech slušně vydělal?
Myslím, že by se to mohlo spojit s nějakým cestovatelským tripem. Máme tady nedořešené nějaké záležitosti s kolegou Podzimkem, se kterým jsme absolvovali už super trip na Kilimandžáro s tím, že jsme chtěli pokračovat do Jižní Ameriky na vrchol Acongaguy.
Co byste koupil malé dceři?
Ta má všechno, co potřebuje.
Fotbalisti jsou nevyčerpatelná studna inspirace, míní Jakub Štáfek |
Něco byste ale pro rodinu určitě udělat chtěl, ne?
Zvažovali jsme nějaké harmonické místo uprostřed lesa, ideálně s rybníkem. Ale popravdě, když teď vidím, co se děje ve světě, tak tu investici do nemovitosti asi ještě přehodnotíme. Už jsem přehodnotil víc věcí. Po mém prvním zápase v MMA jsem měl jasně naplánované dva roky dopředu. Pak přišel covid a po dvou letech permanentního rušení všech akcí a změn jsem se zařekl, že plánovat cokoliv teď nemá smysl. Budu dělat jen to, co mě baví, když na to bude zrovna čas.
Mluvili jsme o hospodaření s financemi. Jak umíte nakládat s časem?
Bývaly časy, kdy jsem seděl zadkem na třech židlích, ale bylo to kontraproduktivní, jen jsem štval lidi nedodržováním termínů včasného odevzdání věcí. Teď už to, myslím, zvládám daleko líp. Mám i dny no-go jakékoliv aktivity, třeba v pátek chodívám s dcerou plavat a potom jsem s ní a s partnerkou celý den a nepracuju. Chci si držet i víkendy, když jsem pochopil, jak důležité jsou pro dětský vývoj některé rituály.
Je to rok, kdy jste se stal otcem. Nevyčítáte si s povzdechem či obavou, do jaké doby jste přivedl dítě?
Ne. V kontextu dění na Ukrajině je to příliš krátká doba. A co se covidu týče, paradoxně nebýt něj, tak tady s námi Olívie možná ani není. A co se ekonomické situace týče, já sám jsem, myslím, vyrůstal v tvrdších podmínkách.
Chápu správně, že Olívie byla plánované dítě?
Jo, my jsme ji mít chtěli.
Jak jste se dozvěděl, že budete otcem?
Toho dne jsme měli v plánu obhlídky k filmu na hřišti Vyšehradu, kde se hrál zápas. Sešli jsme se s kameramanem, abychom si i s režisérem Martinem Koppem řekli co a jak. Jenže... Martin ještě točil seriál Hvězdy nad hlavou, z čehož byl fyzicky úplně na dně. Obhlídkami jsme mu sebrali jediný volný den, takže se zmohl jen na to, že zůstal opřený o zábradlí a koukal nepřítomně na fotbal, aniž by vnímal, že na něj mluvíme. Vrátil jsem se domů z těch obhlídek s lehkou depkou, že natáčení bude na houby. Padl jsem do gauče a postěžoval si Dominice, plný pochyb. Najednou mi přistála v ruce krabička. Otevřel jsem ji. Uvnitř byly dvě kojenecké ponožky „I love Dad. I love Mum.“ A těhotenský test. Okamžitě mi bylo vše jasné, propadl jsem totálnímu emočnímu výlevu.
Jak vás ovlivnilo, že jste v určité etapě dětství vyrůstal bez táty?
Myslím, že dost. Souviselo to zřejmě s hledáním mužských vzorů. Taky asi s tím, že jsem nikdy moc neholdoval autoritám. Shodou okolností se mě na to ptáte pár dní poté, kdy jsem podstoupil několikahodinovou terapii s rodiči, protože jsem právě tyhle vnitřní záležitosti potřeboval dostat ze sebe ven.
Kde se ta potřeba tak náhle vzala?
Už relativně dlouho – pět měsíců – jsem se s ani jedním z rodičů neviděl, nevycházeli jsme spolu zcela ideálně. Zařekl jsem se, že takhle to už nejde dál. Že i já chci mít funkčního dědečka s funkční babičkou, jaké má ve svých rodičích moje Domča. A že co se stalo,stejně už nevrátím, že nechci rodičům nic vyčítat, ale že jim musím říct všechno, co mě za ta léta trápí.
Jak se taková rodinná terapie organizuje?
Rozešlete esemesky. A vůbec se netěšíte.
Věřím.
Pár týdnů jsem to oddaloval, necítil jsem se na to úplně ready. Napřed jsem potřeboval absolvovat pár sólo terapií. I tak jsem si na to společné sezení musel sepsat bodový scénář, aby to ze mě šlo všechno ven. Zpětně to považuju za důležitý krok. Ne v každé rodině seberou sílu k takové sebereflexi, takže v důsledku společnost v sobě spoustu bolístek dusí; lidi si neuvědomují, že je pak můžou přenášet v rámci rodin dál a dál jako vadný software. Jako tomu bylo i v naší rodině.
RECENZE: Jsem toleranční, vzkazuje fanouškům nový Vyšehrad: Fylm |
Což znamenalo konkrétně co?
Máma je z rozvedené rodiny, totéž táta. Jako relativně mladí se vzali. Příklad situace, kdy děti mají dítě. A opět začala replikace stejných chyb, jaké v dětství zažili oni. Jenže já jsem se zařekl, že už ten model na vlastní rodině replikovat nechci. U mě se to zastaví, řekl jsem si, a proto bylo zapotřebí si ty chyby vyříkat.
Jak si představujete muže, který dokázal dozrát?
Rozhodně to nesouvisí se svaly. Představuju si ho jako člověka, který drží slovo. A je zodpovědný. Což jsem dlouho neuměl.
Takže to už umíte?
Myslím, že mi k tomu pomohlo mimo jiné prostředí bojových sportů, celá ta filozofie v kombinaci s tím, že mi do života vstoupilo dítě. Zapadlo to do sebe.
V čem je tak výjimečná vaše Dominika, že zrovna ona je ve vašich očích ta pravá?
Že to se mnou vůbec vydržela, v tom je nejvýjimečnější. Že přežila všechny moje nálady. Je to ten nejhodnější člověk, kterého jsem poznal.
Proč jste ji požádal o ruku?
Protože jsem to tak cítil. Poprvé ve svém životě. Proto to chci udělat.
I když je svatba prvním krokem k rozvodu?
Samozřejmě. A nejde jen o úřední výhodu, že všichni tři budeme mít stejné příjmení, to je přidaná hodnota. Svatba je přece pěkný životní moment. A kromě jiného si myslím, že by mi ten prstýnek mohl slušet.
3. srpna 2021 |
