Vernisáž - Rozálie Prokopcová - Jedno ráno navíc

Světlem prozářené krajiny, nejrozmanitější květiny a kytice tvoří bezesporu typický motiv impresionistických malířů a malířek. Od leknínů Clauda Moneta a květin Berthe Morisotové se postupně motiv květin a krajiny přesouvá z exteriéru k vnitřnímu světu, silně přítomném v symbolistním díle Odilona Redona. Rozálie se po objektově orientované tvorbě navrací k malbě. Břidlice – materiál, který ve svých objektech hojně využívala, odkazovala k domovu Severních Čech, ale také k uzemnění, zapuštění kořenů s fyzicky hmatatelnou surovinou.

S obrazem Dekompozice přichází obrat ke snovým obrazům krajiny severu sjednocených nejasnými organismy, jejich částicemi, utkvělých v paměti autorky ze společných výprav do přírody s jejím malým synem. Spolu nacházejí neuvěřitelné tvary, hádají, čemu patřily, vymýšlí záhadná zvířata a bytosti. Dekompozice – rozklad přináší deeskalaci – uklidnění. Uklidnění, že si ty části a tvary příroda vezme zase nazpátek. Rozálie prosvětluje paletu, zředěná barva činí její obrazy téměř nehmotnými. Respektuje složení plátna a nechá ho prosvítat a dýchat spolu s barvou nanášenou jak štětcem, tak stříkanou sprejem, což vzdušnost obrazu nesmírně podporuje. Jako by se vznášely v nedefinovaném prostoru. Svým abstraktním zpracováním přírodních motivů vzdává Rozálie hold krajině a zůstává věrná její podstatě. “Jedno ráno navíc”, věta ze stejnojmenné písně "One Too Many Mornings" od Boba Dylana. Zpěvák se v písni obrací k sobě, vede vnitřní dialog nad romantickým vztahem, který nevyšel. Bez výčitek a vzlykání se prochází po městě, kde žije, s vědomím toho, že jedno ráno navíc už nic nezmění, přestože bychom si ho všichni přáli mít. “Hodina mezi psem a vlkem” hodina u rozbřesku. Je to krásná procházka, ale občas osamělá.

Rozálie Prokopcová

Intermediální umělkyně, absolventka pražské Umprum v ateliéru Jiřího Davida a Milana Saláka. Od roku 2020 vede spolu se svým manželem sochařem Jaroslavem Prokopcem a kolegy Nikol Kopp Lourkovou a Lukášem Koppem uměleckou galerii Cifra v Doubici v Severních Čechách. Její tvorba je tamní krajinou silně ovlivněna, ať už surovinami typickými pro tento kraj, jako je břidlice, kterou hojně používá ve své sochařské a objektové tvorbě, tak nyní v její malířské tvorbě, kde jsou jednotlivé organismy vtisknuty do snových, nekonkretních obrazů. Malba pro ni však zůstává experimentálním médiem, které umožňuje hledat různé otázky a klást nové výzvy.

Text: Lenka Štěpánková