Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Profimedia.cz

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
47
Fotogalerie

Neplánovaná cesta na Balkán a kouzlo pravoslavných Velikonoc

Ať už patříte mezi itinerářové plánovače, nebo naopak cestovatelské punkáče, čas od času se každý dostane do situace, kdy musí věci nechat jednoduše plynout. Bez možnosti analyzovat a vybírat nejlepší z možností se člověk stává pouhým pozorovatelem nahodilostí, které ho posouvají v čase a prostoru. O tom, jak jsem se místo v Londýně ocitla v Bukurešti a proč mi jeden balkánský výlet nestačil, se s vámi podělím v dnešním sloupku.

Uhlíková stopa

Ženská logika je stejně nepolapitelná jako fascinující. Proto musím bez vysvětlení konstatovat obyčejný fakt, že poté, co mi uletělo letadlo z Prahy do Londýna, jsem si koupila letenku do Bukurešti. Byla jsem připravená a nechtělo se mi na letišti pročekat dalšího půl dne. Vzala jsem tedy, co se zrovna nabízelo, a vyrazila. Naštěstí jsem během krátké časové prodlevy mezi odbavením a odletem stihla pro zdánlivě šílený nápad přesvědčit i svoji nejlepší kamarádku, která mi původně měla v Londýně přijet naproti na letiště. Namísto toho si s sebou přibalila ještě další troje kalhotky a s vervou sobě vlastní se mě jala následovat, načež jsme se o několik hodin později mohly setkat na letišti v rumunské metropoli. Ekologové prominou.

Chvála bookingu a dobrému kafi

První bukurešťskou noc jsme trávily v útulném bytě nedaleko centra v univerzitní čtvrti za pár rumunských lei. Okolí Universitatea Tehnică de Construcții je prošpikováno kavárničkami, stylovými obchůdky a domácími pekárnami. V Coffee Shopu v ulici Calea Moșilor jsme strávily téměř celé dopoledne, protože od výborné kávy a domácích croissantů se nám vůbec nechtělo. Přízvisko Paříž východu si Bukurešť nevysloužila pro nic za nic. Široké ulice, vysoké domy, ale i elegance a ležérnost místních obyvatel by multikulturní francouzské metropoli mohly dnes směle konkurovat. A je přitom úplně jedno, že se o Bukurešti často mluví jako o nejošklivějším městě Evropy a že v některých jeho částech dosud není ani kanalizace. Autentická atmosféra je to, co dělá město městem. A tu by Bukurešť mohla vyučovat.

Drákula a postkomunismus

Zapomeňte na předsudky, že jediné, co je tu k vidění, jsou panelové stavby z dob Ceaușescova socialismu v čele s kolosálním Palácem lidu, který je po Pentagonu druhou největší administrativní budovou na světě. Ani příběh Vlada III. Draculy by neměl být hlavním motivem, který vás sem bude táhnout. Přenádherné klasicistní budovy, secesní a funkcionalistické domy, mrakodrap ze 30. let ve stylu art deco i pravoslavné kostelíky s orientálním šmrncem vám budou milými průvodci při procházkách rozlehlými bulváry i rozkvetlými parky. V každém z nich si navíc můžete půjčit kolo, které se tak jako v jiných velkých městech osvědčilo jako nejlepší dopravní prostředek.

Právě na kole a po kavárnách byste tu mohli trávit celou věčnost. Galerie, kluby a další stylové podniky, které se potutelně ukrývají na těch nejnepravděpodobnějších místech, neomrzí ani po týdnu. Galerii H'art najdete v pátém patře činžáku v ulici Rossetti, muzeum MNAC Anexa v budově bývalé tiskárny na Calea Moșilor.

Ale my jsme chtěly prozkoumat víc než jen tohle kouzelné město.

Když jedna země nestačí

Víte, co udělají dvě holky, když se neplánovaně ocitnou v Rumunsku? Odjedou do Bulharska. Bukurešť totiž leží necelých 50 kilometrů od hranic a ani jedna z nás v Bulharsku nikdy předtím nebyla.

Jako nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak se tam dostat, se po krátké rešerši jevil být autobus. V přepočtu za necelých sedmdesát korun jsme se po hodině na červené sedačce mikrobusu dokodrcaly do města Ruse na severu země. Pokud autobus nejede přímo z nádraží, musíte se poptat místních, protože zastávky nejsou nijak označené. Nebýt jednoho kouzelného dědečka, který nám řekl o místě, odkud malé autobusy vyjíždějí, nejspíš bychom to nikdy nenašly.

Rozdíl mezi Rumunskem a Bulharskem byl zjevný hned poté, co jsme vylezly z autobusu na nádraží v Ruse. Jakoby nás někdo prohodil časovou smyčkou a my jsme se ocitly v Československu před čtyřiceti lety. Socialistický realismus v celé své kráse se na nás spolu s nápisy v azbuce usmíval od ucha k uchu a úplně odevšad. Otočily jsme se na patě a naskočily do prvního autobusu, který nás odvezl do městečka Veliko Tarnovo, kde to celé teprve mělo začít.

Romantika a kláštery v horách

O městě, které leží přibližně 40 kilometrů severně od pohoří Stara Planina na čtyřech kopcích – Sveta gora, Trapezica, Orlov vrch a Tsarevets neboli Carevec –, se mluví jako o nejkrásnějším místě v Bulharsku. Když ale tak jako my vystoupíte v jeho nové části na autobusovém nádraží, začnete pochybovat o zdravém rozumu všech, kteří tuhle teorii šíří. Zámková dlažba, sídliště, otřískané telefonní budky i bizarní normalizační veledíla ve veřejném prostoru. To vše ale jen do té chvíle, než popojdete k řece.

Domečky přilepené jeden na druhém připomínají včelí úly a nám vyrazily dech. Křivolaké uličky ve čtvrtích Varoša nebo Asenova, které leží severně pod Carevcem na břehu řeky Jantry, jsou kromě velkolepé pevnosti hlavními atrakcemi města, jemuž bylo ve středověku právem přezdíváno Třetí Řím. Dodnes je Tarnovo bulharským šperkem. Množství turistů a místní ceny tomu odpovídají. Z Tarnova jsme podnikly dva výlety k horským klášterům, kterých je v celém Bulharsku bezpočet. Fakt, že jsou zde perfektně značené turistické stezky, které tu mimochodem pomáhali rozšiřovat čeští turisté, podporuje chuť zkoumat tuhle krásnou zemi centimetr po centimetru.

Močály a květiny

Když jsme se motaly v těch končinách, rozhodly jsme se navštívit místní botanické zahrady, jimiž je pruslulý Balčik, který prý již antický básník Publius Ovidius Naso pro jeho čistou krásu nazýval Bílým městem.

V Kavarně tou dobou sice chcíplo hned několik psů najednou, ale u členitého pobřeží jsme objevily ráj na zemi! Asi 13 kilometrů od centra se nachází Kaliakra, nejnádhernější mys Bulharska. Je součástí národního parku a rudé skály v kontrastu s tyrkysovým mořem se nám jako mžitky zjevovaly před očima ještě celé týdny. Skalní útesy jsou místy vysoké až 70 metrů a při troše štěstí je prý možné zahlédnout v dálce delfíny. My jsme tolik štěstí neměly, ale i tak to stálo za to. Tisíce barevných horských kytek nás vylákaly od pobřeží do nitra rezervace směrem k městečku Šabla.

Velikonoční mámení a pářící se želvy

Pravoslavné Velikonoce jsou velkolepé, barevné a živé – tak živé, že by tu ve vzkříšení začal věřit i zarytý ateista. Ranní velkopáteční mše v Šable nás utvrdila v tom, že Bulhaři jsou srdcaři, zvlášť co se tradic a víry týče. Po snídani v parku jsme se opět postavily k silnici a asi po deseti minutách mávání na projíždějící auta se nám podařilo stopnout dobrodince, který nás popovezl do Vaklina. Odtud jsme si naplánovaly pěší túru, tentokrát přírodní rezervací kolem jezera Durankulak.

Řev ptáků, kvákání žab a všechny odstíny zelené. Okolí jezera Durankulak je pastvou nejen pro oči, ale i pro pářící se želvy. Těchhle malých obrněných tanků jsme cestou potkaly desítky. Dupaly a hekaly. Nebo se nám to jen zdálo?

Jako fata morgána se jevil i konec jezera, který jsme nebyly schopné najít. Jak jsme později zjistily, na světě jsou i místa, kde vás Google Maps nenajdou a nechají vás napospas osudu. Nebýt náhody a dvou laskavých Turků, kteří nás přibrali na palubu mikrobusu a převezli přes nedalekou rumunskou hranici, nejspíš bychom v těchhle končinách bloumaly ještě dnes.

Vrchol křesťanských svátků na střeše mešity

Constanta je město, které se vám vryje pod kůži. Největší rumunský přístav, nejdelší antickou mozaikou zdobený chodník na světě, secesní casino na pobřeží, ortodoxní katedrála sv. Petra a Pavla, Janovský maják i mešita Karla I. sem každoročně lákají turisty z celého světa. Nebo jen z nejbližšího okolí? Na Balkán se pořád tak nějak zapomíná a přitom černomořské pobřeží s nekonečnými panenskými písečnými plážemi patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy viděla.

Zažít západ slunce na střeše mešity Mahmudie bylo jedním z vrcholů našeho výletu. Stavba z roku 1910, která byla vůbec první železobetonovou konstrukcí v Rumunsku, je sídlem muftího, duchovního vůdce rumunských muslimů, kteří žijí na pobřeží Dobrogei a je jich tu přes 50 tisíc. Z jejího 50 metrů vysokého minaretu se nám naskytl pohled na celé historické město i rozlehlý přístav, a my jsme za hlasitého křiku racků začaly přemýšlet, jak si tuhle cestu prodloužit.

Jenže čas běžel stále rychleji, a tak nám nezbylo než zase hodit batoh na záda a vydat se na nádraží, abychom otestovaly rychlost a pohodlí vyhlášených rumunských vlaků.

Kruh se uzavřel

Pohodlnější cestu jsme si nemohly přát. Luxusní vlak nás po necelých dvou hodinách vyplivl opět v Bukurešti a náš výlet se definitivně nachýlil ke konci. Město, které žilo velikonočním veselím, nás spolklo jako malinu a my se na vlně zpívaných modliteb, hořících svíček a vítání jara protancovaly jeho ulicemi až do rána. Cestou na letiště jsme nemluvily. Možná jsme si obě přály, aby nám letadlo uletělo a my mohly zůstat ještě pár dní… Některá přání si ale člověk musí nechat jen pro sebe.