Od smrti Ivo Vodseďálka (8. srpna 1931 Praha – 19. září 2017) uplyne letos pět let. Přinášíme úryvky z textů, které vznikly na podnět redakce RR – celé odpovědi na její otázky, zaměřené především k Vodseďálkovu dílu, a také více jeho koláží najdete v právě vycházející jarní Revolver Revue (č. 126/2022).
Ivo Vodseďálek, foto © Karel Cudlín, 2011
Ivo Vodseďálek (8. srpna 1931 Praha – 19. září 2017)
„To totiž zůstává i vnitřní podstatou zkoušky, které mě vystavuje Vodseďálkova poezie.
Rozpoznáš mystifikaci a sneseš urážku? ‚V jednom městě / kde zemřel princ / kroužil kolem hradu / černý pták / pro parádu‘ (Pilot a oráč). Co tvá potřeba poezie? Nasycena? Co tvůj vkus? Nedotčen?“
Jaromír Typlt, básník, editor a kurátor
„Díky němu mi občas v duchu přispěchá na pomoc jedna z elegánových vět, jež mi pomáhá zachovat si vnitřní rozvahu a společensky přijatelnou tvář i v situacích, kdy bych někoho, kdo mě už dlouho trýzní svou tupostí či arogancí, nejraději neartikulovaně seřval: ‚Já nemohu vždy přívětivým býti.‘“
Marek Vajchr, literární kritik, překladatel a spisovatel
„Vodseďálkovy texty vnímám jako básnickou fenomenologii falše, odcizení, (existenciální) prázdnoty, (kulturního, uměleckého i citového) kýče. Právě v těchto fenoménech se ukazují groteskní rysy moderního světa ve své komičnosti a tragičnosti.“
Jakub Guziur, překladatel, básník, literární a kulturní historik
„Často se uvádí Vodseďálkovo nadšení pro Bretonovu Nadju nebo návaznost jeho textů na holé záznamy a svědectví Skupiny 42. Ne tak často se v souvislosti s Ivo Vodseďálkem zdůrazňuje právě vliv Jiřího Koláře, který třeba Bondymu připadal ‚moc umělecký‘.“
Miloslav Topinka, básník a esejista
„Od mládí mě zajímal život a dílo Vladimíra Boudníka, když jsem četl rukopis Merhautových Zápisků o Vladimíru Boudníkovi, tak mě mimo jiné zaujaly záznamy o Ivo Vodseďálkovi. Jak jsem vyrozuměl, byl to jeden z lidí, kterých se Boudník ‚bál‘. To je skvělá vizitka. Tato skutečnost byla pro mě ve velkém kontrastu k Ivově zdvořilosti.“
Viktor Karlík, výtvarník a redaktor
„K prvnímu setkání došlo na stránkách RR 29, kdy jsem zjihnul nad jeho pojetím příspěvku do cyklu Sedm, do kterého v čísle přispěl dokonce dvakrát. Na mysli mám především ten příspěvek, ve kterém si v sedmi komentovaných ilustracích neodolatelným způsobem přivlastňuje rozmanité čtivo.“
Jiří Soukup, scenárista a dramaturg
„Obdivoval jsem jeho schopnost nacházet v banalitách humor – a tedy tajemství! Bylo mi blízké, jak samozřejmě jeho poezie dokázala žít ze surrealistických principů, aniž by se surrealismu držela za (prázdnou) sukni.“
Petr Hruška, básník a literární historik
„‚Já mám ráda / estráda‘. Verše – nevím už, v jakém periodiku otištěné – mě v mládí pobavily doslova ‚nehorázně‘, protože mě stejnou měrou i rozhodily jakousi nenechavou poťouchlostí. Jsou dokonalé tak, jak jsou, ale jsou ‚jenom takhle‘, nebo poukazují ještě na něco či někoho jiného?“
Edita Onuferová, bohemistka a redaktorka
Nejintenzivnější pocit trapnosti – společně se zvratem v mém pohledu na Vodseďálkovu poesii – se dostavil při poslechu básně začínající verši ‚Jsem malý mrzáček, jaký se zřídkakdy narodí v Sovětském svazu‘. Zdánlivě bezelstně pronášené svědectví mladistvého vypravěče, ‚malého mrzáčka‘, který nezná svého otce, s matkou se takřka nevídá, protože jako vzorná pracovnice v továrně pracuje od brzkého ráno do pozdních večerních hodin; kterého přitahují letadla, ale do žádného pravděpodobně nikdy nevkročí; který tráví čas sám na vrcholu nad továrnou v očekávání matčina návratu; který uznává, že je nepatřičnou skvrnou v zářné společnosti, že je zcela oprávněné, aby ho společnost odsuzovala a zakazovala množení lidí, jako je on; který, ačkoli to po něm nikdo nechce a ačkoli snad sám tuší, že i takto bude nadále, ba o to více odmítán, přesto touží být prospěšný a alespoň vytvořit gobelín s portrétem Stalina (jediným východiskem z bezmoci je tedy již zde umělecká tvorba)… Trapnost až fyzicky nepříjemná, hluboce existenciální, zesílená motivy erotické frustrace pozdně pubertálního vypravěče, který je přitahován švagrovou (motiv incestu v kontextu totalitního režimu rozvine Vodseďálek ještě v próze Kompensace), až nesnesitelně autentická ve své evokaci neautenticity doby, zároveň dalece přesahující časový dokument.
Jean-Gaspard Páleníček, básník, překladatel a skladatel
„Vodseďálek připomíná, že by estetika neměla připouštět moralizování či jakékoli vnější požadavky a rámce a programy, je to vždy jen tvůrčí svoboda a radost. Snad z tohoto předpokladu se rodí namnoze diskutované východisko trapnosti a ‚primitivismus‘, který odhaluje nepřímou úměru platnou pro leckteré kritiky jeho díla – čím větší zděšení, tím méně pozorná četba.“
Barbora Čiháková, bohemistka a literární historička
Blok připravili V. K., E. O. a T. P.