zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Jiřina Fikejzová – výročí nedožitých devadesátých pátých narozenin

Jiřina Fikejzová

autor: archiv   

zvětšit obrázek

„Paní doktorka Jiřina Fikejzová upije z dvojky bílého…,“ napsal Michal Bystrov v bookletu CD Řekni, kde ty kytky jsou – písně s texty Jiřiny Fikejzové, které vydal Supraphon u příležitosti životního jubilea autorky. „… a pokračuje v poutavém vyprávění nejen o generaci, která si podle ní prošla vším možným, vzpomíná na zážitky z dětství, přibližuje své sportovní zkušenosti, stranou nezůstává ani český jazyk, který bezmezně miluje, dojde i na jejího syna Daniela.“ Dovoluji si volně navázat na kolegu Bystrova a musím dodat, že při setkání s Jiřinou Fikejzovou odkrýváme naše společná setkání na dálku.

To jsou okamžiky, kdy vzpomínáme na události, za nimiž stála paní Jiřinka (toto oslovení používám s jejím výslovným souhlasem). S citlivým porozuměním opakovala, že jsem na ní nebyl přísný. „Nechal jste mě až rozkvetle povídat, moc mě inspirujete, myšlenky mi proudí všemi směry...“. A jak jinak? Je možné ji zastavovat, přerušovat tok jejích názorů a myšlenek? Rozhovor vznikl u příležitosti jejích devadesátých narozenin. Letos v dubnu si připomínáme výročí jejích nedožitých devadesátých pátých narozenin. Dovolujeme si tímto rozhovorem připomenout skvělou textařku…

  • Klobouk dolů, umíte skvěle obsluhovat mobil…
    Vy si ze mě děláte legraci?
  • Proč myslíte? Kdykoliv jsem Vám zavolal, hned jste mi ho zvedla a mohli jsme se domlouvat na tomto rozhovoru…
    Řeknu Vám to jednou větou, pane redaktore, budu Vám tak říkat…
  • Děkuji. Můžete mi klidně říkat Josefe.
    Dobře, pane Josefe, každý den všude vyhlašuji, že jsem nikoliv digitální, ale jen analogová. Největší vtip je ten, že jsem do kontaktu s výpočetní technikou přišla už v roce 1960. Měla jsem tu čest poznat počítač, který se jmenoval EPOS (akronym ze slov – Elektronkový počítací stroj vyráběný v Československu – pozn. red.). To byla strašně vzácná příležitost. Za všechno mohou mladí inženýři z Jazzového klubu, obdivovatelé mých textů s panem docentem Antonínem Svobodou (např. projektoval v 50. letech reléový samočinný počítače SAPO – pozn. red.). Jak miluji Čapka, tak jsem si pod pojmem EPOS představovala něco romantického… Nejdříve jsem se musela přezout, obléci bílý plášť a pak jsme vstoupili do veliké místnosti, a najednou jsem uviděla co to je – samé velké skříně, různobarevné kabely.

    „Začalo to nějak blbnout, tak jsem tam dal sirku…,“ prohlásil jeden z těch kluků, a to bylo jediné, co mě fascinovalo, jinak to bylo divné a odlidštěné, zklamali mě. Od té doby mám prostě námitky proti všem těmto strojům, tak tomu všemu říkám. I když mě fascinuje, co umějí, tak to nikdy nebudou mí kamarádi. Nechci internet, neumím posílat ani přijímat SMS, jiné už to se mnou nebude. Např. fotografii potřebuji vidět na papíře, ne ji mít schovanou někde v mobilu.
  • Vaše texty, to jsou vlastně takové písňové fotografie… zachycují okamžik, zaznamenávají náladu autora a interpreta. V těch písničkách je svým způsobem i Vaše nálada, štěstí, trápení, zdraví…
    Ale nejen moje.
  • Předpokládám, že hodně interpretů byli a jsou Vaši přátelé?
    Vždycky jsem textovala skladbu na základě nabídky, pokud to nebylo něco, co mě bezprostředně napadlo. To bylo ale výjimečné, muselo to být něco opravdu hezkého. Mezi takové patří text Sedm dostavníků, hned jsem věděla komu ho svěřit – Waldemaru Matuškovi.
  • Tím, že song zpěvák nazpívá, začne žít vlastním životem. Zajímalo by mě, zdali jste se se svými texty nějak loučila.
    Ne, to ne, prostě jsem je odevzdala. Pokud jsem na něco pyšná, tak to je skutečnost, že řada písní s mými texty žije dvacet i více let, třeba i padesát. To je můj velký úspěch. Vždycky si připomenu, jak jsem se s tím trápila, dokud jsem ze sebe nevydala to nejlepší. Vybavuji si, jak kolem mě bylo ráno nastláno. Vždycky jsem psala v noci, slova se mi začala po půlnoci líbit, a když jsem se pak ráno probudila, nakonec jsem to roztrhala. Byla jsem na sebe přísná, a to se mi opravdu vyplatilo. Vrátilo se mi to jako příjemný bumerang. Zatímco já přirozeně stárnu, moje texty ne.
  • Připomínáte mi zamilované děvče, které dlouho není spokojené s dopisem pro svého milého. Napíše mu odpověď na milostný vzkaz, přečte, roztrhá…
    Text jsem nikdy nepustila z ruky dřív, než jsem pochopila, že už to lépe nenapíši. Vždycky jsem na venek působila přísně. Ještě jednu věc vám prozradím - nikdy v životě bych neuměla napsat text pro někoho, kdo by mně byl nepříjemný. Podobně to bylo s mým běháním. Bavilo mě závodit, ale nebavilo mě trénovat.
  • Psala jste cíleně? Nic jste neukládala do šuplíku?
    Psala jsem toho poměrně málo, a vždycky jsem musela vědět, pro koho píšu. Každý interpret je jiný, takže jsem texty musela přizpůsobit naturelu daného zpěváka. Pro Karla Gotta bych v životě nenapsala něco hovorovou češtinou, pro Waldu (Matušku – pozn. red.) ano, protože to dokázal zazpívat přirozeně. Pokud jde o Marušku (Rottrovou – pozn. red.) tam to bylo jednoznačné, přála si to a to, stejně jako Judita Čeřovská. To bylo mé šansonové období. Mimochodem, právě ona mi přinesla píseň od Marlene Dietrichové Kde ty kytky jsou…
  • Abyste ji přeložila…
    … pozor, český text není překlad, je to originální česká verze.
  • Textař vždycky řeší dvě zásadní věci, aby zachoval smysl textu a co nejvíce se přiblížil originálu. A problematické je také vyrovnávat se s počty slabik, vokály, které jsou v různých jazycích různé. To je dle mého obrovský rébus.
    To potřebuje opravdu zvláštní schopnost.
  • Cit?
    Také. Ta zvláštní schopnost zahrnuje i slušnost vůči původnímu autorovi, pocit solidarity s autorem originálu, respekt před tím, co si vymyslel. Pak se s tím může čarovat, aby tam zůstal zachován smysl toho, co vymyslel, a zároveň, aby to bylo i po vašem. Toto jsem prý vždycky uměla, ještě nedávno mě za to někdo chválil.
  • Rovněž se přidávám k pochvale.
    Děkuji. To nebyla nahrávka na smeč. Člověk musí udržovat tu rovnováhu. Otrocký překlad je pitomost, vykašlat se na původní text, to je také nesmysl. Považuji to za neslušné vůči původnímu autorovi. I když byli a jsou textaři, kteří na to originál nedbají a klidně napíšou něco úplně jiného.
  • Píšete ještě texty?
    Ne, už jsem se s psaním definitivně rozloučila. A to knížkou Povoláním textařka, která v doplněné verzi vyšla ještě po deseti letech v jiném nakladatelství pod názvem Povolání textařka…v důchodu?.
  • Ani syn Daniel Vás někdy nepřemluvil k dalšímu psaní?
    Ne. Ale s Danym jsme nikdy nic společně nedělali. Protože on sám píše výborné texty.
  • Nelákalo Vás otextovat nějaký muzikál?
    Jednou jsme s Danem plánovali udělat operu, ale dopadlo to špatně. Říkali, že by to stálo víc než celovečerní film. Asi jsem byla moc náročná. Nevyšlo to, a asi to tak bylo dobře. Víckrát jsem se o takovou věc nepokoušela.
  • Zmínila jste se o běhání. Většina čtenářů, asi neví, jak byl sport pro Vás v životě osudový. Potkala jste tam svou životní lásku…
    Tak to je. Manžel byl atlet, svého času druhý nejlepší v Evropě.
  • Kdo z Vás dvou byl na stadionu rychlejší?
    Skákal do dálky, to nelze srovnávat, i když na dálku rychlost také potřeboval. Přiznám se Vám k jedné věci. Jak jsem se kolem mých devadesátých narozenin dostala na mediální výsluní, všude se najednou začalo vzpomínat na mou atletiku. Pro mě osobně je to až k smíchu, zas tak dobrá jsem nebyla. To spíše je zvláštní ta kombinace textařka a atletka. Pravda je, že jsem tři roky reprezentovala, byla jsem i členkou družstva, které dělalo rekordy ve štafetě. Myslím, že moje zásluhy se v tomto směru zveličují.
  • Kdy jste se sportem začala?
    Začátky byly na gymnáziu. A to zásluhou našeho tělocvikáře. Jmenoval se Růžička, obecně se mu říkalo Patrik. Byl členem YMCA (nejstarší a největší celosvětová mládežnická organizace na světě – pozn. red.). Měl to prostě v sobě. Organizoval volejbal a další sporty. Já jsem byla výborná nejen v atletice, ale i na nářadí. A protože v Lounech jsme neměli pořádné hřiště, začala jsem po válce jezdit trénovat do Teplic. Tam u mě jeden kluk objevil talent na atletiku. Začala jsem s ní až v devatenácti letech, a za rok trénování jsem se dostala do národního družstva. Prý jsem byla přirozený talent.
  • Váš syn Daniel je výborný hudebník a skladatel, ke sportu ho to netáhlo?
    V tomto směru měl obrovský problém, protože mému muži hodně hubovali, proč svého kluka nevede k atletice, když byl odjakživa vysoký a štíhlý. Jenže nad sportovními geny vyhrály ty hudební.
  • Pokud vím, Vaše maminka byla klavíristka.
    To je pravda, měli jsme doma klavír i housle. Náš táta neuměl na nic hrát, a když jsme byli malí, tvrdil, že naučit se na housle je snadné a přinutil nás chodit do houslí. Pro nás to byl horor. S bráchou jsme se vždycky před tou hodinou prali. Šíleně nás to nebavilo. O to více obdivuji všechny houslisty, kteří to umí.
  • Pokud jde o hudební geny, v mládí jste dokonce zpívala?
    Ano, na gymnáziu – byli jsme mladí a krásní, měli jsme studentskou kapelu, kde jsem zpívala. Tenkrát jsem milovala americké evergreeny. Byl tam jeden kluk, Franta, se kterým jsem chodila, a ten měl něco jako studio. A já jednou v tom studiu natočila singl, dvě písničky. Dodnes mám takovou tu starou desku, která byla šílená, tlustá a rozbitná… Po mnoha letech jsem si řekla panu doktoru Geslovi, který miluje tyto staré věci, zda by z toho něco nevyčaroval. Tenkrát to hrálo na bambusové jehly, jak to bylo měkoučké. On s tím něco skutečně provedl, říkal, že by to hrálo asi na trn z růže. Pak mi z toho udělal CD. Je to legrační…
  • Předpokládám, že inspiraci jste tehdy čerpala z rozhlasu?
    Televize nebyla, tak jsem pravidelně poslouchala vysílání rozhlasu. Mluvené slovo mě fascinovalo vždycky, ale také orchestr Karla Vlacha. Moc se mi líbily texty Vladimíra Dvořáka. Právě v Lounech, kam jsme přišli po okupaci, jsem začala psát texty. To byly mé první pokusy. Po osvobození v roce 1945 jsme zpívali v Sokolovně, to jsme měli první veliký koncert. Zpívala jsem např. Život je jen náhoda. Při zkouškách, kdy jsme si hráli pro sebe, většinou americké songy a já se už tenkrát snažila zpívat na to české texty.
  • Vy jste vyrůstala v bilingvním prostředí…
    V Lomu u Mostu, kde jsem se narodila a žila do obsazení republiky, se mluvilo hlavně německy a k tomu hrozně česky. Vzpomínám na paní Machulkovou, která místo záclony říkala Forheinky. Doma se „píglovalo“, „plechovalo“ místo žehlilo, nebo se natahovala prostěradla. V naší rodině ale ne. My jsme byli taková vlastenecká sokolská rodina.
  • A krásná čeština Vám vydržela. Vaše texty jsou toho svědectvím…
    Za to mě chválí každý. To je úcta k jazyku. Mělo by to tak být přirozené pro každého, kdo něco píše nebo mluví, pro mě to bylo samozřejmé.
  • Musíme ještě připomenout, že kromě sportu a hudby, jste vystudovala psychologii. Domnívám se, že z těchto zkušeností těžíte celý život. I ve Vašich textech je to znát…
    Zaplať Pánbůh, že jste si toho všiml, protože to je pravda. Ty roky, co jsem studovala psychologii, nakonec nejsou k zahození. Uplatnila jsem to v textech. Původně jsem si myslela, že se budu psychologii věnovat celý život. Na fakultě si mě všimli a jeden profesor mě seznámil se svým kamarádem Dr. Brožkem, který utekl před Hitlerem do Ameriky, do Minnesoty. A vedl v Minneapolisu katedru psychologie. Dr. Brožek studoval psychologii osobnosti, posílal mi těsně po válce separáty všech svých experimentů, které tam dělal s dobrovolníky. Takže jsem dělala disertační práci levou rukou, protože jsem měla cenné materiály. Bylo to rozehrané tak, že až dodělám doktorát, pojedu hned k němu. Do toho ale přišel Vítězný únor, a všechno šlo do háje. Protože jsem běhala za Spartu, nabídli mi místo psychologa v učilišti. Poté, co jsem se chtěla psychologii věnovat vědecky, připadalo mi to jako vtip. Ale i zážitky ranější, jako okupace, byly dost kruté.
  • Tak se pozpátku dostáváme k Vašemu dětství… Bylo aspoň to hezké?
    Svého dětství si vážím, nikdy na něj nezapomenu. Svým způsobem to pro mě byly nejšťastnější roky mého života. Hlavně v Lomu, kde jsme měli velikou zahradu s bazénem, altánem, houpačkou a stromy plnými ovoce. Chodily si k nám hrát děti z celého okolí. A dlouhá léta na to už jako dospělí vzpomínali. Ráda se tam vracím jako domů. Byly to šťastné a bezstarostné roky, což se o dalších letech říci nedalo. Ale takové zkušenosti měla celá naše generace.
  • Byli jste početná rodina?
    Měla jsem starší sestru a mladšího bratra. V roce 1938 Lom u Mostu připadl do Sudet, a my museli z pohraničí utéct do vnitrozemí. Měli jsme to štěstí, že jsme nemuseli spát po sokolovnách. V Citolibech u Loun žila naše babička s dědečkem. Nahrnuli jsme se k nim i se psem, který byl dalším členem rodiny. Domeček byl malý, takže tam bylo dusno. A tak nakonec táta postavil dům v Lounech.
  • Lom u Mostu – jak na něj vzpomínáte?
    Ten můj kraj je velice dramatický, všude kolem šachty. Zažila jsem tam i tragédie. Nezapomenu na kakofónii sirén z šachet, jak tam houkali. Byl to kraj, kde bylo obyvatelstvo německé. I v Lomu bylo dost Němců, jen Čechů tam bylo o něco víc. Když jsem chodila do školy, potkávala jsem horníky, jak jdou ze šichty. Každý si nesl pod paží kus dřeva na zatápění a na třísky, a k tomu bandasku. Vidím to před sebou. Bandasku, kde měli kafe s rumem. Od malička jsem měla ráda lidi. Slušně jsem každého pozdravila. Někteří odpovídali: „Dobrýtro,“ jiní zase „Krisgott“, to byla sudeťácká němčina.

    …Dalo by se povídat ještě dlouho. Vzpomínky devadesátiletého života: pro nás historie, pro doktorku Fikejzovou pestrý život, někdy radostný, jindy bolestný, naplněný bohatou činností, a spoustou nezapomenutelných okamžiků. Kraj jejího dětství na ni nezapomněl, stala se první čestnou občankou Lomu u Mostu, dostala medaili a krásný grafický list.

    Do rozhovoru se bohužel nevešlo všechno, třeba celá profesní kapitola, její působení v Supraphonu, především její podíl na pořadu stanice Vltava „3 x 60, a to stereo“. Tak ještě alespoň připomínám naše setkání na Portě, kde paní doktorka byla členkou poroty. Tenkrát Miroslav Kovařík recitoval před dvaceti tisíci diváky verše Václava Hraběte: „Láska je…, když se člověk stane člověkem pro druhého člověka.“



    Jiřina Fikejzová (*13. dubna 1927 - †2. září 2020)
    Narodila se v Lomu u Mostu jako Jiřina Henzlová. Po studiu gymnázia v Lounech (1938 - 1945), kde zpívala i s kapelou, studovala psychologii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a soukromě se učila hrát na housle a na klavír. V 50. letech 20. století byla úspěšnou sprintérkou československé národní reprezentace. Po ukončení studia v roce 1950 pracovala do roku 1953 v odborném učilišti v ČKD, poté pak na odboru zahraničních vztahů v hudebním vydavatelství Supraphon, kde působila jako dramaturgyně při vydávání zahraničních licenčních desek. Již od středoškolských studií se věnovala psaní písňových textů. Profesionálně začala spolupracovat s Vladimírem Dvořákem, později pak s Orchestrem Karla Vlacha a Tanečním orchestrem Československého rozhlasu (TOČR). Za svůj život vytvořila kolem 240 písňových textů, napsala také několik scénářů jak pro pražské Divadlo hudby, tak pro Československou televizi a Československý rozhlas. Za svoji textařkou práci získala celou řadu domácích ocenění. Kromě toho také působila jakožto členka textových komisí vydavatelství Supraphon a v přijímací komisi Ochranného svazu autorského. Působila také jako členka odborných porot různých domácích i zahraniční hudebních festivalů (mj. Intertalent, Porta, v zahraničí Athény, Sopoty, Split).

    Vydala autorská alba: Hodina hvězd (1970), Den žen/ Den mužů (1978), Jeviště slov (1991), To mám tak ráda – profilová deska Supraphonu (2002). Vyšla jí sbírka textů a poezie pod názvem Slova (1987) a autobiografická kniha Povolání: textařka a v roce 2009 její rozšířená verze Povolání textařka… v důchodu?

    K jejím devadesátinám vydal SUPRAPHON výběr dvaadvaceti písní s jejími texty pod názvem Řekni, kde ty kytky jsou. Od klasických hitů v podání Karla Gotta (např. Každý jednou velkou lásku potká), Heleny Vondráčkové, Waldemara Matušky, Judity Čeřovské, Marie Rottrové až po nové verze písní v podání Ireny Kristekové (Co dál) a Martina Chodúra (např. Za rok se vrátím). Posledním songem výběru je titulní Řekni, kde ty jsou v podání Marty Kubišové, jež písni dala nový rozměr.

    4.4.2022 13:04:17 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •