Okolí si ťukalo na čelo, přesto znovu hraje hokej. Návratu jsem podřídil vše, říká Přibyl
Foto: hcsparta.cz
Před zraněními měl nakročeno do NHL, jenže nakonec o kariéru málem přišel. Když Daniel Přibyl přes čtyři roky absentoval a neodehrál mistrovský zápas, mnozí ho odepisovali. On to ale nevzdal. Zatnul zuby a ukázal, že pokud má člověk vůli, může dokázat i zdánlivě nemožné. Když se Přibyl letos k hokeji vrátil, v ledasčem připomínal jeho příběh pohádku. Příběh, o kterém je i tento obsáhlý a upřímný rozhovor.
V sezoně jste se vrátil k hokeji téměř po pěti letech. Nepřipadáte si tak trochu jako na začátku kariéry?
To úplně ne, protože jsem už před zraněními nabral určité hokejové zkušenosti, které mi zůstaly. Ale je pravda, že v něčem to podobné je. Hlavně v tom, že znovu musím přesvědčit celé hokejové okolí, že to jde, že jsem zdravý a že hokej hrát umím.
Bylo a je to pracné přesvědčování?
Neslyšel jsem o nikom, kdo by mi tu šanci nechtěl dát. To mi pomohlo. Naopak jsem cítil podporu, což je vždycky důležité.
Víte o někom, kdo by měl v hokejovém prostředí podobně dlouhou pauzu, jakou jste měl vy?
O nikom takovém nevím. Jedině snad Mario Lemieux. Patřil k mým vzorům a během té mé pauzy jsem se někde dočetl, že vlivem svého zdravotního problému kariéru ukončil a následně se vrátil asi po třech letech a devíti měsících.
Když už zmiňujete Maria Lemieuxe, tak v NHL se každoročně uděluje cena za oddanost hokeji. U nás byste pro ni byl ideálním kandidátem, co?
(rozesměje se) Tak to nechám na těch, co to posuzují. Ale asi to je možné.
„Měl jsem trošku obavy, jestli to zvládnu."
Jaké jste měl při prvním zápase po návratu pocity? Byl jste na sebe pyšný?
Byly tam v první řadě trošku obavy, jestli to zvládnu a jestli ta práce k něčemu byla. Při zápase samotném jsem o tom, co říkáte vy, moc nepřemýšlel. Ale zpětně, když se nad tím zamyslím, tak jsem rád, že jsem to zvládnul. Spousta lidí v mém okolí si už říkala, o co se pokouším a ťukala si na čelo. Tak jsem rád, že jsem si dokázal, že možné je všechno, i když se to zdá jakkoliv nereálné.
Byly pro vás pochybnosti okolí extra motivací?
Nebyly. Dělal jsem to hlavně kvůli sobě. Ale je jasné, že není příjemné, když musíte takové řeči poslouchat. Proto jsem rád, že se mi návrat podařil, i když to bylo pro spoustu lidí něco naprosto nelogického.
Jak jste takové negativní řeči z hlavy vytěsnil v době, kdy jste měl k návratu ještě daleko?
Nebudu lhát, byly tam i fáze, kdy jsem se sám sebe ptal, jestli má cenu pokračovat. Jestli tohle je pro mě ta správná cesta. Ale vlastně celou dobu jsem v hloubi duše cítil, že to smysl má. Že je to přesně to, co mám dělat.
Foto: Markéta Křížová
Nepokoušely se o vás před prvním letošním zápasem pochybnosti ve smyslu, jestli na to ještě máte?
Určitě jsem nějaké takové úvahy měl. Ale naučil jsem se, že o takových věcech nemá smysl moc přemýšlet. Nešel jsem na led s tím, že bude všechno super. Sám jsem byl zvědavý, co z toho vznikne.
„Spousta lidí v mém okolí si už říkala, o co se pokouším a ťukala si na čelo."
Nakonec jste během 23 zápasů za Sokolov získal 18 kanadských bodů. S tím můžete být spokojený.
Určitě jsem rád za to, jak to šlo. I když musím říct, že zejména v play off jsem měl ještě řadu dalších šancí, takže ta čísla mohla vypadat úplně jinak, ale bylo to fajn. Hlavně jsem si postupně začal být jistější sám sebou, z čehož mám největší radost.
Říká se, že když už hokej jednou umíš, tak ho nezapomeneš. To můžete potvrdit, ne?
Já si myslím, že jo. (usmívá se) Celých těch pět let jsem věřil, že něco pořád umím. Spíš je to o tom zůstat v sobě klidný. Jakmile chcete někomu něco dokázat, je to spíš kontraproduktivní. Když se dostanete do hry a nad ničím jiným nepřemýšlíte, tak tohle pravidlo platí. Je to vidět i na hráčích, kteří po letech, co nejsou profesionálně aktivní, hrají různé exhibice. V ruce to pořád mají.
Máte pocit, že se hokej během pěti let, kdy jste nehrál, někam posunul?
Určitě jo. V jednotlivých týmech se systémy hrají zase trošku jinak. Ale jak jsem říkal, postupně jsem se snažil tím moc nezabývat. Spíš jsem to bral tak, že je to hra a já v ní hledám možnosti.
„Celou dobu jsem v hloubi duše cítil, že to smysl má. Že je to přesně to, co mám dělat."
Před zraněními jste měl nakročeno do NHL. Po pauze jste hrál za Sokolov. Nebyla vám Chance liga málo?
Nebudu lhát, že mojí prioritou bylo hrát na Spartě. Ale poté, co jsem kluky v Sokolově poznal, musím říct, že jsou to jak skvělí hokejisté, tak skvělí kluci. Nakonec jsem si to tam moc užil. Měl jsem z hokeje radost.
Foto: Markéta Křížová
Nakonec se asi dá pochopit, že Sparta potřebovala zjistit, jak bude vaše tělo reagovat v zápasovém zápřahu.
Přesně tak. K tomu nemám co dodat.
Koneckonců Spartě asi patří dík za to, jakou trpělivost s vámi měla.
Jednoznačně. Patří jí dík za všechnu tu pomoc. Ať už ze začátku finanční nebo i za to, že jsem mohl využívat veškeré klubové zázemí a trénovat v něm. Ne všude by to byla samozřejmost.
Klubovým terapeutům byste možná měl koupit bednu šampaňského, co?
(usměje se) Určitě jo. Na druhou stranu jsem většinu času k fyzioterapeutům docházel individuálně. Bylo jich spoustu a ti odměny dostávali. Ale i těm týmovým patří velký dík. Byli mi nápomocni a vše se mnou konzultovali.
„Každý má svou cestu, každý má své překážky."
Jak těžké pro vás bylo trénovat v zázemí Sparty a vidět ostatní spoluhráče, jak chodí na zápasy?
Těžké to bylo, ale postupně jsem se od toho oprostil. Nebylo mi nijak nápomocné se porovnávat s klukama, kteří jdou hrát zápas a já sotva udělám výpad. Takže jsem se postupně soustředil jen sám na sebe. Každý z nás má svou cestu. Může se zdát, že někdo ji má snazší a jiný těžší, ale tohle všechno je pomíjivé. Každý má ty své překážky.
První gól Daniela Přibyla po návratu do profesionálního hokeje
Kdo ze spoluhráčů vám během zranění nejvíc pomohl?
Na Spartě mám spoustu kamarádů. Podporu mi vyjadřoval snad každý, kdo ve Spartě byl. Měli jsme takovou šestici, která si byla hodně blízká. Já, Míra Forman, Honza Buchtele, Tomáš Pavelka, Jirka Černoch a Jirka Smejkal. Obzvlášť Míra Forman byl jeden z těch, kteří celou dobu věřili, že se mi návrat podaří. Nikdy nepochyboval, což mi hodně pomohlo a jsem mu za to vděčný.
Miroslav Forman je takový sparťanský inventář, který touží po titulu. Asi mu letos hodně fandíte, že?
Fandím mu moc. V áčku Sparty jsme spolu prožili skoro všechno. I když jsem zrovna nehrál, s Mírou jsme často vše probírali. Navíc jsme spolu hráli i v mládežnických kategoriích. Znám ho dlouho a přeju mu, aby mu všechno vyšlo tak, jak si přeje.
„Míra Forman byl jeden z těch, kteří celou dobu věřili, že se mi návrat podaří. Nikdy nepochyboval."
Zpátky k vám. Vy jste hodně přemýšlivý typ člověka, že?
Ano, dá se to tak říct.
Vím, že dřív jste měl občas problémy, abyste našel vnitřní sílu. Našel jste ji teď s překonáním vleklých zranění?
Upřímně řečeno jsem si na začátku myslel, že tohle bude po návratu mnohem snazší a že si budu užívat každý okamžik na ledě už jen proto, že jsem se vrátil. Ale postupně jsem na sebe začal klást vysoké nároky, které jsem měl neustále v hlavě. To mě trochu brzdilo a je to něco, na čem musím pořád pracovat.
Foto: Markéta Křížová
Neuvažoval jste o spolupráci s mentálním koučem?
Není to úplně mentální kouč, ale na této stránce pracuju už od počátku mé dospělé kariéry. Viděl jsem v tom něco, kde mám mezery a kde se můžu zlepšit.
Kde podle vás tkví kořeny pochybování o sobě?
To je na dlouhý rozbor. Bráním se tomu někoho obviňovat. Ale nabízí se, že v dětství. Tak nějak jsem byl vždy vychovávaný k tomu, abych na sebe kladl velké nároky. V podstatě jsem to převzal od rodičů a postupně jsem si to vypěstoval sám. Když jsem na sebe nároky nekladl nebo jsem je nesplňoval, tak jsem se obviňoval. Ale uvědomuju si, že stejně tak to mohlo mít spoustu dalších dětí a nijak je to v rozletu nezpomalovalo.
„Brzdí mě, že nechci zklamat ostatní."
Nenapadlo vás, že nebýt hlavy, tak toho na ledě předvádíte ještě o poznání víc?
To víte, že mě to párkrát napadlo. Ale na druhou stranu… Zase bych to nebyl já, byl jsem takhle vychovaný a jsem za to rád, takže nemá cenu o tom takhle přemýšlet.
Je to spíš o tom, že něco chcete dokázat okolí, nebo sám sobě?
Určitě chci něco dokázat i sobě, ale to, co mě brzdí, je spíš to, že nechci zklamat ostatní. Tak jsem to měl vždycky, a to mnohdy odvádělo mou pozornost od výkonu.
Jak vnímáte hokej po zranění? Jako vášeň, nebo spíš prostředek k zabezpečení se?
Když se dostanu do šatny a na led, je to vyloženě vášeň. Na druhou stranu nemá smysl zastírat, že hokej je něco, co mě živí. Poslední roky, a i teď po návratu do hokeje víc dám, než se mi vrátí, takže bych už si z něho rád i něco odnesl.
Rozhodující gól Daniela Přibyla proti Prostějovu
A nebál jste se, že po zranění už odpovídající smlouvu nedostanete?
Takové myšlenky probíhaly, ale poměrně rychle jsem je zažehnal. Řekl jsem si, že je nebudu řešit, že budu řešit co je aktuální, a to abych se k hokeji vůbec vrátil. Na druhou stranu… Kdyby mi někdo dopředu řekl, že budu marodit čtyři a třičtvrtě roku, tak bych to možná vyhodnocoval jinak. Ale vždycky se zdálo, že se brzy vrátím, tak jsem u hokeje zůstával.
Měl jste zadní vrátka pro případ, že by vám návrat nevyšel?
Určité možnosti byly, ale nic konkrétního. Přihlásil jsem se na vysokou školu, ale nechodil jsem na ni, protože se mi návrat blížil. Bral jsem to tak, že na hokej mám omezenou dobu a ve zbytku života už můžu dělat cokoliv dalšího. A říkal jsem si, že když to nezkusím teď, tak už se nevrátím nikdy. Tomu jsem podřídil všechno.
Foto: hcsparta.cz
Share on Facebook
