Belfiato Quintet spoluzakládali v roce 2005 Jiří Javůrek, Martin Daněk a tehdejší žačka základní školy Kateřina Javůrková. Dnes ho tvoří flétnista Oto Reiprich, hobojista Jan Souček, klarinetista Jiří Javůrek, fagotista Jan Hudeček a hornistka Kateřina Javůrková. Nositelé mnoha hudebních cen právě vydali u Supraphonu své třetí CD Elements se skladbami Samuela Barbera, Paula Hindemitha, Arvo Pärta, Carla Nielsena a Henriho Tomasiho.
Na nahrávce je pět autorů, vás je taky pět. To CD popisujete jako příběh vašeho pětičlenného souboru. V jakém smyslu?
Jan Souček — Zejména ve smyslu našich zkušeností, které jsou s těmito skladbami spjaté. Třeba za interpretaci kvintetu Henriho Tomasiho jsme v roce 2011 získali cenu na stejnojmenné soutěži v Marseille. Na naše první cédéčka jsme zařadili pouze díla českých autorů. Teď přišel čas na natočení zásadních světových pecek.
Jiří Javůrek — Tomasi byl jasná volba, už proto, že nevím o tom, že by ho nějaký český soubor natočil. A hlavně – je to takové živelné, jeho svět se nám hodně líbil. Věděli jsme, že ho rozhodně chceme zařadit, když natáčíme best of 20. století.
Oto Reiprich — Tak jsme k tomu přistupovali od začátku – měl to být náš citový repertoár, ke kterému máme vztah. Když se řekne Tomasi, okamžitě si vybavíme marseillskou soutěž, cenu za provedení skladby…
JJ — Byl jsem strašně hrdej na to, že jsme tu cenu dostali, přestože tam hrál francouzský kvintet. Pro nás všechny to bylo velké ocenění. Francie je kolébka našich nástrojů a jsou tam technicky špičkově vybavení hráči. A nám Čechům se podařilo získat tu zmíněnou cenu.
Proč jste sáhli po dalších autorech, kteří jsou zastoupeni na CD?
JS — Carl Nielsen, Arvo Pärt, to jsou skladby, které jsou spjaty se základy souboru. A Barber je interpretační výzva, hodně těžká skladba, zvlášť pro flétnu a klarinet, dost jsme se na ni soustředili.
JJ — Nielsena hrajeme od začátku. Je to jeden z kvintetů, který nás vede k tomu, abychom na sobě dál pracovali a nepřestali. Barberova Summer Music je jedna z nejtěžších skladeb, co máme na repertoáru. Vždycky jsme ji chtěli hrát, a nějak na ni nedošlo, protože pořadatelé žádali základní repertoár.
JS — Barber je výzvou hlavně v otázce přístupu. Je velmi virtuózně napsaný, technicky náročný a zároveň jde o to, jestli opravdu postavit každou notu na sebe tak, jak má být, nebo nechat hudbu plynout. Když jsme tu skladbu studovali, poslouchali jsme různé nahrávky a zjistili jsme, že každý soubor k ní přistupuje osobitě.
Nu a co Hindemith?
JJ — K tomu se váže historka. Hindemith byl na programu druhého kola soutěže v Marseille. Den předtím jsem seděl na lavičce v parku a četl jsem si. Uklidňoval jsem se tak po prvním kole. Pod zadek jsem si dal svoje desky s notami a vzpomněl jsem si na to až druhý den. Zrovna v ty dny vál mistral a noty rozfoukal. Hledal jsem je po celé zahradě a našel jsem je ve valníku, kam zahradník házel shrabané listí. Zatímco ostatní soubory usilovně cvičily, my jsme na radiátoru sušili mokré noty. Bohužel ne Hindemitha, jehož partituru jsem už v parku nedohledal. Rychle jsem zavolal Vojtovi Nýdlovi, ten mi to naštěstí obratem poslal, vytiskli jsme to a šli jsme hrát druhé kolo.
JS — Musíme ovšem dodat, že tohoto Hindemitha máme na repertoáru od roku 2010. Je to jeho zvláštní svět, ale nádherný. Nielsen byl starší současník Dvořáka, používal dechové nástroje ještě romantickým způsobem, ale už dokázal objevit víc jejich technických možností. Hindemith si s tím hraje zas jinak – je to místy vtipný, pak tam zase využije postupy, které bychom spíš čekali u Bartóka.
Kmotrem vašeho CD byl Radek Baborák. Tohoto hornistu jste i požádali, aby byl supervizorem vaší nahrávky. Proč?
JJ — Při předešlých nahráváních jsme měli pocit, že nám v režii chybí někdo, kdo nás a naše nástroje zná, má velkou nahrávací zkušenost a mohl by nás ještě víc nakopnout. Někdy se člověk při natáčení trochu zasekne, soustředí se na nějaký detail a jako celek to přestane mít drajv. Vždycky jsme si při natáčení říkali, škoda že tu někdo takový není. Teď jsme tomu chtěli předejít. Nutno zmínit, že Radek Baborák se nabídl, že by s námi spolupracoval. Změnili jsme i tým, protože jsme chtěli experimentovat se zvukem – tentokrát byli v režii vedle Radka Baboráka Sylva Smejkalová a Jakub Hadraba. Je to už třetí deska, máme nějaké zkušenosti a chtěli jsme se vyvarovat toho, že zvukař třeba půl nahrávací frekvence hledá optimální zvukové podmínky. Teď jsme věnovali celou jednu frekvenci pouze hledání nejlepšího zvuku.
Jak jste toho dosáhli?
JJ — V Rudolfinu jsme čtyři hodiny natáčeli v různých pozicích, na různých místech, dokonce jsme natáčeli uprostřed publika. Takhle jsme nacházeli společnou řeč se zvukařem, abychom nahrávku mohli posunout co nejdál, aby byla nadčasově kvalitní a měla schopnost konkurovat těm nejlepším zahraničním souborům. Nutno říct, že mistr zvuku Jakub Hadraba věnoval optimálnímu zvuku opravdu hodně péče.
JS — Chtěli jsme natáčet v těch nejlepších zahraničních studiích, třeba v berlínském studiu Teldexu, kde nahrávali Radek Baborák nebo Vilém Veverka, ale je to strašně drahé. Pod půl milionu bychom se nedostali.
I v klasické hudbě je čím dál důležitější zaujmout dobrým klipem, který si někdo pustí na YouTube, a pak se třeba začne poohlížet i po nahrávkách.
JJ — Ono těch videí na klasickou hudbu zase tolik není. Aspoň v Čechách ne. Někdo natočí, jak kdosi někde hraje, možná v zajímavém exteriéru, ale to je celý. Videoklipy, které točíme my, jsou hrané, vznikají podle scénáře, mají děj, který je zároveň otevřený, takže si člověk může domýšlet hodně významů – stejně jako u té hudby. Je to v dnešní době nutnost, jak zaujmout a trošku zpopularizovat oblast komorní hudby, která je velmi specifická.
JS — Koncert vážné hudby může být i klubový, nemusí se konat jen v koncertní síni. Nikdo z nás pěti nepotřebuje mít publikum, které sedí soustředěně v Sukově síni Rudolfina s programem v ruce. Nemáme problém s tím, aby lidi měli v ruce skleničku vína a během produkce třeba prohodili i pár slov. Jde o to, aby měli z koncertů nějaký autentický zážitek. Aby koncert pro ně nebyl povinnost, ale zážitek i relax.
Kde se bere to povědomí, že chodit na koncerty vážné hudby je něco divného?
JS — Lidi, kteří nechodí pravidelně na koncerty vážné hudby nebo na opery, na to jednoduše nejsou zvyklí. Většina lidí pozná smyčcové kvarteto. Ale jít na pět hráčů, z nichž každý hraje na jiný nástroj, který navíc třeba ani neumějí pojmenovat? Je na nás, abychom jim nějak ty nástroje představili, šli jim naproti.
JJ — A proto taky chystáme v červnu k téhle desce pár koncertů po České republice v prostorách, kde bychom chtěli ukázat, že hrát se dá všude, kde je pro to vhodný prostor. Třeba v kavárnách, v atriích a jinde. Chceme tím i neformálně propagovat tuhle desku, koncerty by se měly uskutečnit v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě.
