Třetího prosince roku 1864 byla ve Svitavě u Blanska nalezena mrtvola muže s roztříštěnou hlavou. Byl v něm poznán Tomáš Chládek, kočí z Brťova. Pátrání po vrahovi bylo rychlé. Předešlého dne byl Chládek naposledy viděn s jistým Josefem Čapkem.

Josef Čapek (též uváděno jako Czappek, Čápek či Cápek), se narodil 4. 10. 1833 jako syn olešnického řezníka. Tři roky sice studoval reálku, ale pak studia zanechal a učil se též řezníkem. Dědictví po otci, zatížené dluhy, mu přineslo více starostí než užitku. Opatřil si sice domek v brněnském Juliánově, ale svůj uzenářský krámek přivedl ke krachu. Nezodpovědně utrácel svoje i manželčiny peníze, dopustil se podvodu a odseděl si trest vězení. Nuzně se pak živil kopáním uhlí a spřádal plány, jak zbohatnout. Nakonec ho osud svedl v zájezdním hostinci u Černé Hory s kočím, který jel do Boskovic nakoupit svému zaměstnavateli zboží. Pochlubil se svému novému známému částkou 80 zlatých a to se mu stalo osudným. Čapek Chládka systematicky opíjel, usínajícího naložil do jeho vozu, okradl o peníze a odjel s ním k Blansku. Dostal totiž zálusk i na jeho vůz s koněm. Na cestě z Rájce do Ráječka však najel do příkopu a vozu upadlo pravé přední kolo i s klanicí. Čapek kolo nasadil zpět, ale když vzal do ruky klanici, těžkou dřevěnou tyč s železným okem na konci, změnil se ze zloděje ve vraha. Spícímu Chládkovi dvěma údery rozrazil lebku a s mrtvým tělem ve voze jezdil kolem Blanska až do setmění.

Mrtvého těla se pak zbavil u řeky a odjel do Vavřince, kde se snažil vůz s koněm prodat v hospodě. Počínal si však tak neopatrně, že vzbudil podezření a hned následujícího dne byl zatčen. Vyšetřující soudce Jahelka neměl těžkou práci. Ve voze byly nalezeny stopy krve. Vrah se pod tíhou důkazů přiznal, ale pak přiznání odvolal a tvrdě zapíral. Posléze se však zřejmě na radu advokáta chtěl vyhnout nejvyššímu trestu a opět se k vraždě přiznal. Nebylo mu to však nic platné.

9. října roku 1865 byl Čapek v Brně za úkladnou loupežnou vraždu odsouzen k trestu smrti a Jeho Veličenstvo, císař František Josef I. se rozhodl nevyužít svého práva milosti. Datum vrahova konce na brněnském popravišti bylo stanoveno na sedmou hodinu 31. ledna roku 1866. Zvědavci po tisících přicházeli Švábkou (Schwabengasse), dnes Údolní ulicí na tehdy opuštěné, nehostinné místo, rokli zvanou Cimpelberk. Stál tam domek tehdejšího brněnského kata Josefa Seyfrieda s přilehlým polem a rasovnou.

Zájem o nezvyklou podívanou byl tak velký, že v tlačícím se davu došlo k neštěstí. Dva lidé museli být po exekuci odvezeni se zlomeninami do nemocnice. Další spadl ze skály, na které hledal lepší výhled a ten byl vezen rovnou do márnice. Josef Čapek se před popravou choval zkroušeně, ale zmužile a uznával svoji vinu i spravedlivost trestu. Jeden ze svědků pohotově pořídil fotografii a ta pak byla vystavena i v redakci Moravských novin.

Foto - Muzeum města Brna

K fotografii se sluší připojit vysvětlení, jak se v té době trest smrti oběšením vlastně vykonával. Brněnský popravčí Seyfried i jeho nástupce, někdejší pešťský kat Bott, používali postup vídeňských katů. Ten je zřejmý z dobového vyobrazení, kde trest smrti provádí v roce 1876 ve Vídni Willenbacher.

Dvojice pomocníků zdvihla spoutaného odsouzence tak vysoko, aby mu popravčí mohl zezadu nasadit krátkou oprátku. Mohli při tom použít připravenou stoličku, ale obešli se i bez ní. Pak odsouzence pustili, aby zůstal viset za hrdlo a vší silou ho táhli za spoutané ruce k zemi. Kat, který stál na schůdcích za šibenicí, se současně zvláštním, obouručním chvatem pokusil zlomit odsouzenci krční páteř a zajistit klidný výraz jeho tváře. Josef Čapek opravdu vypadá, jako by spal.

Poprava ve Vídni - výřez z akvarelu z r. 1876

Vídeňští popravčí po smrti posledního brněnského kata v prosinci roku 1883 ovládli Moravu. A tak k nám až do konce monarchie dojížděl postupně hrubý, nerudný Heinrich Willenbacher, mladí, elegantní bratři Rudolf a Josef Seyfriedové (synové či synovci kata brněnského), podsaditý, společenský „Onkel Karl“ Selinger a konečně atletický Josef Lang, kterého „proslavila“ fotografie z roku 1917 jako smějícího se kata. Pozorný filmový divák se jistě všimnul, že tato fotografie zdobila kancelář nadporučíka auditora Bernise v oblíbeném filmu Dobrý voják Švejk.

Po vzniku Československa pak dosavadní popravčí Království českého, pražský zlatník Leopold Wohlschlager, přísahal věrnost republice a stal se jejím jediným vykonavatelem nejvyššího trestu až do roku 1927, kdy ve věku 72 let popravil vraha Martina Leciána a odešel do výslužby. Používal však odlišné zařízení, šibenici s dvěma kladkami, zkonstruovanou po roce 1865 jeho otčímem Janem Pipergerem. Ta se nadále používala až do roku 1938 a pak znovu po roce 1945. Končil na ní tehdy život nacistických zločinců i jejich domácích pomahačů. Po komunistickém převratu pak na ní byli popraveni i odpůrci novému režimu a oběti provokací nebo vykonstruovaných procesů. Teprve roku 1954 byla Pipergerova šibenice nahrazena diskrétnějším zařízením, v suterénu pankrácké věznice. Ale to je už jiná historie.

Tento příběh z blanenské kriminální historie snad nebyl nezajímavý a svou pochmurností se hodí k našim černým stránkám. A kupodivu se dá propojit přímo s Býčí skálou. Josef Čapek se totiž mohl setkat s osobou pro nás velmi významnou. Ale to si snad později zaslouží samostatný článek…

Vladimír Šebeček