Nelíbí se mi, že prezident Zeman udělil milost šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi a zrušil mu tak trest tří let vězení, kam Baláka poslaly dva nezávislé soudy za ovlivňování veřejné zakázky. Právem vzniká podezření z protekce, když hlava státu pardonuje významného manažera podřízeného své prezidentské kanceláři. Stejně tak ale nesouhlasím se selektivním gumováním minulosti a záměrným přehlížením, že udělování milostí „ze známosti“ má v Česku dlouhou tradici. A neoblíbený Zeman v tom není rozhodně sám.
Z toho, co o milosti pro Baláka vyplouvá na povrch, je evidentní, že kdyby tento odsouzenec nepracoval tam, kde pracuje, jeho šance vyhnout se vězení by byla diametrálně menší, pokud vůbec nějaká. Jako šéf lánských lesů a podřízený prezidentova kancléře měl k hlavě státu bezpochyby nadstandardní přístup – ostatně sám Zeman přiznal, že ho Balák o zrušení trestu sám požádal. Žádost šla zcela mimo ministerstvo spravedlnosti, které se k nim obvykle vyjadřuje. Prezident milost zdůvodnil mimo jiné tím, že svého nepřímého podřízeného zná jako „mimořádně pracovitého a kvalifikovaného vedoucí zaměstnance“ – tedy opět hrála roli osobní známost. A už jen jako třešničku na dortu Zeman doplnil, že „dospěl k závěru, že pro přísné odsouzení nebyla zřejmě rozhodná povaha činu, ale i to, kde odsouzený pracuje“. Rozumějte Zemanův dlouhodobý dojem (občas oprávněný), že jsou vůči němu a jeho okolí všichni přehnaně kritičtí a zlí.
Nic z výše uvedeného by běžný žadatel o milost nemohl využít, a je tedy zřejmé, že Balák byl v tomto případě „něco víc“. Kritizovat Zemana za to, že lidé z jeho okolí jsou si „mezi rovnými rovnější“, je proto zcela na místě. I taková kritika by ale měla být přiměřená a spravedlivá. Je vrcholně pokrytecké tvářit se (a přesně to drtivá většina kritiků dělá), že prezidentská milost pro šéfa lánských lesů je něčím bezprecedentně nestoudným, bezprecedentně pobuřujícím, něčím, co v historii prezidentských milostí nemá obdoby.
Abychom si uvědomili falešnost a ubohost takové kritiky, stačí zapátrat v paměti (či Googlu).
V roce 1995 dal prezident Václav Havel milost své známé z disentu Martě Chadimové, které hrozil vysoký trest za údajný restituční podvod. Z toho byla obviněna v roce 1992, v roce 1994 začal soud, ale už o rok později Havel zajistil své známé beztrestnost. Odůvodnil to tím, že řízení podle jeho názoru trvá nepřiměřeně dlouho (v tu dobu to byly pouhé tři roky, což je u podobných kauz spíš méně), že Chadimová je velmi vážně nemocná a že si není jist, zda by se mohla „nějakého rozsudku dožít“. Ještě o dvanáct let později se ovšem Marta Chadimová dál v civilním sporu vesele soudila se státem o odškodné.
V roce 1997 udělil Havel milost Martinu Odložilovi, synovi své poradkyně a kamarádky Věry Čáslavské. Odložila poslal prvoinstanční soud na čtyři roky za mříže za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, které ve rvačce způsobil svému otci a olympijskému medailistovi Josefu Odložilovi. Velkou část svých milostí Havel nijak veřejně nezdůvodňoval a zveřejňoval jen iniciály omilostněných. (Zkuste si představit, jaká smršť by se za takovou „netransparentnost“ dnes snesla na Zemana.)
Se systematickým zveřejňováním obsáhlejších informací a důvodů, které ho k udělení milosti vedly, začal až Havlův nástupce Václav Klaus. Ve srovnání s prvním českým prezidentem jich udělil řádově méně, ani on se ale nevyhnul kritice. Třeba když v roce 2012 zrušil podmíněný trest za korupci exšéfce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové. Kromě toho, že se zamotal do vysvětlování důvodů, byl problém i v tom, že Benešová se údajně přátelila s Livií Klausovou a znala se i s prezidentem. Ještě větší kartáč pak Klaus dostal poté, co na konci svého mandátu vyhlásil amnestii, jež osvobodila přes 6,5 tisíce vězňů včetně obviněných ve vleklých kauzách H-Systemu, fondů Trend a Mercia nebo zkrachovalých bank Union a Moravia (hranicí pro amnestii bylo osm let trvající neukončené řízení – srovnejte s Chadimovou omilostněnou po třech letech).
Je patrné, že milosti byly slabým místem všech tří dosavadních prezidentů samostatné České republiky. V žádném případě není Zeman v našich končinách první a jedinou hlavou státu, která využila své ústavní pravomoci a zajistila beztrestnost někomu ze svého okolí. Jak Zeman, tak Klaus i Havel za to byli ve své době kritizováni. (Za povšimnutí v té souvislosti stojí, že i kritika na adresu Václava Havla ze strany tehdejší nejostřejší a protisystémové parlamentní opozice, jíž byli Sládkovi republikáni, byla nesrovnatelně méně vulgární než výrazy, jimiž teď častují prezidenta Zemana rádobyintelektuálové například z řad vládních Pirátů.)
Pokud se napříště chceme podobným třenicím vyhnout, máme v podstatě dvě možnosti. Buď se smíříme s tím, že prezident může udělit milost naprosto komukoliv, je to jen a pouze jeho pravomoc, a pokud nebude chtít, nemusí toto své rozhodnutí ani nijak zdůvodňovat či obhajovat (tak to stanoví ústava). Dosavadní zkušenosti (zčásti popsané i v tomto textu) ukazují, že i k milostem uděleným dalším nájemníkem Pražského hradu budeme mít občas obdobné výhrady, jako tomu bylo u jeho předchůdců – Havel, Klaus a Zeman jsou natolik odlišné osobnosti, že jsme si s mírnou nadsázkou na Hradě vyzkoušeli všechno, a co se milostí týče, bylo to plus minus stejné.
Druhou možností je změnit ústavu, milost z ní vyškrtnout a nechat rozhodování o vině a trestu výhradně na nezávislých soudech. Proč ne, je to legitimní námět k diskusi. Nemůžeme mít ale obojí. Prezidentská milost je z podstaty kontroverzní institut, staví hlavu státu nad justiční systém a se spravedlností má pramálo společného. Pokud ale tuto pravomoc prezidentům necháme, těžko se pak můžeme vztekat, když ji využijí. A do svědomí nikdo nikomu nevidí.
