Členské země EU by měly mít plán, jak bezpečně zásobovat vlastní obyvatelstvo energií, ať už energií elektrickou, nebo na topení. Platí to i pro Českou republiku, která plán zatím postrádá, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Pavel Farkač.
Pavel Farkač působí jako manažer rozvojových a transformačních projektů energetické skupiny Se.ven Energy. Společnost se zaměřuje na výrobu energie z konvenčních zdrojů, vlastní např. Elektrárnu Počerady či Chvaletice.
Evropa snižuje svou závislost na dodávkách energie z Ruska. Zároveň se objevují názory, že by EU měla v zájmu uchování energetické bezpečnosti přehodnotit Zelenou dohodu pro Evropu (anglicky Green Deal). Je něco takového z pohledu energetického byznysu možné? Je možné ten rozjetý zelený vlak pozastavit nebo přesměrovat?
Má to bohužel smutný kontext, ale je dobře, že dojde k reflexi aktuálního trendu. Green Deal, pokud to měříme dekarbonizační ambicí, posilováním podílu obnovitelných zdrojů a zmenšováním vlivu provozu klasických elektráren na životní prostředí, je myšlenkově správný. Současná krize ale obnažila v celé nahotě jeho ideologickou jednosměrnost, podle které jde veškerou energetiku řešit obnovitelnými zdroji, případně vodíkem. My tomu prostě nevěříme, protože každý obnovitelný zdroj je závislý na počasí a vždy za sebe potřebuje nějakou zálohu. V celoročním vyjádření lze určitě říct, že třeba 60 či 70 procent energie bude pocházet z obnovitelných zdrojů a že bychom měli ten podíl zvyšovat na maximum možného. Ale netvařme se tak, že obnovitelné zdroje vyřeší stoprocentní poptávku v každé hodině, v každém dni, protože pak přijde týdenní inverze, v zimě bude zvýšená potřeba po energiích, nebude svítit, nebude foukat, a takovou situaci nám žádné akumulace nevyřeší. Musíme mít záložní zdroj, buď fosilní paliva, nebo jaderné elektrárny, které běží bez ohledu na počasí.
Náš tip je tedy takový, že Green Deal filozoficky pohřben nebude, ale určitě bude racionalizován ve směru k posílení zdrojů, které jsou na vnitřním evropském trhu, což znamená již existující uhelné a plynové elektrárny s dlouhodobými kontrakty mimo Ruskou federaci. Samozřejmě to vyústí i v další rozvoj obnovitelných zdrojů, větru a slunci ale poručit nemůžeme, což by měl Green Deal reflektovat.
Evropská unie nepřímo tlačí členské státy k tomu, aby uhlí odstavovaly co nejrychleji a aby si stanovovaly data odklonu od uhlí. Je to i jednou z podmínek čerpání peněz z evropských zelených fondů. Můžeme očekávat, že EU z těchto svých požadavků kvůli válce na Ukrajině poleví?
Považuji za nevyhnutelné, aby jednotlivé členské státy racionalizovaly využití domácích zdrojů. Jestli to bude znamenat, že se konec uhlí v některých zemích posune z roku 2035 na rok 2042, nebo že někde zůstane i v roce 2038, tak je to možné. Důležitější je, aby členské země měly plán, jak bezpečně zásobovat vlastní obyvatelstvo energií, ať už energií elektrickou, nebo na topení. Platí to i pro Českou republiku, která plán zatím postrádá. Možná tedy dojde k umenšení tlaku na to, zda skončíme s uhlím v roce 2030 či 2038, ale spíš to bude o tlaku na představení konkrétní sady kroků, jakým způsobem ke konci uhlí dojít. On ten konec nepochybně nastane a v Evropské unii to bude bez pochyb do roku 2050. Koneckonců, v EU není moc zemí, které by vůbec za rokem 2050 mohly těžit uhlí a vyrábět z něj energii.
Předchozí vláda se přikláněla k ukončení těžby a spalování uhlí do roku 2038, nová vláda stanovila v programovém prohlášení rok 2033. Má podle Vás vůbec smysl nějaký rok stanovovat?
Vždy je dobré mít nějakou ambici. Ta ale nemusí být vyjádřena jedním konkrétním rokem, může to být třeba rozmezí. Nyní máme rok 2022 a evropský styl plánování na 20 či 30 let dopředu je pro byznys velice špatně uchopitelný. Je férové říct, že útlum těžby například v České republice nastane ilustrativně mezi roky 2035 a 2040, a představit sadu kroků, které musíme uskutečnit, abychom ten odklon mohli realizovat. Důležitý je plán, na základě něhož budeme k cíli postupovat. Cíl musí být vyřknut, ale nemusí být převeden do konkrétního roku, stačí období. Doufejme, že plán se bude materializovat ve strategických dokumentech nebo v návrhu kapacitních mechanismů, abychom byli schopni udržet nějaké zdroje v záloze, než budeme z 95 až 100 % dekarbonizovaní.
Fosilní zdroje by podle Vás měly hrát roli záložního zdroje. Je třeba technicky možné uhelné zdroje vypnout a v případě potřeby je nahodit zase zpět?
My se domníváme, že to je nevyhnutelné, ale nebude to fungovat tak, že elektrárny by devět měsíců stály a pak tři měsíce vyráběly. Spíš by to mohlo být o vyváženém působení energetických zdrojů na trhu. České uhelné elektrárny mají to specifikum, že za sebou vždycky mají lom, který musí být časově i technicky spjat s provozem elektrárny, aby tam fungovala linka těžba-spálení.
Zase je to o nějaké transparentnosti, to znamená říct si, zda uhelné zdroje necháváme čistě na trhu s tím, že pak budou i čistě tržně umírat. Anebo zda vytvoříme nějaký systém, abychom je měli vždycky v záloze. Takový systém pak ale musí počítat s tím, že se prostě pár měsíců v roce elektrárny nevyplatí.
Sev.en Energy nedávno koupila uhelnou elektrárnu Počerady. Myslíte si, že má stále smysl do uhelných elektráren investovat? I přes tu nejistotu?
My tomu z principu věříme, je to koneckonců i náš byznysmodel, který zatím funguje. Neříkáme, že musí nutně fungovat i za horizontem roku 2035, možná to bude kratší, ale dokud se uhlí uživí a trhu, tak nám to dává smysl. Minimálně do roku 2035 jsou uhelné zdroje nepostradatelné.
Za znečištění platíme
V EU platí princip, který říká, že znečišťovatel životního prostředí musí za svou činnost platit. Jak za své uhelné aktivity platí Sev.en Energy?
Náklady na naší straně se rozpadají do několika dimenzí. Na první pohled nejlépe patrné jsou emisní povolenky, které musíme kupovat za každou vypuštěnou tunu emisí CO2. Jen emisní povolenky nás za loňský rok stály 15 miliard korun. Výnosy z emisních povolenek by měly sloužit k implementaci investic do technologií šetrnějších k životnímu prostředí.
Náš další příspěvek k ochraně klimatu spočívá v částce převyšující 100 milionů korun ročně, kterou ze zákona dáváme na rekultivaci území po těžbě.
Dalším přínosem jsou naše investice do ekologizačních zařízení v elektrárnách. Když se dnes podíváte na elektrárnu, tak většina těch „tvrdých věcí“ slouží právě k ekologizaci provozu. Místo, kde se vyrábí energie, je relativně prostorově malé v porovnání s „ansámblem“, který slouží k denitrifikaci a odprášení. Pro ilustraci, například jen instalace jednoho látkového filtru v Elektrárně Chvaletice stála 450 milionů.
Když jste zmiňoval investice do modernizace a do ekologických opatření, tak na to jste dostali podporu z evropských fondů? Nebo je to investice z vlastního rozpočtu?
Na investice do uhelné elektrárny, byť ekologizačního charakteru, jsme nedostali ani korunu.
Plánujeme kompletní obnovu území lomu ČSA
Na nedávné debatě serveru EURACTIV.cz jste hovořil o připravovaném projektu Green Mine. Co si můžeme pod tímto názvem představit?
Green Mine je kompletní plán revitalizace a resocializace území lomu ČSA, který má zhruba 40 kilometrů čtverečních a leží mezi Chomutovem, Litvínovem a Mostem. Území lomu ČSA vlastně po více než stovku let sloužilo primárně k dobývání uhlí, což krajinu poznamenalo. Došlo k vysídlení obcí a tisíců obyvatel. Ambicí projektu Green Mine je tento trend zvrátit. Jestli dosud příroda a lidé těžbě uhlí ustupovali, tak je nyní na nás, abychom je na to území zase vrátili. Green Mine ctí myšlenku toho, jakým způsobem se vypořádat s kompletní obnovou daného území. Centrem lokality tedy vždy bude jezero vzniklé zatopením zbytkové jámy lomu. Už jenom tím, že tam přestaneme čerpat důlní vody a že pustíme horské potoky zpátky do jejich původních koryt, vytvoříme zbytkové jezero. Jedná se zhruba o 600 hektarů, bude to tedy jedna z největších vodních ploch v ČR, kolem které by se měl rozvinout přirozený ekosystém bezemisní energetiky. Sázíme v první řadě na výrobu elektřiny z fotovoltaických panelů, akumulaci v bateriích či vodíku, a následně tam směřujeme s novými byznysovými záměry. Ty, doufáme, přilákají nejen pracovní sílu, ale i nové sídelní útvary. Lidé tam tak budou moci nejen pracovat, ale hlavně žít. Tamní krajina má ohromný potenciál.
Kolik takový projekt bude stát peněz?
V cenách loňského roku jsme to měli spočítané na zhruba tři miliardy korun. Myslím si, že jakmile to přeceníme na aktuální ceny, budeme třeba o 20 až 30 % výš. Největší část nákladů tvoří byznysové a resocializační aktivity, které tam směřujeme. Záleží, kolik fotovoltaiky tam budeme chtít realizovat, protože ta technologie sice vyrábí elektřinu levně, ale není zase tak levné ji postavit. Druhá dimenze spočívá v průmyslovém využití a v tom, jaké příležitosti tam s dalšími partnery objevíme. Aktuálně vidíme příležitost v rozvoji akvaponického zemědělství, cirkulární využívání vedlejších energetických produktů, ale nepochybně tam je možností víc, jen je třeba nyní nevidíme. Rozpočet projektu se tak může dále rozšířit.
Vnímáte to jako investici, která se časem vrátí, nebo jen chce splatit svůj dluh vůči místní krajině?
Věříme, že všechny tyto aktivity budou jednoho dne generovat peníze. Nicméně, a to říkáme hned od začátku, realizace aktivit je podmíněná tím, že se projekt skutečně prosadí jako strategický projekt Ústeckého kraje a bude mít právo čerpat prostředky z Fondu spravedlivé transformace. Výroba vodíku a další byznysové aktivity, do kterých směřujeme, nemají při dnešních cenách technologií takovou míru návratnosti, abychom to mohli dělat bez dotací. Podpora z veřejných financí zkrátí investiční horizont pro držitele soukromého kapitálu, aby měli motivaci doplnit těch 60 či 70 %, které budou zbývat, do toho 100% koláče. Vyplyne to až z finálních podmínek podpory, ale máme ambici získat 40% podporu a těch zbývajících 60 % doplníme ze soukromého. Těch 40 % je tam proto, abychom vytvořili takovou míru návratnosti, že to bude zajímavé pro soukromý kapitál.
Jdeme nad rámec našich povinností
Jako uhelná firma ale máte povinnost se o území postarat a vyčlenit na to peníze. Proč byste měli získávat podporu z fondů?
Povinnost těžaře je provést tzv. sanaci a rekultivaci, a právě k tomu slouží ten souhrnný plán, který má každá těžařská firma schválený českým báňským úřadem. Sanace a rekultivace není nic jiného, než v podstatě zbavení lomu všech nepůvodních technologií. Když to řeknu lidově, zkrátka se odstraní železo z jámy. Česká škola rekultivace pak spočívá v tom, že se jáma zatopí a kolem se zasadí stromy. To jsou naše závazky, na které si v průběhu těžby tvoříme rezervu a kterým bezezbytku dostojíme.
Revitalizace a resocializace, jsou další dvě dimenze, a právě ty obsahuje projekt Green Mine. Revitalizace znamená realizace investic, které mají nějakou přidanou hodnotu pro území. Resocializace je navrácení života a společenského aspektu do uhelné krajiny. Je to čtvrtá a poslední fáze zahlazení těžby. Zákonná povinnost ale končí už sanací a rekultivací, náš projekt jde tedy mnohem dál.
Zmínil jste Fond spravedlivé transformace, což je jeden z nových evropských zdrojů. Česká republika bude mít ale přístup i k dalším fondům, třeba k Modernizačnímu fondu nebo fondu obnovy. Chystáte se čerpat i z těchto zdrojů?
My se na to díváme plošně. Fond spravedlivé transformace jsou relativně rychlé peníze, do konce roku 2023 má Česká republika rozdělit skoro 1,2 miliardy eur, pak už to prostě nepůjde. Na druhou stranu, stále ještě nevíme, jak budou vypadat podmínky čerpání a ani nevíme, kdy reálně je bude možné čerpat. Považuji proto za naši zodpovědnost nedívat se pouze na Fond spravedlivé transformace, ale řešit to v celé té šíři. Musím ocenit velmi proaktivní přístup Státního fondu životního prostředí, který avizoval, že i vodíková akumulace bude investice, která ve spojitosti s energií z obnovitelných zdrojů bude způsobilá pro podporu z Modernizačního fondu. Dá se tedy říct, že energetické aktivity, které do území směřujeme, budou financovatelné z Modernizačního fondu.
Pak se tu otvírají příležitosti v Národním plánu obnovy, který má poměrně striktní časový rámec, podobně jako Fond spravedlivé transformace. Vidíme tam možnost financování solárních řešeních v podnicích nebo v opatřeních na úsporu vody.
Dále jsou k dispozici klasické kohezní fondy, kde jsou další možnosti pro rozvoj fotovoltaiky či podpora výzkumu.
Byli byste schopní realizovat projekt Green Mine i bez evropské podpory?
Nebyli. Bez té 30 či 40 % podpory by projekty byly ekonomicky degradovány. A upřímně, pokud by ty projekty finančně vycházely bez dotační podpory, tak bychom je dělali už dnes.
Klíčové bude rozhodnutí o přečerpávací elektrárně
Kdy začnete projekt realizovat?
Fotovoltaiku jsme v podstatě připraveni začít budovat okamžitě. Projekty máme připravené. Nicméně zatím jsme je nepřihlásili do Modernizačního fondu, děláme průzkum terénu dotačních příležitostí. Co se týče těch návazných projektů, tam je důležitá časová provázanost, tedy kdy ten projekt podporu dostane. Většina plánovaných projektů už má studii proveditelnosti hotovou.
Finále realizace je výrazně za horizontem Fondu spravedlivé transformace. Ono je to vlastně o tom, jestli stát řekne, že v dané lokalitě vidí či nevidí přečerpávací vodní elektrárnu. To je rozhodnutí, které bude muset nastat v době, kdy v dole ustane těžba. Máme tu tedy dva a půl či tři roky na rozhodnutí. Od té doby se musí modelovat dno zbytkové jámy, musí se přizpůsobit svahy a tak podobně. Další parametr dokončení projektu Green Mine souvisí s tím, kdy se podaří jámu zatopit.
Pokud by všechny ty zmíněné parametry a faktory nakonec dopadly ve prospěch Green Minu, tak v jakém roce bude projekt hotový?
Do roku 2040 jsme stoprocentně schopni všechno zrealizovat, včetně přečerpávací vodní elektrárny. Pokud přečerpávací vodní elektrárnu nepočítáme, tak věříme, že ode dneška do roku 2035 jsme schopni veškeré investiční činnosti zrealizovat.
Útoky přes média nejsou fér
Uhelné firmy jsou velkým terčem kritiky neziskových organizací. Jak jejich kritiku snášíte?
Je to součást dialogu. Myslím si, že každý zástupce zelené nebo aktivistické scény, který má se mnou zkušenost, ví, a teď jsem skutečně osobní, že si vše s každým rád vysvětlím. Co možná není férové, jsou útoky přes média, než abychom si sedli ke stolu a vyřešili to osobně. Na druhou stranu rozumíme tomu, že zelené organizace potřebují právě tu mediální stránku věci, potřebují být viděni, protože na tom závisí jejich financování. My jsme každopádně strana, která bude vždy raději sedět u stolu, než abychom si posílali zprávy přes média. Mediální útoky a nátlak do odborné debaty o směřování energetiky nebo o rozvoji uhelných regionů nepatří.
Myslíte si, že projekt Green Mine může vylepšit vaši image v očích veřejnosti?
V první řadě doufáme, že to osloví region natolik, že se projekt skutečně uskuteční a získá strategický statut a podporu. Že pomůže regionu. Pokud by sekundárně pomohl vyřešit náš obrázek u různých organizací, samozřejmě budeme rádi.