„Pomáhat druhým beru jako poslání, které mi zabírá veškerý volný čas,“ říká politik, koordinátor a aktivista Karel Karika.

Jste místostarostou městského obvodu, několik let v neděli před ústeckým hlavním nádražím rozdáváte jídlo potřebným, teď jste se naplno zapojil do pomoci ukrajinským ženám, které utíkají před válkou ve své zemi. Kde na to berete energii?
Potřebu pomáhat mám v sobě odmalička, od pěti šesti let. Už jako malí jsme se sourozenci museli pomáhat rodičům v práci. Než jsem šel do školy, pracoval jsem s nimi na tržnici, pak jsem šel do školy a pak znovu na tržnici. Takhle to bylo celý týden. Jsem zvyklý celý život pracovat. Žít bez toho ani nemůžu. Kdybych neměl co dělat, tak si vždycky najdu něco, kde můžu pomoct.

Vaše zkušenosti v této oblasti jsou znát, ve Vladimiru jste začal pomáhat prakticky ze dne na den. Mnohým neziskovým organizacím to většinou nějakou dobu trvá, než s nějakou pomocí začnou.
Mám výhodu své nezávislosti. Můžu se sám za sebe rozhodnout okamžitě a okamžitě jednat. Jsem předseda Československé romské unie a členem dalších uskupení nebo spolků, ale ve Vladimiru pomáhám za sebe, za Karla Kariku. Takhle to dělám celý život. Ale jak už jsem říkal, kdybych kolem sebe neměl podobně smýšlející lidi, nedokázal bych nic. Mám strašné štěstí na lidi kolem sebe.

Jak všechno stíháte a čemu teď věnujete nejvíc času?
Teď je toho opravdu hodně. Momentálně se kromě práce na radnici věnuji pomoci ve Vladimiru. Už na začátku vypuknutí války jsem se nabídl, že můžu pomoct materiálně nebo se zajištěním potravin. To už jsem věděl, že mám domluvená dvě plná auta s oblečením a potravinami. A když ve Vladimiru končilo dobrovolnické centrum, protože mají spoustu práce v asistenčním centru v Hoření ulici, domluvili jsme se, že v hotelu převezmu koordinaci pomoci. Začal jsem navážet potraviny do kuchyně, hygienu a další věci. Ale je jasné, že nebýt skvělých lidí kolem mě, nezvládl bych nic.

Co na vaše nasazení říká rodina?
Mám úžasnou rodinu, úžasnou ženu. Syn se mnou byl třeba pro potraviny v Praze. Rodina to naprosto chápe a také se zapojila. Manželka se mnou občas v neděli vydává jídlo.

Vraťme se k hotelu Vladimir. Kolik ukrajinských žen s dětmi v něm aktuálně bydlí a hlavně, kdo to financuje?
Hotel patří společnosti CPI a dva roky byl zavřený. CPI sama přišla s nabídkou na ubytování uprchlíků do konce dubna s tím, že do této doby nebude řešit náklady na provoz. Musím říct, že to městu vytrhlo trn z paty. Sice bylo nutné provést některé opravy, ale ty dvě stovky ukrajinských žen a dětí by jinak nebylo kam dát. Společnosti CPI patří velký dík. A nasazení zaměstnanců hotelu, od ředitele až po recepční Danu Kubíčkovou, je neuvěřitelné. Například v ústeckém hotelu Clarion, který také vlastní CPI, perou veškeré ložní prádlo nebo ručníky. To je také velmi významná pomoc.

Společnost CPI tedy nabídla ubytování. Jak jste se vypořádali se stravováním uprchlíků?
Zpočátku to byl velký otazník. V první fázi zařídili kuchyň a nakoupili základní potraviny, aby vůbec bylo z čeho vařit. Na pokojích to není možné, nejsou k tomu zařízené. Kromě potravin bylo nutné zajistit a doplňovat oblečení. Myslím, že díky dárcům máme ve městě nejvíce oblečení jak pro děti, tak i pro dospělé, a vybrat si mohou i uprchlíci, kteří ve Vladimiru nebydlí.

Oblečení tedy nepotřebujete, jak jste na tom s potravinami?
Ty potřebujeme pořád. Sháním je, kde se dá. Po celé republice mám díky dlouholeté pomoci potřebným spousty známých z řad podnikatelů a podniků. Vím, že na ně se můžu obrátit a že mi pomůžou.

Dvě stovky uprchlíků je maximum, které se do hotelu vejde?
Celková kapacita včetně devátého patra, kde bývaly konferenční prostory, je maximálně 250 lidí. Stabilně je tady zhruba 180 ubytovaných. Jenom malá část se obměňuje, někteří najdou známé a odstěhují se k nim, jedna paní například odletěla i s dětmi do Litvy. Myslím, že ani tato kapacita stačit nebude a bude nutné hledat další místa. Rozhodně jsem proti ubytování uprchlíků v tělocvičnách, pokud to není maximálně na týden. Zažil jsem dobu ubytoven a sestěhovávání lidí do tělocvičen. Je to humanitární katastrofa a daleko více práce.

Ukrajinské ženy jsou ve Vladimiru zhruba dva týdny. Za tu dobu se dost věcí změnilo, děti začaly chodit do školy, ženy se zapojily do pomocných prací v hotelu. Bylo těžké domluvit pro šedesátku dětí místa ve škole, sehnat lékaře?
To bylo hodně těžké. Domluvil jsem se s ředitelkou ústecké polikliniky a podařilo se domluvit veškeré specialisty, které jsme potřebovali. S umístěním školních dětí pomohlo město, kompletně vybavené školní tašky zase obstarali studenti gymnázia.

Jak jste sháněli léky? Někteří si je při útěku nevzali, nebo jim během cesty došly.
Co je dostupné v lékárně bez lékařského předpisu, to jsme nakoupili. Teploměry, analgetika, kapky na kašel jsme pořídili za peníze dobrovolníků. Jedna paní třeba potřebovala léky na štítnou žlázu, domluvili jsme vyšetření u specialisty a léky má.

Zaznamenali jste mezi ubytovanými nějaké problémy?
Jsem opravdu rád, že ne. Je to asi dané i tím, že mají všechno zajištěné, a pokud něco potřebují, jsme připraveni jim pomoct. Mají poměrně velké vyžití, chodíme s nimi do bazénu, zdarma mohou jít do knihovny, doprovázíme je na úřady nebo k lékařům s tlumočnicí. Ve vestibulu je vždy člověk, který se jich ujme.

S pomocí potřebným máme dlouholeté zkušenosti. Dostalo vás ve Vladimiru něco „do kolen“?
Dostalo. To nadšení ubytovaných žen pro společnou práci a to, jak samy chtějí pomáhat. Mají služby v kuchyni, jako uklízečky, pokojské nebo myjí nádobí. To, že se zapojily do chodu hotelu, je velmi významná pomoc. Bez nich bychom to pouze s dobrovolníky nezvládli. Jsou velmi vděčné za pomoc. Vděk nikdy od nikoho nevyžaduji, ale v jejich očích a jejich vyjádřeních ho vidím, to často nezažívám.

Hodně energie teď věnujete Vladimiru. Neutrpí tím jiné vaše aktivity?
Nemyslím. Ve Vladimiru jsem ráno do osmi hodin, pak jdu na radnici, místo oběda jdu zase do Vladimiru, odpoledne jsem zase na radnici a po práci jsem zase ve Vladimiru nebo jinde, kde je potřeba.

Měl jste v plánu rozjet sociální šatník?
Jasně a funguje bezvadně. 9. března byl první otevírací den, musím říct, že přišlo dost lidí, kteří přinesli hodně věcí. A průběžně se nahlašují lidé, kteří si přijdou pro věci.

Obáváte se, co bude potom, až pomáhací euforie opadne?
Toho se obávám velmi, ale chci věřit, že to společně zvládneme.