Smrt je téma, o kterém česká společnost mluví nerada. Dokladem toho je i komunikace o transplantační medicíně. Zatímco příběhy dětí i dospělých, které se díky ní povedlo zachránit, jsou v oblibě, jinak je to s transplantaci předcházející fází, tedy s dárcovstvím orgánů. Přitom právě vhodným, citlivým způsobem zvolená komunikace o této problematice může zvýšit počet těch, kdo po své smrti orgány darují a zachrání tak životy dalším.
Transplantace a darování orgánů jsou dvě strany téže mince. Přesto o jedné slyšíme rádi, zatímco o druhé ne. „Ukazovat lidi, kteří díky transplantaci přežijí a jsou to krásné příběhy, je jedna věc. Jako společnost ale máme problém mluvit o dárcovství a dárcovském programu, tedy o lidech, kteří předcházejí transplantacím a hezkým příběhům. Kdyby ale nebylo těchto dárců, tak tu hezké příběhy nemáme,“ uvádí vedoucí odboru PR a marketingu v IKEM Markéta Šenkýřová.
Mohlo by se zdát, že vzhledem k tomu, že v Česku platí předpokládaný souhlas s darováním orgánů (kdo darovat nechce, musí se zapsat do speciálního registru), nebude menší ochota problematiku medializovat vadit. To je ovšem omyl, a hned to ze dvou důvodů.
Za prvé, počet zemřelých dárců je hlavním limitujícím faktorem počtu provedených transplantací, kdy platí, že řada lidí zařazených na čekací listinu se z nějakého důvodu orgánu nedočká (buď se jejich stav zhorší, takže již transplantaci není možné provést, nebo pacient zemře). Pro představu: za rok se na čekací listině ocitnou zhruba dva tisíce lidí, transplantací ale loni proběhlo 700. Každý dárce se tak počítá, a v odstraňování bariér toho, aby se z každého potenciálního dárce mohl stát dárce skutečný, může sehrát roli také vhodná medializace a informovanost. Díky ní se tak třeba někdo nezapíše do registru odmítačů, rodina, která přišla o svého blízkého, nebude dárcovství bránit, a také sami zdravotníci budou ochotnější potenciální dárce k dárcovství indikovat (byť k této problematice jsou primárně určena speciální odborná školení, semináře a konzultace).
Druhá věc je, že pokud budeme jako novináři informovaní, dokážeme o dárcovství orgánů správně mluvit a vysvětlovat ho široké veřejnosti, můžeme se vyhnout negativní medializaci dárcovství a jejím dopadům, které má v praxi. Dokladem takovéto negativní medializace je takzvaná ostravská kauza, k níž došlo na začátku tisíciletí a která měla na transplantační medicínu fatální dopad. Ze pře dvou chirurgů, kteří se osočovali v médiích, se stala mediální kampaň neoprávněně obviňující odborníky z odběru orgánů živým a obchodováním s orgány, která měla i politické důsledky. Žádná z nařčení se neprokázala, což už ale nic nezměnilo na důsledcích, které kampaň měla. Lékaři totiž začali mít obavy dárce indikovat, takže jich dramaticky ubylo.
„Jakákoliv negativní medializace vždycky vede k problémům, a to nejen u nás, ale po celém světě. Proto nás době ostravské kauzy všichni kolegové v zahraničí nenáviděli. Média mají, hlavně co se týče negativních zpráv, v rukách obrovskou moc,“ konstatuje dárcovská konzultantka a transplantační koordinátorka Transplantcentra IKEM docentka Eva Pokorná.
Ve Španělsku, které má vůbec nejvíce dárců orgánů na tisíc obyvatel na světě, proto pořádají semináře pro novináře a také s negativními zprávami okamžitě pracují. Ve chvíli, kdy se nějaká taková zpráva objeví, ji tak odborníci komentují a v případě zahraniční kauzy vysvětlují, jaká jsou proti tomu opatření a proč se to ve Španělsku stát nemůže.
IKEM se přístupem inspiroval a uspořádal školení pro novináře (jehož výsledkem je i tento text). Zároveň se kromě šíření osvěty a zvyšování informovanosti o transplantační medicíně snaží zviditelnit právě dárcovství.
„To, že máme v IKEM Zeď života, kde jsou více než tři tisíce jmen lidí, kteří darovali část sebe, aby někdo jiný mohl žít, sklízí na sociálních sítích velký ohlas. Jedním klipem bylo osloveno skoro 700 tisíc lidí a v rámci našich sociálních sítí to byl třetí nejprostupnější příspěvek,“ říká Markéta Šenkýřová.
Zásada je zachovat anonymitu mezi dárcem a příjemcem
Problematika vhodné medializace transplantační medicíny má ovšem svá úskalí. Transplantační centra, respektive jejich oddělení komunikace, totiž musí dodržovat transplantační zákon, konkrétně v této souvislosti paragraf 20, který hovoří o tom, že „poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni zachovat anonymitu a) zemřelého dárce tkání nebo orgánů vůči příjemci, b) žijícího dárce tkáně nebo orgánu vůči osobě uvedené v § 3 odst. 2, pokud si to dárce přeje, c) žijícího dárce obnovitelné tkáně, pokud se nejedná o osobu uvedenou v § 3 odst. 2.“
Anonymitu mezi dárcem a příjemcem ovšem v dnešním mediálně sledovaném prostředí nemusí být snadné udržet. Nemocnice každopádně musí korigovat objem médiím poskytnutých informací o příjemci (jedná se například o datum transplantace). Zároveň zdravotnické zařízení podepisuje s pacientem mediální souhlas, kde je definován rozsah informací, který médiím poskytnut nebude.
S tím, že se medializují ony šťastné příběhy o tom, že někdo díky transplantaci přežije, se ale zároveň ztrácí možnost mluvit více o dárci. Důvodem je právě hrozba, že bude porušena anonymita. Proto nemocnice řeší, zda zveřejnit datum odběru orgánů, dárcovskou nemocnici či to, za jakých okolností dárce zemřel.
IKEM už přitom má zkušenost s tím, že se navzdory snaze nepovedlo udržet anonymitu mezi dárcem a příjemcem. Uspořádal totiž konferenci o převozu bijícího srdce z jedné nemocnice do druhé pomocí speciálního přístroje. Bohužel zároveň v lokálních médiích vyšla zpráva o vlakové nehodě, a jeden z novinářů si dal obě události dohromady. V médiích se v důsledku toho objevil celý příběh dárce a to, že od něj dostal srdce příjemce v pražském IKEM. Ten byl sice médiím utajen, ale sám věděl, že srdce dostal, a znal tím pádem i dárce – což je přesně to, co se nemá stát.
„Tento příběh naštěstí nemá špatný konec ve smyslu toho, že by se rodina příjemce dozvěděla, kdo je přesně dárce, a pak po rodině třeba něco chtěla. Takové příběhy jsou ale známy ze zahraničí. Ve chvíli, kdy se propojí rodina dárce a příjemce, mohou nastat případy, kdy někdo po někom může něco vyžadovat nebo na sebe působit, případně že má příjemce pocit povinnosti odvděčit se rodině dárce, zvlášť pokud tam třeba zůstanou malé děti. Tomu má transplantační zákon zamezit,“ vysvětluje Markéta Šenkýřová.
Problém nastává i u živých altruistických dárců, například u řetězových transplantací. Pokud se takový zákrok medializuje, je třeba bedlivě dbát na to, aby nebyla zveřejněna přesná data zákroků a pacienti si tak nespojili, kdo má čí orgán.
Svá rizika pak má už samotné zveřejnění pacientů, kteří úspěšně podstoupili nějaký výjimečný zákrok – byť s tím pochopitelně musí sami souhlasit. V dané chvíli totiž sice mohou být rádi za zveřejnění svého příběhu, v dnešní době, kdy je na internetu možné cokoliv dohledat během pár vteřin, to ale zároveň znamená, že někdo jejich příběh znovu vytáhne v době, kdy jim to vůbec nebude příjemné. To platí dvojnásob v případě, že je pacientem dítě.
Média mohou pomoci vyvracet mýty
Média na druhou stranu mohou pomoci i s vyvracením některých mýtů. Jedním takovým je domněnka, že pokud byl dárce věřící, asi by si darovat orgány nepřál. „V podstatě všechna náboženství dárcovství i transplantace akceptují, některá dokonce proklamují dárcovství jako akt lásky k bližnímu. Výjimkou je jen šintoismus, proto má Japonsko velmi málo zemřelých dárců, ale zase má rozvinutý program žijících dárců,“ poukazuje Eva Pokorná, která zároveň připomíná akce katolické církve, jako je dušičková mše v Katedrále svatého Víta za zemřelé dárce.
Neplatí také, že pokud rodina s odběrem u blízkého nesouhlasí (a zemřelý za života prokazatelně nevyslovil nesouhlas), není možno odběr provést. Zákon ovšem ukládá osoby blízké vhodným způsobem o odběru informovat, pokud o to projevují zájem, a učinit o tom záznam do dokumentace. Sdělování špatných zpráv a komunikaci s příbuznými pozůstalého přitom lékaři označují za vůbec nejtěžší část celého procesu indikace a péče o zemřelého dárce (podle průzkumu mezi dvěma stovkami intenzivistů označilo komunikaci s rodinou za nejnáročnější část procesu 89 procent respondentů). Proto také IKEM organizuje kurzy sdělování nepříznivých zpráv, kde je možné si komunikační schopnosti nacvičit.
Mýtem v neposlední řadě je také to, že typickým dárcem orgánů je mladý motorkář – to platilo v 90. letech, dnes je ale situace jiná. „Medián věku byl předloni 58 let. Polovině lidí je tedy více než 58, takové jsme v 90. letech vůbec nebrali. Změnilo se také spektrum diagnóz vedoucích ke smrti mozku. Zatímco na začátku 90. let to byla kraniotraumata, v současné době jsou to jiné diagnózy, nejčastěji spontánní krvácení do mozku a ischemické poškození mozku. Jsou zastoupena i traumata, ale sotva třetina z nich je v důsledku dopravní nehody. Typickým dárcem tak dnes je muž, 58 let, se spontánním krvácením do mozku, většinou hypertonik a obézní,“ vysvětluje Eva Pokorná.
To nás vrací zpátky k tomu, jak medializovat dárcovství. V některých zemích se nebojí toho, že zveřejní příběh dárce, jako tomu bylo před dvěma roky v Anglii. I česká média tehdy převzala příběh chlapce, který zemřel při nehodě na motorce a jeho orgány pak zachránily pět životů. Tragický příběh teenagera doprovázený fotografiemi je sice pro média atraktivní, na druhou stranu ale takový dárce dnes rozhodně není typický. Pokud by se v Česku našla rodina, která by byla ochotná podělit se o příběh svého zemřelého, který daroval orgány, půjde pravděpodobně o staršího člověka zemřelého v důsledku některého z civilizačních onemocnění. Pokud si ale v médiích dáme tu práci, můžeme právě na takovém příběhu, který je většině z nás blízký, ukázat, že podpořit dárcovství orgánů může svým dílkem každý z nás.
Michaela Koubová
