Utopie bez vzdušných zámků

Hledání ryzí společnosti u Martina Bubera

Židovský filosof Martin Buber je u nás známý především jako autor knihy Já a Ty a spisů o chasidismu. Drobná knížka Cesty do utopie vznikla v době druhé světové války a představuje autora jako dialogického socialistu promýšlejícího tradici, která je mu vlastní.

Ve skotském New Lanarku realizoval své experimenty Robert Owen. Autor neznámý, 1818

Stalo se zvykem slovo utopie odkazovat do říše nemožného a současné i minulé utopisty pasovat na nepraktické snílky, s nimiž nemá smysl ztrácet čas, protože jejich ideje mají až příliš společného s vírou v příchod spasitele. Jako by ony ideje a ideály nebyly z tohoto světa, i když právě tento svět hodlají změnit. Jinými slovy, jako by byly málo vědecké. Martin Buber se k tradici utopického socialismu a anarchismu hlásil a jeho kniha Cesty do utopie (1946) není pouze přehledem myšlenkového směru a jeho stěžejních osobností, ale také vlastním příspěvkem ke kritice i rozvíjení této ideologie (slovo, které by se jemu samému nelíbilo) a rovněž k jejímu využití v praxi. Nemůže tedy překvapit, že pojmu utopický socialismus u něj zpravidla předchází adjektivum takzvaný nebo je přívlastek utopický dáván do uvozovek.

 

Utopie proti „vědě“

Buber si jako zkušený religionista uvědomuje analogie (i rozdílnosti) mesiášské eschatologie a utopického socialismu, hned zkraje ale rozhodně odmítá, že by obě polohy – nábožensko­-mystická a sociálně­-politická – nebyly ukotveny v realitě, protože právě z její často trýznivé podoby čerpají svůj základ: „Ani v jednom případě však nejde o vznášení na oblacích.“ Obě se totiž napájejí ze zřídla kritického nahlížení skutečnosti, které je v případě utopických socialistů navíc zcela svázáno s děním na zemi, což neznamená, že by v jejich hledání dokonalé lidské společnosti nešlo o svého druhu „vyvlastněný mesianismus“. V každém případě se ale pohybujeme na poli racionálního myšlení, které je systematické a jemuž nelze upřít ani veskrze realistický sklon uvádět ideje do praxe skrze zakládání různých družstev a komun, včetně družstevnických experimentů iniciovaných lidmi, kteří chápali socialismus jako naplněné křesťanství.

Stranou zájmu Cest do utopie nutně nemůže zůstat ani marxismus, jenž navazoval na myšlenkové dílo utopistů, ale zároveň ho podrobil zásadní kritice. Buber si všímá, že Karl Marx se svým přísně dialektickým pojetím sice postupně zavrhl utopismus jako svého druhu blouznivý voluntarismus, ale ač se zaklínal vědeckým přístupem, sám se nevyhnul řadě utopických momentů. „Utopie takzvaných utopistů je předrevoluční, marxistická utopie je porevoluční,“ dovozuje s tím, že máme co do činění se „schematickou fikcí“ a „strategickým plánováním“. Klasická marxistická pozice podle Bubera přiznává utopistům věrohodnou kritiku tehdejší současnosti, ale odmítá jejich řešení, která nejsou víc než fantaziemi odtrženými od reality. Něco podobného lze dnes nicméně vytýkat veškeré radikální levici, která se zdá neporazitelná v kritice statu quo, ale když dojde na východiska, zůstává u osvědčených (a dějinami mezitím často i vyvrácených) dogmat, pouček a frází. Oba směry mají nicméně stejné nebo podobné cíle. Kámen úrazu vidí hlavně v tom, že přestože jde v obou případech o překonávání politiky, utopisté předpokládají, že synchronně s revolucí politickou musí probíhat i ta sociální, kdežto marxisté vše sázejí na politické prostředky, což nutně vede k tezím o prodlužování revoluce a oddalování pohřbení politiky, tak jak ji známe. Když vznáší nárok na vytyčení „demarkačních linií“ vedoucích „mezi nároky revoluční politiky a právy vznikajícího socialistického života“, nezdá se, že by byl k nějakému myšlenkovému proudu vyloženě nespravedlivý. Všímá si rozporů Marxovy kritiky idejí utopického socialismu a kromě známých a notně nevybíravých útoků připomíná i místa, kde Marx stál na straně družstev a tím pádem i decentralizace, jakkoli vždy zůstával především zastáncem „horečky centralizace“.

 

Klasici anarchismu

Reflexe sporů uvnitř socialistického hnutí by nebyla úplná, pokud by v knize scházela kapitola o Leninově politice a ruské revoluci. Kdo by očekával pouze nesmiřitelnou kritiku Leninových konceptů, bude zklamán, i když o přemíře sympatií pro bolševického vůdce u Bubera pochopitelně nemůže být řeč. „Lenin je bezpochyby jedním z největších revolučních stratégů všech dob,“ píše Buber, ale zároveň pranýřuje skutečnost, že taktiky a strategie doktrinářského marxismu, které vedly k úspěchu jedné revoluce, se nikdy nestaly „úspěchem socialismu“. Buber jako mnozí další antiautoritářští socialisté viděl zárodek skutečné změny v sovětech, v komunismu rad, který byl pro Lenina důležitý jen v povstalecké fázi. Když se Lenin k otázce družstevnictví vrátil v roce 1923, už bylo pozdě. Buberův verdikt je jednoznačný: Sovětský svaz lidem nenabízí svobodu „myšlení a jednání“. Přesto při psaní Cest do utopie doufal v možnost „fundamentální změny“ systému pod taktovkou „skrytých sil“, jimiž určitě nemyslel tehdejší bolševiky.

Když pomineme otce zakladatele (Henri de Saint­-Simon, Charles Fourier, Robert Owen), jimž je věnována jedna z úvodních kapitol, tak se kniha blíže soustředí především na Proud­honův, Kropotkinův a Landauerův myšlenkový odkaz. Pierre­-Joseph Proudhon se mu jeví jako ve své době nesmírně originální myslitel – což ostatně před napsáním Bídy filosofie (1847, česky 1948) opakovaně zdůrazňoval i Marx –, jenž si jako jeden z prvních uvědomil, že nástrojem násilného donucování a panování může být nejen stát, ale také družstevní asocia­­ce, takže se mu nikdy nestala zlatým teletem jako celé řadě jeho následovníků. Petra Kropotkina, který se bez Proudhona neobešel, Buber oceňuje především za to, že dokázal do anarchokomunismu vnést dějinný pohled, jejž Marx s Engelsem u Proudhona oprávněně postrádali. A rovněž za rozvíjení principu pospolitosti, aniž by vytěsnil sporné momenty družstevnictví: uzavření před možností federativního uspořádání a vposledku vlastně před okolním světem. V jádru ale podle Bubera zůstal vždy především sociálním geografem s výraznou a poněkud idealistickou fixací na cechovní uspořádání středověkých měst. Gustav Landauer ze všech tří osobností promlouvá nejvíce jazykem proroka a také charismatika a smysl pro dějinnost se u něj opět spíše vytrácí – radikální proměna mezilidských vztahů je uskutečnitelná vlastně kdykoli. Buber připomíná slavný Landauerův citát o básníku Waltu Whitmanovi („spojoval konzervativního i revolučního ducha, individualismus i socialismus“) a vysvětluje, že dobře padne i na něho samého. Oceňuje především jeho autentickou, protože žitou blízkost k proletariátu a pak také postoj, který se táhne celou knihou a jejž lze zkratkovitě vyjádřit tvrzením, že každá politická revoluce uvízne nutně na začátku cesty, pokud ji nedoprovází strukturální sociální proměna, vytvářející zbrusu nové společenství.

 

Praxe komun

Kde je teorie, měla by být i praxe, a jedna kapitola se tudíž věnuje komunitním a družstevním laboratořím a opět rozporuje jejich údajný romantismus. Buber je přitom dalek naivity a podrobně sleduje jejich selhávání, třeba když se kapitalizují a stávají se svou vlastní parodií, která ze všeho nejvíc připomíná akciovou společnost. V této souvislosti cituje členku komuny Ikarie: „Bylo nás tak málo a byli jsme tak podobní těm venku, že se již nevyplácela námaha žít ve společenství.“ Nebezpečí spočívá nejen v centralizaci a přebujelém oportunismu, ale stejně tak v dogmatismu do sebe zahleděných a uzavřených skupin. Strach z pevně naplánovaných doktrinářských systémů v něm vzbuzovala totální centralizace i decentralizace, z čehož lze usuzovat, že sám doufal v systém, jenž by byl sice v zásadě federací, ale obsahoval by i centralistické prvky. Nepřekvapí tedy, že za jediný příklad dlouhodobě úspěšných komun v lidských dějinách považuje osady, které už desetiletí před založením Státu Izrael vznikaly na palestinské půdě a v nějaké podobě tam fungují doposud. Krom výjimečné dějinné situa­ce pronásledovaného národa jejich životnost připisuje i tomu, že se dokázaly sdružovat do federací, aniž by měly nějaký pevně daný neměnný program, čímž si zachovaly nejen individuální rozdílnost, ale také prvek spontaneity, jenž je pro myšlení utopického socialismu zcela zásadní. Těžko ovšem odhadnout, co by říkal na jejich současnou podobu, ve které se pospolitost kibuců rozpadá nejen kvůli odchodu mladých, bez nichž žádný podobný experiment nemůže přetrvat generace, ale také pro postupné vyprazdňování vzájemnosti, která stála u jejich zrodu.

Čtenáře znalého Buberova díla kacířsky napadne, že jeho záliba v utopickém myšlení nějak souvisí s jeho vztahem k chasidismu, jemuž věnoval velkou část svých knih. Jakkoli šlo o pietistické hnutí, které se snažilo především reformovat rigidní svět ortodoxních mitnagdim, nelze pominout ani jeho počáteční důraz na rovnost a lidovost, který vede k prožívání radosti ze živého náboženského společenství, jež se nedusí pod tíhou učených foliantů. I tato utopie se ovšem časem zvrhla v podobu, která až příliš připomíná ultraortodoxii jejích původních nepřátel. Promýšlení Buberova směřování k neutopické utopii nakonec vyjevuje především to, že jeho socialismu by spíše než přídomek „utopický“ nebo „demokratický“ slušel – přesně ve stylu jeho nejslavnější knihy Já a Ty (1923, česky 1969) – atribut „dialogický“.

Martin Buber: Cesty do utopie. Přeložil Petr Bláha. Přestupní stanice, Mělník 2020, 178 stran.