Být prokletou múzou

Životní osudy prokletých básníků bývají v hodinách českého jazyka shrnuty do několika vět, přičemž stále v popředí stojí – naprosto přirozeně – jejich stěžejní básnické sbírky. Jak to vypadá naopak, když ústředním námětem je život prokletého básníka a jeho nedílnou součástí několik známých básní, se můžete přesvědčit při listování a zejména pak četbě Yslairova komiksu Slečna Baudelairová, kterou v českém překladu Michala Zahálky vydalo nakladatelství Argo.

Slečnu Baudelairovou potkáme jako vetchou nemocnou stařenu na Baudelairově pohřbu. Nestojí na čestném místě v blízkosti hrobu, ale spíše jen postává někde vzadu a čtenář tak nějak tuší, že její příběh bude kontroverzní. Velmi dlouho netušíme, kdo vlastně ona dáma je a jakou roli v životě Charlese Baudelaire, jednoho z nejvýznamnějších básníků své doby, vlastně hrála. V retrospektivním vyprávění, kdy vypravěčkou je tajemná Černá Venuše, výše zmíněná dáma, která píše dopis Baudelairově matce, se dozvídáme o básníkově dětství, dospívání a zejména pak o jeho pařížském bohémském životě. O životě plném intelektuálních debat zapitých hektolitry vína, který nutně vedl k Baudelairově předčasné smrti.



Hlavní roli v komiksu ztvárňuje Charles – Charles Baudelaire. To je cítit zejména v první třetině knihy, než potká Jeanne, svou Černou Venuši. Po setkání v divadle, kde se do ní okamžitě zamiluje, ustupuje Charlesova postava trochu do pozadí a pozornost se plně soustředí zejména na jeho vztah s Jeanne. Ta se cítí jako Baudelairova múza. Zdá se, jako by jí naprosto vyhovovalo přijmout v příběhu pasivní roli a být jen přeludem, o němž mladý poeta básní a blouzní.

Postava Jeanne Duvalové či možná Lennerové (její skutečné příjmení neznáme) je však hnacím motorem celého příběhu. Jeanne představuje exotickou krásku, která v 19. století mužům učarovala. Zároveň je však velmi naivní a prosťoučká, což svým způsobem zapadá do soudobého ideálu perfektní ženy. Jeanne je naprosto bez ambicí – většinu dne chce proležet v posteli a představovat si, co všechno by v jejím životě mohlo být jinak. Navzdory svým snů zůstává stále tím, co byla při setkání s Charlesem - prostitutkou.



Kresba komiksu je velmi precizní a detailní. Yslaire si vyhrál nejen s jednotlivými postavami, ale i s pozadím. Barevně komiks inklinuje k retro sépiové barvě, což k tónu vyprávění vypravování perfektně sedí. Jednotlivá komiksová okna jsou řazena velmi volně a spíš bych řekla, že se Yslaire nenechal svázat obvyklými komiksovými konvencemi. Ostatně některé erotické scény mají až pornograficky pojaté detaily, takže rozhodně nelze o Yslairovi říct, že by byl konvenční.

Slečnu Baudelairovou můžeme číst několika způsoby. Například tu čtenář zjistí, jak vypadala pařížská společnost druhé poloviny devatenáctého století – ať už šlo o střední vrstvu nebo studenty, kteří poznávali život i sami sebe. Nebo se můžeme optikou jednadvacátého století podívat na životní příběh Charlese Baudelaira, jednoho z nejvýznamnější francouzských básníků. Nebo komiks můžeme číst jako vypravování o jednom toxickém vztahu, který oba zúčastněné absolutně ničil a zároveň v jednom z nich probouzel neuvěřitelný literární talent. Anebo se jen můžeme kochat výtvarným pojetím Yslairových ilustrací. Ať už Slečnu Baudelairovou budete číst jakkoli, čeká vás mimořádný čtenářský zážitek.