Nad pěti deskami, které se od sebe ne a ne odpoutat.
Před Vánoci jsem si v oblíbeném antikvariátu za pandemicky snížené ceny koupil pět elpíček a doma zjistil, že mají leccos společného. Podivuhodnou náhodou spolu jejich obaly zajímavě vizuálně souvisejí, někdy jako by se výtvarníci domluvili, což ale nelze předpokládat. Doba vzniku všech nahrávek se vejde do jediné dekády. A společného mají i to, že diskografiích svých tvůrců nepatří k dílům, jež jsou jako ikonická či kanonická jmenována na prvním místě. Spíše naopak. Všechna jsem si ale při posluchačském cvičení, jehož výsledkem je tento text, oblíbil.
Už čtvrt roku mi ty vinyly, ignorujíce abecední řazení mé diskotéky, stojí v poličce vedle sebe a poslouchám je díky těm povrchním souvislostem jako jeden cyklus. Pustím-li si jedno, následují čtyři ostatní, někdy i v témž dni. Následující text je záznamem „myšlenkového pavouka“, jehož sítěmi se při poslechu těším. „Smysl to nemá, to je na postřeh,“ praví se v mé oblíbené posametové komedii. A je radost nechat se odkazy a asociacemi unášet úplně jinam a zase se vracet.
Reprezentanty plus minus osmdesátkového plus minus pop-rocku jsou, v abecedním pořadí, tato alba – Beach Boys: L. A. (Light Album) (Caribou, CBS, Brother, 1979); Mick Jagger: Primitive Cool (CBS, Rolling Stones Records, 1987); Lou Reed: Street Hassle (Arista, 1978); Rolling Stones: Undercover (Rolling Stones Records, 1983) a Who: Face Dances (Polydor, 1981).
Zahřívací kolo
Tři z pětice alb si umělci (spolu)vydali na vlastních labelech – Rolling Stones Records resp. Brother – ve dvou případech ve spolupráci s Columbií.
Mimochodem, stounovský label aktivně fungoval v letech 1971–1984, od té doby slouží jen potřebám kapely a vždy ve spolupráci s větší značkou, například s Atlanticem či Virgin. Ve zmíněných letech na něm ale vycházely i nahrávky tragicky zesnulé jamajské reggae hvězdy Petera Toshe.
Mimochodem, Stouni si vlastní label založili poté, co na přelomu šesté a sedmé dekády díky svému finančnímu manažerovi Allenu Kleinovi ocitli bez veškerého písňového katalogu (pár neopatrných podpisů a pecky jako Satisfaction nepatří jim, nýbrž Kleinově značce ABKCO) a v nezáviděníhodné pozici daňových exulantů. Restart skupiny se nesl v duchu nahrávání v nejrůznějších lokacích, jako byla francouzská Riviéra, Jamajka či mnichovské studio disco průkopníka Giorgia Morodera.
Mimochodem, Stouni ale nejraději nahrávají v USA, kolébce svého milovaného blues. Steve Turner v knize Beatles 66 – Revoluční rok, kterou v mém překladu v roce 2018 vydal Jiří Ševčík, uvažuje, do jaké míry se na odlišnosti mezi Beatles a Stones podílela nahrávací studia. Dochází k závěru, že do značné. Zatímco Stouni často nahrávali během turné a v improvizovaných podmínkách neznámého prostředí, Beatles coby domácí poklad značky EMI měli kdykoliv otevřené dveře do firemních studií na Abbey Road a tam veškerý komfort s řadou techniků a vynalézavým Georgem Martinem u kormidla.
A mimochodem, slavný „stounovský“ vyplazený jazyk není logem kapely, ale právě jejího vydavatelství a navzdory zažité legendě jej nenavrhl Andy Warhol.
Značka Brother Records vznikla v druhé polovině šedesátých let údajně především proto, aby si Brian Wilson mohl vybudovat nahrávací studio, a také z obav, jak se bude vyvíjet další spolupráce s firmou Capitol. Kromě čtrnácti beachboysovských desek na ní v roce 1970 vyšlo album jihoafrických Flame, jejichž dva členové se počátkem sedmdesátých let načas stali členy Beach Boys.
Mimochodem, jeden z nich, zpěvák a kytarista Blondie Chaplin, se koncem devadesátých let na asi půldruhé dekády stal členem doprovodné kapely Rolling Stones.
A mimochodem, ze všech zcela nepatřičných symbolů mají Brother Records ve znaku indiána na koni.
Obklopen primitivní láskou
Zajímavější objevy skýtaly obaly zmíněné pětice desek. Rozmazaná fotka na zadní straně Reedovy Street Hassle jako by byla předlohou hrubé karikatury na titulu Jaggerovy Primitive Cool. Říkám si, že Reedovo album by to sousloví „primitivní cool“ mohl nést v názvu možná přesvědčivěji než to Jaggerovo.
Mimochodem, čeští překladatelé mají s názvem Primitive Cool docela problém. Jeden jaggerovský životopis vyšel pod českým názvem Chladný barbar, spatřit ale lze i varianty „jednoduchý frajer“ a „prostě správňák“. V titulní písni alba Jagger dumá nad tím, co povědět dětem, které jej a jeho generaci považují div ne za dinosaury. Mimo jiné si představuje, že mu nějaký příbuzný výrostek položí otázku: „A byli jste taky cool… teda… primitivně cool?“
Mimochodem, osmá dekáda si z té šesté ještě tolik nedělala. Pete Townshend z Who se po rozchodu své kapely nějakou dobu živil jako redaktor, Robert Plant se po konci Led Zeppelin načas vrátil tam, kde začínal – k poloamatérským venkovským sestavám. Představa hvězdy, která to táhne čtyři a více dekád, se teprve rodila. „Neumím si představit, že bych přijel na vozíčku na pódium a řekl: ‚Teď vám zahrajeme jednu starší písničku, možná ji budete znát – Satisfaction‘,“ dumal v šedesátých letech Mick Jagger při představě čtyřicítky. Týž za rok osmdesátiletý Jagger mimochodem právě ohlásil evropské turné Rolling Stones s lakonickým názvem Sixty.
Mimochodem, i Beatles na počátku své kariéry v rozhovorech vyjadřovali přání, aby jim to vydrželo ještě aspoň rok, a dumali, co budou dělat pak. John a Paul se viděli jako profesionální autoři ve stylu Brill Building, Ringo, který neskládal, zvažoval herectví.
Oblíbeným výtvarnickým postupem je dělit obálky alb na řadu menších obrázků. V mé zatím nerozdělitelné pětici tento postup reprezentují Beach Boys a Who. Prvně jmenovaná kapela ilustruje deset písní svého alba kýčovitě doslovnými malůvkami à la pohlednice, jež by skvěle fungovaly jako parodie, jimiž bohužel nejsou, a přidává ještě po obrázku pro název svůj i svého díla. Z galerie tuctu děsivých výjevů – šesti na každé straně obálky – doporučuji zejména ilustraci k písni Love Surrounds Me.
Who na obalu Face Dances nabízejí šestnáct portrétů od šestnácti výtvarníků, mezi nimiž najdeme proslulá jména jako Richard Hamilton a Allen Jones. Každý člen kapely je tedy zpodobněn čtyřikrát. Na zadní straně obalu kazí dojem až moc doslovný snímek krabice s barvami v tubách.
Drobné obrázky, byť nevyskládané do žádné mřížky, tvoří podstatnou část obalu stounovského Undercover. Na některých vydáních jde o samolepky, jejichž sloupnutí slibuje mj. odhalení intimních partií dámy vyfocené na obalu, pod lepicími obrázky jsou ale vytištěny jiné miniatury. Mimochodem, snad slovní spojení „cut-up“ nebo „cut-out“ přimělo překladatele již zmíněného Chladného barbara k domnění, že na obálce je vyfocena „rozřezaná nahá žena“. Vzhledem k obsahu alba se netrefil docela přesně.
To se budem príma mít
Je načase si alba znovu pustit, třeba chronologicky. Lou Reed se na Street Hassle představuje v obvyklé poloze drsného básníka ulice, jemuž stačí sžíravost, ledabyle bystré oko a pár akordů, k těmto svým zbraním ale přistupuje jako fajnšmekr, který chce mít arzenál prověřený a co nejúčinnější a nebrání se inovacím.
Album bylo nahráno binaurálně, tedy pomocí takzvané umělé hlavy s všesměrovými mikrofony na místě uší. Poslouchat by se proto mělo ze sluchátek, od běžného sterea se ale „všeobjímající“ zážitek v tomto případě příliš neliší. Mimochodem, Street Hassle je údajně prvním komerčně vydaným albem populární hudby, které bylo binaurální metodou nahráno.
Album je dodnes vzpomínáno především pro jedenáctiminutovou titulní skladbu vystavěnou na obměnách jednoduchého smyčcového ostinata. Po čase motiv přebere kytara, později se smyčce vrátí. První část třídílného textu se jmenuje Waltzing Mathilda a je o dámě, která si pro potěšení koupí služby svůdného prostituta. V druhé, Street Hassle, jsme svědky vzrušené hádky nad mrtvou feťačkou, třetí díl, Slipaway, je žalozpěvem na téma lásky a smrti.
Mimochodem, Reed se nechal slyšet, že v téhle písni toužil stvořit „velký americký monolog s rockovým doprovodem, něco, co by mohli napsat William Burroughs, Hubert Selby, John Rechy, Tennessee Williams, Nelson Algren, možná tak trochu i Raymond Chandler.“
Waltzing Mathilda je, mimochodem, zlidovělá „druhá hymna Austrálie“ o tulákovi, který si přes rameno nese pytel na spaní (matilda) a ten mu za chůze tančí na zádech. „When you are waltzing matilda, you are on the road,“ vysvětlil Tom Waits, proč část australského songu použil ve svém Tom Traubert’s Blues. Mathilda coby jméno ženské postavy se kromě Reeda vyskytuje třeba u Jakuba Nohy – a zmínit by šla i coververze Hádej, Matyldo s textem Jiřího Štaidla a zpěvem Karla Hály.
Mimochodem, jeden verš ve Street Hassle pronesl Reedův umělecký antipod, Bruce Springsteen. Na obalu alba není z důvodů smluvních uveden.
Mimochodem, Street Hassle má vůbec bohatou historii. Původně vznikalo jako koncertní album, když se ale Reed od vydavatelství dozvěděl, že další živák nepřipadá v úvahu, podrobil nahrávky výrazné studiové postprodukci, aniž by jim ubral na energii. Jedinou zcela studiovou skladbou alba je právě ta titulní.
Mimochodem, album je bohaté na odkazy. Úvodní Gimme Some Good Times je parafrází Reedova velvetovského fláku Sweet Jane, v Dirt se zase cituje refrén písně I Fought the Law, v němž se dodává: „and the law won.“ A přestože tenhle nevýsost punkový slogan nyní nejlépe známe asi z podání britských Clash, jde o píseň Sonnyho Curtise (toho, jenž hrál v Crickets s Buddym Hollym) proslavenou v roce 1966 americkými Bobby Fuller Four.
Mimochodem, téhož roku, kdy s písní zabodoval, byl třiadvacetiletý Bobby Fuller nalezen mrtev před svým hollywoodským bytem – snad zavražděn, byť oficiálně šlo o sebevraždu – a kapela se rozpadla. „Bobby Fuller zemřel za vaše hříchy,“ zazpíval roku 2017 písničkář Chuck Prophet.
Nejvýraznějším velvetovským odkazem na Reedově Street Hassle je verze dvouveršovky We’re Gonna Have a Real Good Time Together, která Velvetům sloužila jako poměrně nevážný zahřívací úvod koncertů i při comebacku v roce 1993. Nejprve vyšla v roce 1974 na dvojalbu 1969: Velvet Underground Live, poté na Street Hassle, kde překvapivě není zařazena na úvod a je nečekaně táhlá. Její velvetovská studiová verze vyšla až na „posmrtném výlovu archívů“ Another View v osmdesátých letech. Textovým poselstvím se píseň nejvíce přibližuje Kahovcově To se budem príma mít.
Mimochodem, zkoušeli jste si do To se budem príma mít zazpívat verše katapultovské Až? A beachboysovské Surfin’ Safari?
Noc, láska a milosrdenství
Zatímco Lou Reed v sedmdesátých letech pokoušel, jak dalece rozvíjet svůj osobitý umělecký výraz, a občas dospěl k jeho destrukci či dočasné komerční sebevraždě – do čehož ve věcech, řekněme, životosprávy a duševního zdraví podobně nemilosrdně experimentoval i se sebou samým – kalifornští Beach Boys intenzivně zkoumali co se sebou. V roce 1979 to do značné míry znamenalo hledání, ke kterému frčícímu stylu se přimknout.
V letech 1963–1967 se kapela díky skladatelskému géniu Briana Wilsona proměnila z teenagerovské hitové senzace v jedny z nejnovátorštějších umělců popu, nedostižné co do melodií, vícehlasů i instrumentálních aranžmá. To už Brian Wilson, jemuž nedělalo dobře koncertování, jen komponoval a ve studiu s týmem hráčů zvaným Wrecking Crew nahrával instrumentální podklady, do nichž ostatní Boys, když zrovna nebyli na turné, dotáčeli většinou jen vokály. V roce 1967 se Wilson, jehož vrozeným úzkostem nijak nepomohla zvýšená konzumace drog, zhroutil, nedokončil zamýšlený projekt SMiLE a stáhl se do ústraní. Ostatní Beach Boys byli nuceni táhnout káru víceméně bez něj a hledat tvůrčí síly v sobě samých. Sedmá dekáda minulého století se v tomto ohledu dá vnímat jako dobrodružný příběh plný vzletů a pásů.
Mimochodem, „brianovský“ model, kdy na pódiu nepoužitelný tvůrčí génius zůstává doma a komponuje, po prvním albu načas vyzkoušeli i londýnští Pink Floyd se svým frontmanem Sydem Barrettem, rovněž citlivým duchem a tehdy téměř výhradním autorem repertoáru. Vydrželo to jen chvíli; ostatní členové brzy zjistili, že si autorsky zcela vystačí.
Mimochodem, Barrettova sólová alba, s nimiž mu ostatní Pink Floyd pomohli, dodnes fascinují nevyrovnaností mezi přirozenou autorskou invencí a nedokonalým provedením, svědčícím o pozbyté schopnosti plně se dílu věnovat do zdárného konce. Podobným „kouzlem“ slyne i beachboysovské album Smiley Smile, tedy narychlo, pod tlakem vydavatelství dodělané úryvky nedokončeného SMiLE. Smiley Smile je poslední album Beach Boys coby uměleckého dítěte Briana Wilsona, od té doby se autorsky, aranžérsky i produkčně museli snažit i ostatní.
Mimochodem, definitivní podobu získalo SMiLE až v roce 2011, to už ale šlo o pietně seskládanou archiválii plnou bonusů. Posluchačských zážitků skýtá spoustu, bezprostřednost alba, jež vyšlo a mohlo být revoluční ve svém čase a jež nese dramaturgickou pečeť svých tvůrců, ale box samozřejmě postrádá.
Mimochodem, nejen v době slavného alba Pet Sounds a singlu Good Vibrations (vydaného i na Smiley Smile) ale i ve své rané fázi byli Beach Boys experimentátory, ať už ve spojení vokální hudby s rock’n’rollem nebo co do v současnosti tak samozřejmé skutečnosti, že kapela je soběstačná jednotka, jež si repertoár sama tvoří, aranžuje i interpretuje. V USA odvedli podobně průkopnickou práci jako v Británii Beatles.
Mimochodem, nadšení z alba Pet Sounds prý podnítilo Beatles k větší zvukové a skladatelské ambicióznosti při práci na Revolveru.
Mimochodem, o Wilsonově vzletu a pádu vznikl film Láska a odpuštění (Bill Pohlad, 2014). Budeme-li jistou dávku háelpéčkového životopisného kýče považovat za nutnou daň americké mainstreamové kinematografii, není to zas tak špatný film, zejména díky Paulu Danovi v roli mladého Briana. Za pozornost ale rozhodně stojí soundtrackové album Love & Mercy, pod kterým je podepsán Atticus Ross, producent a člen Nine Inch Nails. Písně Beach Boys se na něm přelévají jedna do druhé a do audiokoláží, jež mají ilustrovat Wilsonovy démony, iritující potíže se sluchem (částečná hluchota a navrch tinnitus), přecitlivělost na sebesubtilnější ruch i sluchové halucinace.
Mimochodem, slovní spojení Brian Wilson – génius je už nevymýtitelné a vlastně je není důvod mýtit. Svým způsobem fascinující jsou ale Wilsonova estetická východiska, ukotvená obvykle v tom nejprofánněji a nejprvoplánověji hezkém. Slunce, pláž, disneyovská estetika, popové šlágry… Génius tkví mimo jiné v tom, že i z takových přísad lze vytvořit nespornou kvalitu, byť opět výhradně v popovém ranku. Milovníci progresivního rocku, kteří se třesou na každou příležitost udělat ze svých miláčků pokračovatele tradice klasické hudby, o Pet Sounds ani SMiLE při své misi obvykle nezavadí.
Mimochodem, všimli jste si, že se o Beach Boys asi nedá psát bez obšírných brianovských odboček? Jak se má Brian, Brian je zpět, Brianovi se daří dobře, Brian pilně pracuje, Brian je rád… to neustálé vzrušení přiživuje především sama kapela a její kruhy, a to na nevyslovené, ale obecné přání fanoušků, kteří mají z celé sestavy Briana zkrátka nejraději.
V sedmdesátých letech skupina na svých albech využívala Brianovy písně spadlé se stolu SMiLE, snažila se svého někdejšího hudebního gurua dostat zpět do studia, byť výsledky byly spíše tristní, a hlavně nalezla další autorské kádry v osobě bubeníka Dennise Wilsona a Brianova koncertního záskoku Bruce Johnstona, který je schopným multiinstrumentalistou i producentem.
Mimochodem, Dennis Wilson se z chatrného bubeníka stal schopným autorem mírně psychedelicky rozostřených, bohatě orchestrovaných balad. Nejmladší z bratří žil nejrychleji a v roce 1983 se, coby de facto nevyléčitelný alkoholik a bezdomovec, utopil v moři. Zbylo po něm dnes kultovní album Pacific Ocean Blue a nedokončené Bambu.
Mimochodem, Dennis Wilson byl z Beach Boys jediný, kdo alespoň trochu surfoval.
Mimochodem, podobně jako Beatles i Beach Boys koncem šedesátých propadli Maharishiově transcendentální meditaci, jen jim to vydrželo déle a stálo je to víc peněz. Zadali si s Charlesem Mansonem a na jednom albu mají jeho píseň. Rychlá auta v jejich textech načas uvolnila místo ekologickým tématům. Jedno album vydali pod hlavičkou smyšlené kapely Carl and the Passions – a místy na něm znějí jako spolukaliforňané Grateful Dead. Pro natáčení jiné desky se přestěhovali do Nizozemska. Co jim chybělo ve studiu, to dotáhli strhujícími koncerty. Parádní záznam z britského Knebworthu (1980, na YouTube je skoro celý) svou energií prý bledne před vystoupeními z počátku sedmé dekády.
A L. A. (Light Album), ke kterému se konečně dostávám? Kromě nevkusného obalu proslulo i jedním z největších lapsů, kterých se Beach Boys při hledání ztracené relevance dopustili, totiž jedenáctiminutovým diskem Here Comes the Night. A protože L. A. (Light Album) mělo znamenat počátek spolupráce s novým vydavatelstvím (CBS, smlouva za osm milionů dolarů), byla zkrácená verze skladby tím snad nejpropagovanějším singlem skupiny. Přesto nezabrala.
Mimochodem, vedle Here Comes the Night album obsahuje pár hezkých, konzervativně pojatých ale vyváženě aranžovaných písní zpívaných velice často těmi nejméně sametovými z plážových hlasů – Dennisem Wilsonem a Alem Jardinem, jehož folkových inklinací kapela, mimochodem, trestuhodně nevyužívala.
A nechybí tu ani „geografická“ píseň, kterými kapelní alba tu a tam obohacuje frontman Mike Love. Vždycky jsou o nějaké exotické destinaci, jejíž kouzlo přibližují na úrovni cestovkových letáků pro pologramotné a s patřičně nezaměnitelnými hudebními názvuky. Většinou se dozvíme, že na tom kterém místě je hezky a lze se tam procházet a možná i zamilovat. Výsledkem je ale navzdory všemu řečenému nakonec docela střízlivě odehraný a odzpívaný kousek, který nepostrádá bizarní půvab; vlastně se lze těšit, s čím Mike Love zase přijde.
Nejlépe se mu zadařilo s fiktivní lokalitou Kokomo. Pod písní téhož názvu jsou kromě něj podepsáni John Phillips, Scott McKenzie a Terry Melcher. Píseň se objevila ve filmu Koktejl (r. Roger Donaldson, 1988, v hlavní roli Tom Crusie) a stala se nejprodávanějším singlem Beach Boys od Good Vibrations. A Brian Wilson se na ní nikterak nepodílel…
Mimochodem, Scott McKenzie je ten, kdo zpívá San Francisco (Be Sure to Wear Flowers in Your Hair). John Phillips tu písničku napsal, a vedle ní taky řadu hitů pro svou vokální kapelu Mamas and the Papas. A producent Terry Melcher je coby spolupracovník podepsán pod řadou desek Beach Boys i Byrds. V duu Bruce & Terry s ním, mimochodem, působil již zmíněný Bruce Johnston.
Mimochodem, obětí Mansonova gangu měl být původně právě Terry Melcher, jenž se začínajícím písničkářem Mansonem odmítl podepsat smlouvu. Než k tragédii došlo, stihl se Melcher odstěhovat ze svého domu na Cielo Drive, obětmi se tedy stali noví nájemníci – herečka Sharon Tateová s přáteli.
Mimochodem, o tom, že zmýlená platí, vypráví poslední snímek Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu.
Mimochodem, z nepřeberné beachboysovské literatury mi při průzkumech nejlépe pomáhá kniha The Beach Boys FAQ (Backbeat Books, 2011). Její autor Jon Stebbins je erudovaný fanoušek, přitom se ale nebojí dotknout kontroverzních témat. A že se jich na pláž vyplavilo.
A mimochodem, ano, Beach Boys jsou parádní guilty pleasure a příběh téměř lynchovský (ve smyslu Co zvráceného se může skrývat ve stínech prosluněné Ameriky?). Ani po třiceti letech od propadnutí supraphonské licenční kompilaci, kterou sestavil Jiří Černý, nemám naposlouchána všechna jejich alba, natož ta pokoutně šířená nerealizovaná – a že jich Beach Boys nemají málo. Jak moc geografická je asi nevydaná sólovka s geniálním názvem Mike Love Not War? Plážová láska se pěstuje zvolna.
Kdo?
Přesuňme se do Británie. Prvním albem, které Who vydali po smrti bubeníka Keithe Moona, bylo Face Dances. Moonův náhradník, Kenney Jones, přišel z bigbítových Faces, kteří vznikli z původních Small Faces a v jejichž řadách zpíval Rod Stewart a na kytaru hrál Ronnie Wood, budoucí člen Rolling Stones.
Mimochodem, Ronnie Wood se v roce 1975 stal vítězem stounovské akce Hledáme nového kytaristu. Konkurz probíhal formou nahrávání alba u již zmíněného Giogria Morodera a uchazeči se zavázali nenárokovat si autorství na cokoliv, co by z přijímaček později bylo vydáno. Vzniklo dosti netypické LP Black & Blue (1976), mimochodem jediné stounovské, které u nás před rokem 1989 licencoval Supraphon. Také jsem na něm začínal.
Mimochodem, Ronnie Wood je členem Rolling Stones dodnes, až od devadesátých let, kdy kapelu opustil zakládající baskytarista Bill Wyman, je ale podílníkem „firmy“. Do té doby byl placeným zaměstnancem.
A mimochodem, dnes už s obnovenými Who bubnuje Zak Starkey, syn Ringa.
Keith Moon byl sice jen jeden, jeho příběh i hráčská dynamika ale měly leccos společného s životem a dílem zeppelinovského Johna Bonhama. Oba kalili první ligu, oba na to doplatili ve dvaatřiceti. Mimochodem, Who a Led Zeppelin mají vůbec leccos společného, od instrumentálního obsazení přes podobně se stylizující frontmany až po strhující koncertní výkony.
Mimochodem, při vzniku Led Zeppelin, kteří byli zpočátku projektem studiových hudebníků a manažera Petera Granta, se ostatně uvažovalo o tom, zda z Who nepřetáhnout zpěváka Rogera Daltreyho a bubeníka Keithe Moona. Z plánu prý sešlo poté, co manažer Who Kit Lambert, jenž si nevybíravostí prý nijak nezadal se smutně proslulým zeppelinovským Grantem, dotázal kytaristy Jimmyho Page, jak v té své nové kapele bude hrát se zlámanýma rukama. Konec odbočky.
Mimochodem, má-li název alba Faces Dances co společného se zaniklými Faces, netuším. Odhaduji, že nikoliv.
Album začíná singlem You Better You Bet, jedním z prvních klipů, které vysílala MTV. Ten se aranžérsky vrací do začátku sedmdesátých let, kdy se autor repertoáru kapely, kytarista Pete Townshend, rozhodl obohatit zvuk kapely o syntetizér, což památně učinil v písni Baba O’Riley otvírající v roce 1971 album Who’s Next. Mimochodem, v názvu zmíněné písně zazní jméno Townshendova duchovního vůdce Meher Baby. Beach Boys zase měli Maharishiho…
Mimochodem, i bez synťáků a s pouhými třemi nástroji dokázali Who vyvinout neuvěřitelně komplexní a sytý zvuk a utáhnout na pódiu bluesová čísla, hitové singly i celou „rockovou operu“ Tommy. Těžko najít v rocku lepší koncertní výkony než záznamy Who z let 1969 a 1970.
Mimochodem, přes všechno peklo, které coby instrumentalisté dokázali rozpoutat, byli Who sezpívanou jednotkou příjemných vysokých hlasů. Vokální virtuozity Beach Boys jistě nedosahovali, pár hezkých vícehlasů v jejich díle ale nalezneme. A přestože se pyšnili možná nejlepší rytmickou sekcí, jakou kdy rocková hudba měla, a k tomu pozoruhodným kytaristou, nikdy se neuchylovali k exhibičnímu sólování. Svět Peta Townshenda se točí kolem pečlivě vybroušených písní či písňových cyklů.
Zbytek Face Dances se nese v duchu jakéhosi pokračování předchozího alba Who Are You. To si vypůjčovalo témata z Townshendovy nedokončené „rockové opery“ Lifehouse, která byla v roce 1970 odložena ve prospěch již zmíněného písňového Who’s Next, snažilo se o úderný rockový zvuk podpořený syntetizéry i smyčci a nadmíru se povedlo. Face Dances vnímám jako jistý apendix tomu, s čím Townshend na Who Are You přišel. Úspěšná snaha dostat výrazové prostředky muzikálu do hardrockového kontextu se tu ale neprojevuje překvapivými aranžmá, nýbrž jistou kabaretností některých písní. Nezní to vůbec zle, člověk si vzpomene na lehké klaunství v duchu Kinks a zároveň je v té trošce šaškovství cítit zeitgeist nové vlny. Zvukově odvážnějším albem je ale rozhodně Who Are You.
Mimochodem, jistým návratem k mřížce na přední straně Face Dances je obal poslední řadovky Who. Album WHO (2019) na obalu ale nemá jediného člena, zato mezi obrázky najdeme Chucka Berryho a Muhammada Aliho. Celá kolekce je zdařilým, nostalgickým ohlédnutím k dobám dávno před Face Dances.
Mimochodem, Who a Beach Boys si díky nevyrovnanosti svých kreativních géniů mohou co do počtu nedokončených projektů směle potřást rukama. Po Tommym se Townshendovi s kapelou ze všech plánovaných podařila realizovat už jen jedna celovečerní „rocková opera“ – Quadrophenia. Nejpozději s jejím vydáním končí důvody srovnávat Who s Led Zeppelin a začínají se nabízet styčné body s jiným power kvartetem instrumentální virtuozity, vysokých hlasů a popové citlivosti – totiž s Queen. V každém případě ze všech tří zmíněných superstars posluchačsky preferuji Who, snad proto, že v nich jsou neustále patrné stopy radostného, objevného zvuku první poloviny šesté dekády.
Až moc krve
Rolling Stones v roce 1983 nevyjeli na turné, což bylo s podivem. Předchozí světová šňůra, která proběhla v letech 1981–1982 a vzešel z ní mimo jiné v českých kinech uváděný film Let’s Spend the Night Together (1982, r. Hal Ashby), určila standardy stadionového rocku na mnoho dekád dopředu; většina je platná dodnes. K albu Undercover (1983) se Stones ale rozhodli turné nepodnikat, za což snad mohla nechuť Micka Jaggera, jenž se rozhodl pracovat na prvním sólovém albu.
Mimochodem, album, ke kterému se turné v letech 1981–82 jelo, se jmenuje Tattoo You a loni vyšlo v luxusní výroční reedici obohacené i o koncertní snímky. Ty už před lety vyšly samostatně coby Still Life (An American Concert).
Mimochodem, Tattoo You vzniklo právě kvůli koncertní šňůře coby kolekce oprášených a dokončených outtakes, jimž původně obvykle „chyběl Mick“. Jagger tedy písňové nápady otextoval a nazpíval a dohrálo se, co bylo třeba dohrát. Vzniklo album, jež bylo překvapivě rozděleno na „rychlou“ a „pomalou“ stranu a Stounům dalo jejich asi poslední globální superhit, dodnes na všech koncertech hranou Start Me Up.
Natáčení Undercover probíhalo pod tlakem počínajících sporů mezi Jaggerem a kytaristou Keithem Richardsem, které se táhly až do konce osmdesátých let a málem zapříčinily rozpad kapely. Album má dvě polohy, tradičnější rockovou, jíž vévodí nejpřímočařejší ze všech „keithovek“ Wanna Hold You, a dobovější, s názvuky funky a disca, jež bývá připisována Jaggerovu „trendařství“.
Disco, funky i reggae jsou na Undercover poměrně chladné a „nehostinné“, jejich střídání tradičnějšími rockovými polohami je proto leckdy uklidňující a přináší úlevu. Jagger v textech písní popisuje leccos z toho, o čem by se dnes řeklo, že je „toxické“ – nezdravé vztahy přerůstající do neplánované a neodsouhlasené sadomasochistické hry, nelidskou politiku jihoamerických režimů (mimochodem, díky své bývalé manželce, nikaragujské modelce a lidskoprávní aktivistce Biance, se Jagger iberoamerickou problematikou jistý čas hlouběji zabýval). Láska je zde obvykle redukována na sex, ten bývá kořeněn svazováním či rovnou vraždou. V Too Much Blood se Jagger dosti doslovně, dokonce v recitovaném monologu, zaobírá případem japonského studenta Isseie Sagawy, který v Paříži v roce 1981 zavraždil svou spolužačku ze Sorbonny a snědl část jejího těla.
Mimochodem, vinu na tenzi, která počátkem osmdesátých let v řadách Stones vzrůstala, měly nejen Jaggerovy sólové eskapády, ale i to, že se o svá práva výrazněji začal hlásit Richards, který se vyhrabal z dekády zničujícího drogového návyku. Vůdce Jagger měl ve skupině najednou konkurenta – navíc spoluautora repertoáru – který měl své představy a táhl kormidlo směrem k tradičnějším rhythm’n’bluesovým vodám. Diskografii Rolling Stones od Undercover do současnosti lze číst jako udržování rovnováhy mezi oběma přístupy. Zajímavě vychází album Bridges to Babylon (1997), které prý dokončovaly vzájemně se ignorující „Jaggerův tým“ a „Richardsův tým“. Výsledek je skvělý.
Mimochodem, v roce vydání Undercover se Jagger i Richards dožili čtyřicítky.
Mimochodem, pamatujete, jak v devadesátých let na zadních obálkách časopisů Filip pro –náctileté a Populár vycházely obaly na kazety? Bylo jich na přibližně áčtyřku šest, a obsahovaly název kapely na hřbetu, fotku na přední a text písně nebo stručnou biografickou poznámku na druhé straně. Čtenář si je mohl vystřihnout a ozdobit jimi neoriginální kousky své sbírky. Ve slovenském Populáru (snad se nepletu) vyšel takový obal s Rolling Stones a s textem písně Feel On Baby. Tu jsem si, ač o diskografii kapely zpraven v té době objevnou knihou Karla Ševčíka, nebyl schopen přiřadit k žádnému albu a říkal si, že asi mají v Populáru nějakou chybu a že plácli na obal text jiné kapely. Po letech se ukázalo, že chyba byla u Karla Ševčíka, který v soupisu diskografie název písně opomenul opsat. Teď už vím, že jde o finále první strany Undercover, bezprecedentně malátné reggae a můj asi nejoblíbenější kus z alba.
Mimochodem, z vnitřní obálky Undercover je úvodní obrázek tohoto Zvolna.
A do práce!
Mick Jagger natočil čtyři sólové desky. Na prvním a posledním se, mimochodem, coby kytarista objevuje i Pete Townshend, do zde propírané pětky ale patří jedno z těch netownshendovských, dvojka Primitive Cool.
Mimochodem, Keith Richards o Jaggerově první sólovce, na niž měl pifku, ve svých pamětech napsal, že je jako svého času „Mein Kampf… každý to měl doma a nikdo to nečetl.“ Mnoho let před jejich vydáním se ale nechal slyšet, že moc nechápe, proč Jagger tenhle materiál nenatočil se Stones. Sám už ostatně má na kontě tři sólové studiovky a rád si zahraje se svou „boční“ kapelou X-Pensive Winos.
V té se, mimochodem, vyskytuje i Steve Jordan, songwriter, producent a multiinstrumentalista, jenž v řadách Stones nahradil loni zesnulého bubeníka Charlieho Wattse. Svůj první stounovský zářez ale zaznamenal už v roce 1989 na albu Steel Wheels coby spoluautor singlu Almost Hear You Sigh, balady původně chystané pro Richardsův sólový debut Talk Is Cheap.
V deseti písních alba Primitive Cool slyšíme kytaru Jeffa Becka i Davea Stewarta (Eurythmics), bicí Omara Hakima i Simona Phillipse, členy Living Colour, jejichž debut Vivid Jagger koncem osmdesátých produkoval a mnohé další. Navzdory tomu, že Jagger je v Rolling Stones brán jako ten menší tradicionalista, lze jeho druhou sólovku nejlépe shrnout slovy „adult oriented rock“. Rozumný čtyřicátník bilancuje, vzpomíná, mentoruje a naznačuje, že umí zabouřit, ale už to nemá zapotřebí. V řadách Stones takový nikdy není.
Bizarním klenotem alba je videoklip Let’s Work. „Těžko fandit Jaggerovi z doby, kdy se tak hlásil k thatcherismu,“ praví komentář pod videem. Pravdou je, že vše, co se kdysi označovalo za yuppie a dnes odsuzuje floskulí „OK, boomer“, Jagger tehdy hrdě ztělesňoval.
Mimochodem, antithatcherovskou rétoriku v dobách, kdy už to nebylo aktuální, převzal nejeden tuzemský punker. Tak si říkám, že lepší deset železných ladies než jeden její současník Husák.
Mimochodem, nejlíp to Jaggerovi sólově vyšlo na třetím albu Wandering Spirit (1993). V singlu Sweet Thing předvede parádní falzet, ve Withersově Use Me s baskytarou redhotího Fley se pustí do pěveckého duelu s Lennym Kravitzem, Handsome Molly je skvěle předělaná lidovka, Out of Focus asi vůbec nejlepší číslo, které coby sólista představil. Radost od začátku do konce.
Mimochodem, s eurythmicovským Davem Stewartem, jenž je jeho letitým kámošem a spoluautorem tří písní na Primitive Cool, Jagger vytvořil i soundtrack k remaku šedesátkového filmu Alfie (2004, r. Charles Shyer). Na soundtracku se podílela i zpěvačka Joss Stone. Spolu s indickým skladatelem filmové hudby A. R. Rahmanem a DJem a rapperem Damianem Marleym (nejmladším synem samotného Boba) trojice v roce 2011 založila jednorázovou kapelu SuperHeavy. Vydali jedinou desku, myslím, že poněkud nedoceněnou.
Mimochodem, název SuperHeavy byl inspirován Muhammadem Alim, jednou z ikon na obalu alba WHO.
A mimochodem, asi bych ty desky už měl rozdělit a nastrkat tam, kam v regálech patří.