ROZHOVOR | Kamil Střihavka: V Ikonách jsem chtěl vzdát našim hostům respekt tím, že budu maximálně připravený

Aktuálně běží v televizi pořad Ikony Kamila Střihavky, kterým mimo jiné provázíte. Jak jste se k moderování a potažmo k tomuto pořadu vlastně dostal?
Tento projekt je společnou prací mě a mého kamaráda, se kterým se znám 35 let, Miloslava „Mumli“ Leveka. Miloš je excelentní filmař a mimo jiné natočil celovečerní dokument Motorband: Restart,  který je v dohledání ve full verzi na YouTube. Miloš mě před čtyřmi lety oslovil, že by chtěl udělat pořad tohoto formátu a byl přesvědčen, že jsem pro to vhodný kandidát. Myšlenka se mi zalíbila a v den, kdy mě oslovil, jsme začali plánovat koncept a psát si první jména.
Od začátku jsme si říkali, aby se to hlavně líbilo nám, protože jsme oba fanoušky muziky a máme velký rozptyl. Hudbu neškatulkujeme, máme rádi vše od jazzu po hardcore, a máme na ni stejný pohled. Příprava před první klapkou trvala bezmála dva roky. Na pořadu děláme po práci, máme ho jako koníčka.

Příběh českého hitu: Kamil Střihavka & Bára Basiková – Když se snáší déšť

Od začátku jsme chtěli mít svobodu. Točíme za vlastní peníze a tak, jak chceme. Zároveň jsme chtěli, aby měl jeden díl padesát minut. Našim záměrem bylo, abychom dané osobnosti vytvořili hodinový medailon. Když jsme měli natočené dva tři díly, ozval se nám výkonný producent Adolf Zika. Ten nás přivedl na Českou televizi. Kvitovali jsme to s povděkem, přeci jenom se jedná o větší dosah. Ale má to svá úskalí. Formát je kratší, než bychom si představovali, museli jsme to z hodiny sestříhat na 26 minut. Přitom na každý díl máme natočeno šest až osm hodin použitelného materiálu. Dávali jsme pryč celá témata. To nás mrzelo, protože jsou to v našich očích osobnosti, které mají co říci a mají za sebou nejen spoustu práce, ale i zajímavé životní příběhy.

Jak vám je blízké „moderování“ pořadu?
Není to talkshow, takže nejsem v pozici klasického moderátora, ale spíš průvodcem, což jsem nikdy předtím nedělal. Miloš mi přinesl ukázky hudebního pořadu Sammyho Hagarda, který měl podobný formát. Zaujalo ho to natolik, že si říkal, že u nás takový typ pořadu chybí. Baví nás na tom tvůrčí práce, píšeme si sami scénáře, vybíráme hosty, lokace a sáhodlouze o tom diskutujeme. Chtěli jsme, ať je pořad výpravný. Scénář obsahoval jasnou představu, že bychom ho chtěli natáčet ve třech různých prostředích, aby to nebylo fádní. Vždy je tam neznámá proměnná, kterou nám umožní host.

Byli jsme zaskočeni, že si nás hosté pustili domů, do svého soukromí. Nebývá to běžné, obzvláště u introvertnějších typů. Věděli ale, že ve mně mají záruku toho, že nepůjde o bulvár. Nikomu jsme nelezli do ledničky, do skříně, ale šlo nám o to poznat především prostředí, ve kterém tvoří. Myslím si, že je to zajímavý, jak pro fanoušky, tak i pro muzikanty, vidět takhle kvalitní hudebníky, v jaké konstelaci pracují a jak vzniká jejich tvorba. Osobnosti se po určité chvíli uvolnily, zapomněly na kamery… To byly ty nejlepší chvíle, dva kolegové si prostě povídali o muzice. Otevřeli se natolik, že nám kolikrát poskytli velmi niterné zpovědi.

Protože jsem nikdy žádným pořadem neprovázel, chtěl jsem vzdát našim hostům respekt tím, že budu připravený. Na každou osobnost jsem se chystal čtrnáct dní. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc je nepříjemné, když vám někdo dokola pokládá ty samé otázky. Většinou je to povrchní klišé. A to jsem nechtěl, protože by se muzikanti kousli a dál mě nepustili.

Natáčeli jsme převážně v lockdownu. I tak bylo těžké najít společný termín a zpracovat vše logisticky bylo taky záludné. Všechny epizody jsme natočili během dvou a půl let. Musel jsem se při natáčení hodně soustředit, abych udržel koncept scénáře. Ptal jsem se vždy Miloše, coby režiséra, jestli nám řekl interpret něco, co jsme z něj chtěli dostat. To byla jedna z věcí, která mě překvapila… Že jsem si druhý den nepamatoval téměř nic z toho co mi řekli. Druhý den po natáčení jsem zjistil, že vypla nejen hlava, ale celé tělo. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem nemohl dělat nic, neměl jsem žádnou energii. Host nám dal svůj čas a my jsme se museli maximálně soustředit.

Kolik jste strávili u vybrané osobnosti času?
Většinou to byly dva dny. Jsme rádi, že to vypadá, jak to vypadá, že jsme se jako zastavili na pokec.

Co vás překvapilo?
Překvapila mě třeba obrovská energie Petra Jandy. Ta na mě zapůsobila natolik, že jsem měl co dělat, abych mu stačil.  Zaujal mě Fanánek. Konkrétně třeba tím, že jeho skupina Tři sestry má ve smlouvě, že musí požívat alkoholické nápoje během produkce, aby si udržela svou image. Roman Holý se se mnou taky moc nemazlil. (smích) Byl první, ke komu jsme jeli natáčet, protože jsem věděl, že když budu tápat, on to vše utáhne svojí výřečností a zábavností. Uprostřed povídání začal klást otázky mně. Když jsem si myslel, že mi dá pokoj, dal mi hudební kvíz. (smích) Michael Kocáb si na mě připravil habaďuru, kdy rozjel one man show a čekal, kdy mě dostane. Nenechal jsem se, a snažil se držet krok. Výsledkem je zábavný sketch, který snad pobaví i diváky Ikon.   Přestože jsem věděl, že Radek Pastrňák a Milan Špalek z Kabátů jsou velcí introverti, netušil jsem, že až takoví… U Radka mě překvapila jeho lidská plachost.

V medailoncích ukazujeme známé osobnosti jako kreativní, zábavné, pokorné a skromné lidi. To byl jeden z cílů. Chtěli jsme ukázat, že plamínek, který hoří v hudebnících, je věčný, stačí jiskra a je z toho plamen. Když jsme se začali bavit o muzice, rozsvítili se jim oči. Vzájemně si přejeme a máme se rádi. S většinou z nich, mě pojí nejen společné hudební  projekty z minulosti, ale i dlouholetá přátelství.

Kdo rozhodl o tom, že se pořad bude jmenovat Ikony?
Měli jsme jiný název, ale i to, je jednou z daní za spolupráci s Českou televizí. Tedy krom zmiňovaného zkrácení.

Co se třeba nedostalo na obrazovky?
Když měl Michal Pavlíček mluvit o kytarách, měl ke každé krásný a zajímavý příběh. Jenom tato pasáž měla skoro půl hodiny, mrzelo nás, že jsme ji museli zásadně prostříhat. Michael Kocáb měl zase zajímavý historky z návštěv v USA včetně jeho seznámení s Frankem Zappou. Bylo toho mnohem víc, ale jak říká náš kreativní producent z České televize pan Jiří Hubač, někdy je lepší, když je divákovi líto, že pořad skončil, než ztráta pozornosti a následné přepnutí na jiný program…

Co bude s tím, co se do pořadu nevešlo?
Na střih je to náročný pořad, se vším tím grafickým obsahem a archivy, kterými je protknutý. Spíš uvažujeme o making off. Koncept jsme ještě nenašli, musíme to ještě probrat s koproducentem, tedy s Českou televizí.

Bude pokračování?
My bychom rádi. Máme spoustu námětů a témat. Ale o tom všem rozhodnou diváci, jejich sledovanost a ohlasy jsou určující. Čekáme, až celá série skončí a uděláme si konečný „audit“.

Cítíte se vy sám jako ikona a pozval byste k sobě někoho domů?
Na tuhle otázku nedokážu jednoznačně odpovědět, protože si své soukromí dost jednoznačně hlídám, ale pokud by s takovým požadavkem přišel kolega a kamarád z branže, určitě bych to přinejmenším zvážil. (smích)

Na konci každého dílu je vždy společná písnička. Trénujete ji, nebo vzniká spontánně?
U některých dílů šlo o momentální jam session, nebo jsme se na místě dohodli, co zahrajeme. Host nám třeba řekl, ať přijedeme, a že to natočíme na koncertě. Když jsme točili v hlubokém lockdownu, probíhaly dotáčky písní ve zkušebně, jak tomu bylo například u Buty, či Dana Bárty, nebo ve studiu, jako třeba s Milanem Špalkem a jeho Kabátu.

Teď bych se zastavila u některých dílů. Kolik vína jste vypili s Davidem Kollerem?
Jsou to sestřižené věci, nevím, jak to ve finále vypadalo, ale tak hrozný to nebylo. To bych si nelajzl ani já, ani David. (smích)

S Romanem Holým vás pojily i filmy. Jaký typ filmů máte nejraději?
Je to různé, stejně jako s hudbou, žánrově je neškatulkuju. Filmový fanoušek jsem odmalička. Jak říkám s nadsázkou, narodil jsem se v kině jako Brouk Pytlík. Bydleli jsme totiž v domě, jehož součástí bylo i kino. Dnes jsem znalec dobrého filmu, stejně jako sportu a dobré hudby.

Fanánek vám ukazoval motorku v garáži. Jak jste na tom vy s motorkářským parkem?
Momentálně mašinu nemám, ale v létě si ji chodím půjčovat do Harleye a vyrážím na jízdy s partičkou kamarádů. S Fanánkem jsme zatím nevyrazili. (smích)

Sešli jsme se v Rock Opeře, ve vaší domovské scéně. Vzpomenete si na svoje začátky?
Účinkuju tu už od roku 2011. Jsem zastánce toho, že věci se dějí tak, jak mají. V roce 2010 jsem začal uvažovat o tom, že mi chybí tvrdší rocková muzika – heavy metal. Začal jsem dávat dohromady nový projekt - kapelu, neměla ještě název. Měl jsem chuť upustit si páru. Ve chvíli, kdy jsem začal skládat první riffy a dal lidi dohromady, dostal jsem nabídku právě do Rock Opery. Přišel jsem se podívat a byl jsem mile překvapený, že v repertoáru je moderní heavy metalová muzika, která je nejen trendy, ale hlavně skvěle zkomponovaná. Líbí se mi, že jsou tu mladí lidi, mají entuziasmus, energii, nasazení. Za patnáct let dokázala RockOperaPraha vybudovat nejen divácké zázemí, ale hlavně originální projekt, jehož součástí jsem moc rád. Vždy odsud odcházím nabitý energií a  s pocitem, že můžu zvedat domy nad hlavu. Nemusím dávat dohromady metalovou partu, co jsem chtěl, jsem našel tady. Není to muzikál, je to spektakulární show, zajímavá performance, na jevišti je kapela, tak se z toho stává z části metalový koncert, z části divadlo, moderní, rockový cirkus.  I když hrajeme například antické drama, mají kostýmy stále ráz metalového koncertu. Není to prvoplánové divadlo a stoprocentně naplňuje slogan: „Jediné divadlo pro rockery“.

Jak to vypadá se sólovými věcmi, chystá se něco?
Mám čtyři projekty, kterých jsem součástí. Jsou tak odlišný a barevný, že si splňuju to, co mám rád. V Supergroup je to nádherný výlet mezi legendy, jak hudebně, tak lidsky. Hrajeme asi čtyřikrát do roka, protože máme všichni hodně projektů. Bavíme se, že bychom mohli udělat něco vlastního, ale na druhou stranu všichni máme nad sebou deadline a nároky z jiných projektů.

Mám akustický projekt, kde mám osm muzikantů, dvanáct hudebních nástrojů. Baví mě tvůrčí práce,v tomto případě je to aranžování pecek, pro tento unplugged projekt. Je to, jako když pod stromečkem rozbalujete dárky. Opět jiná poloha, komornější. Tyhle akustické koncerty jsou k sezení a kapela hraje také v sedě. Lidé tak mají možnost zaposlouchat se do příběhů písní. Dramaturgii jsem postavil na tom, že mimo jiné hrajeme pecky, které jsem na živo nikdy nehrál. Jedná se o skladby, které jsem v průběhu let natočil na desky z různých hudebních projektů a kapel, jejichž jsem byl součástí. Díky své subtilnosti, ale i obsahem se nehodily na playlist rockových setů. Jsem rád, že jsem je mohl po těch letech interpretovat naživo. Hrajeme taky převážně příležitostně s projektem BSP. To jsou nejen pro mě, skvělé návraty do minulosti ve společnosti výtečných hudebníků.

Se svou "domovskou" kapelou The Leaders! připravuju nové pecky.  Snažím se neustrnout, ale dva roky kvůli lockdownu jsou velkou ztrátou. Je to, jako když jsem byl na vojně. Dva roky ztraceného života v nejlepších letech, kdy má člověk největší invenci a energii. Mohl jsem v té době udělat kopec muziky,o koncertech nemluvě. Naším cílem je od jara 2022 odehrát všechny naplánované a přeložené koncerty. Je to v procesu a začíná se to hejbat.

Text: Hana Bukáčková, foto: archiv Kamila Střihavky, Česká televize
Témata: Kamil Střihavka, Ikony Kamila Střihavky, No Guitars, The Leaders!, BSP, Rock Opera, Supergroup