Josef Blažek: Existuje ostrov (10)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
 Vzpomínkové romaneto Kapitola X. Seznamujeme se s navigátorem a plujeme dál spolu s vypravěčem až k hradu „Jsem ze srdce rád, pane,“ oslovil mne kapitán, „že jste neopomněl nalodit našeho navigátora.“ Vedle kapitána stál urostlý muž v plátěných kalhotách a v zástěře. Pod paží pevně držel živou kachničku a v dlani žmoulal žlutou voskovici. Ano, pamatuji se na něj. Tento muž platil kusem filmového pásu zabaleného do stránky knihy. Tu jsem si nemusel ani prohlížet. Pamatoval jsem si živě tu magickou ilustraci – kachnička s hořící svíčkou na zádech osvětluje plavbu v černočerné tmě. „Tedy poplujeme po ponorné řece…“ „Víte snad o jiné cestě, která by nás zavedla do Tichého oceánu? Mlynáři, vy si odpočiňte! Dám vám včas vědět, kdy bude třeba abyste šel na příď. A vy,“ to se kapitán obrátil na mne, „skutečně nám ani nyní nechcete říci souřadnice?“ Byl jsem zmatený. Kapitán však nečekal, a když jsem mu nedal odpověď hned, prudce se otočil a odešel. Urazil jsem ho? Co mám teď vlastně dělat? A co vlastně chci? Najednou jsem si uvědomil, že jsem zde a dělám něco, aniž bych věděl proč. Uvnitř mne se probouzela panika. Měřil jsem palubu tam a zpět, od přídě k zádi stále rychlejším krokem. Míjel jsem postavy cestujících, všichni spali, nebo se tak aspoň tvářili. Leželi či seděli na palubě, na lavičkách, stáli a přidržovali se sloupků stříšky či se opírali o zábradlí, ale ani jeden neopětoval můj pohled. Všichni měli zavřené oči. Zdáli se spokojeni,. Dosáhli svého cíle tím, že vstoupili na palubu. Ale co já? Je toto taky můj cíl? Ne. Jsem zde a něco dělám, aniž bych věděl, proč to dělám. Ale copak to neplatí pro celý můj dosavadní život? Vždy jsem byl někde a dělal něco, aniž bych sám o sobě věděl proč. Důvod mého konání, celé mé existence vždy dodal někdo jiný. No ano… snad je načase, abych to nyní změnil. Jenže… já opravdu nevím, kde mám být a co mám dělat! Na přídi stál Silver., Nespal. On jediný mě sledoval. Zvědavě a trochu posměšně. Vždyť jsem taky musel vypadat! Otrhaný oděv bez kapes a běhám jako lev v kleci. Kapitán stál u kormidla a nevšímal si mě. No dobře. Pomalu jsem se uklidnil. Nedělat nic, to je taky rozhodnutí. Rozhodl jsem se prostě vyčkávat. Stál jsem u zábradlí, sledoval temné břehy a nechal schnout studený pot na svém těle. Mrazilo to a bylo mi to jedno. Plavba byla dlouhá. Příď rozrážela klidnou hladinu. Voda hladila boky lodi. Hluk motoru svým monotónním vrčením se stával kulisou tiše plynoucího času, stejně černého jako okolní tma. I tma však má své odstíny a když si mé oči zvykly, zjistil jsem, že vše kolem - loď, voda, cestující, stromy na břehu, odpařují ze svého povrchu světélkující bledou auru. Svítí. Zvolnil jsem své přecházení po palubě do procházkového kroku. Kapitán na mě pohlédl zprvu lhostejně, pak s jakýmsi zkoumavým potěšením a máchl rukou před sebe: „Hrad.“ Svítil kapitán i hrad. Jeho drolící se zdi byly obklopeny nafialovělým mihotáním. Kapitánova ruka zářila tak silně , že při pohybu zanechávala ve tmě drobné zelené plamínky. Jako by i vzduch sám se na chvíli rozhořel. A znovu na mě kapitán mával. Snad na usmířenou, na omluvu za svou strohost. Zamával jsem mu tedy v odpověď a došlo mi, co ho na mě zaujalo. I kolem mé paže se začala šířit mechově zelená záře. Tak tedy začínám patřit k nim. Hrad se přibližoval. Jeho fialové světlo sílilo a převalovalo se po jeho zdech ve zřetelných vlnách. A stékalo po hradbách do temné vody jezera. Ale to už mou pozornost upoutalo zcela jiné světlo, ostře žluté, šlehající ze břehu přímo pod hradem. Sílilo a sláblo v pravidelných intervalech. Signály! „Kapitáne!“ Jeho zrak lhostejně pohlédl tím směrem. „Kapitáne, slyšíte?“ Ano. Viděl světlo a slyšel hlas sílící do naléhavosti: „Ahój. Šíf ahój!“ Rozeznával jsem už, že jde o dva hlasy. Jeden hluboký, starší, jakoby nakřáplý. Teď dokonce přešel do kašle. Druhý slabší, vysoký, snad dívčí? Ba ne! Dětský. Je to dítě. „Kapitáne, někdo nás volá!“ „Jsme plní,“ zavrčel muž u kormidla a světlo na břehu i hlasy se víc a více posouvaly po levoboku a ustupovaly dozadu za nás, aby se nám za chvíli při naší další plavbě ztratily. Jenže někde hluboko ve mně se najednou rozbouřila jistota, že musím něco udělat. Chytil jsem kormidelní kolo a prudce jsem ho strhl, takže se loď naklonila a počala se otáčet ke břehu. Rána, kterou mi vzápětí kapitán uštědřil mne složila na palubu. „Jsme plní!“ vyštěkl znovu vztekle. Vyskočil jsem na nohy, nevšímal si svítících očí našich cestujících, které probudila naše hádka a znovu jsem se chytil kola. „Když nezastavíte, neřeknu vám souřadnice.“ „Jsme plní. Copak neslyšíte, pane? Jen o jednoho pasažéra více a nebude třeba žádných vašich souřadnic. Uvízneme v tunelu ponorné řeky a naše kosti budou sto let oždibovat jeskynní macaráti.“ „Vzpamatuj se, Jime,“ přidal se Silver, „Někdo by musel vystoupit, abychom mohli kohokoli přibrat. A k tomu žádného z nich ( pohodil hlavou směrem ke světélkujícím přízrakům našich cestujících) nepřinutíš.“ „Leda byste někoho hodil přes palubu, pane,“ zasmál se skřípavě kapitán. Svítící stíny cestujících se od nás odtáhly. Snad měly strach, že je začnu házet do vody. Měl jsem ale v té chvíli jiný nápad. „Vystoupím já. Vezmete za mne ty dva na břehu. Jinak vám neřeknu souřadnice.“ Kapitán a Silver se na sebe podívali. „Dobrá,“ utrousil kamsi stranou kapitán, aniž se na mne podíval, „Přiblížíme se ke břehu. Ať si jeden naskočí. Ale až poté, co uvidím, co jsou zač.“ Břeh byl již blízko. Molo malého hradního přístaviště osvětlovala petrolejka. Vysoký nahrbený muž držel lampu nad hlavou, takže světlo dopadalo i na postavu malého chlapce, který něco držel v rukách až to vypadalo, jako by nám přijíždějícím něco nabízel. Vzápětí jsem jim oběma mohl nahlédnout do obličeje. Starý, vysoký muž měl prázdný a smutný pohled. Povislé rysy tváře byly zdůrazněny stínem, ostře vykrajovaným žlutým světlem lampy, kterou stále držel nad hlavou. Tvář malého chlapce se mi bleskově skryla do stínu štítku jeho čepice, ve chvíli, kdy naše pohledy narazily na sebe. Proto jsem ho hned nepoznal a bylo to dobře. Nebyl čas na úleky a údivy. Loď zpomalila, ale nezastavila. Míjela dvojici stojící na molu na vzdálenost snad jen dvou metrů. „Rychle!“ zavolal jsem, „Jeden z vás. Jen jeden ať skočí na palubu.“ Chlapec couvl, ale v očích starého muže zasvítil plamínek rozhodnutí. Pokračování za týden.... Předchozí díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 03. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Milan Lasica |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Stanislav Motl |
 |
Miloslav Švandrlík |