Dnes by Jack Kerouac slavil sté narozeniny, a jak ho znám z jeho románů a básní, slavil by je sakramentsky pořádně. Ale bůhví, kde Kerouac už třiapadesát let je – nezbývá, než ty jeho narozeniny pro jistotu oslavit za něj.

Holka s kočárkem –
     co já
vím?

Takhle krásně zní jedno Kerouacovo haiku v překladu Petra Onufera. Text nedodržuje řadu přísných pravidel, která zavazují autory původních japonských haiku, zachovává ovšem neobyčejně důležitou „povahu“, která z haiku učinila tak ohromující básnickou formu, nadšeně přijímanou západním kulturním světem. Je úsporné a balancuje v místě mezi ničím a vším. Váhá mezi banalitou a zázrakem, potřebuje ke svému životu obojí. Mám za to, že vždycky, když čteme dobré haiku, něco v nás se okamžitě ozve: no a co? Vždyť tady o nic nejde… A něco jiného se v tentýž okamžik probouzí a říká: pozor, tady je důležité všechno! Po tomhle okamžiku „nerozhodnutého světa“ mezi banalitou a zázrakem my, lidé, z nějakého důvodu prahneme a vzrušuje nás. Kerouac uměl své texty udržovat právě v tomhle výsostném momentě a myslím, že totéž osvědčil i jeho překladatel, díky němuž si můžeme takovýchto haiku přečíst celou knihu.

Máme na překladatele Kerouaca štěstí. Stačí připomenout Josefa Rauvolfa, který je zároveň pozorným vykladačem a zprostředkovatelem uměleckého odkazu celé beat generation. Rauvolf skvěle převedl do češtiny Kerouacovy romány Vize Codyho nebo Dharmoví tuláci; nejslavnější dílo Na cestě zase možno zakoušet mimo jiné v překladu Jiřího Joska. A právě v té knize (na straně 229) se nachází věta, která léta patří mezi moje nejoblíbenější. Je opět na první pohled pominutelná, nevypadá zvlášť důležitě. Přesto neukrývá nic míň než pregnantní vyjádření přístupu hlavního hrdiny – a mně se jeví, že i autora samotného – ke světu a k životu. Zní takto:

V téhle chvíli byl už Dean tak vyčerpanej, že ho těšilo úplně všechno, co viděl.

Ne, není to jednoduché, dopracovat se ke komplexnímu potěšení z tohoto světa. Snad to dokážou lidé, kteří si z nějakého důvodu podrželi dětskou naivitu, snad to dokážou ti, jejichž úsilí dospělo ke spirituálnímu okamžiku náboženské spásy. A je tu vždy také ta kerouacovská možnost – žít život zběsile intenzivně, bez přestávek a bez otálení, bezohledně až k samé hraně lidského vyčerpání, až za ni. Takhle se sice sotva dožijeme stovky let, ale možná to stojí za tu podivnou chvíli, ve které těší úplně všechno, co uvidíme.