Scéna.cz 

Cyrano z Bergeracu: Brněnští herci jsou…

Městské divadlo Brno uvedlo v sobotu 26. února 2022 v obnovené premiéře inscenaci Edmonda Rostanda CYRANO Z BERGERACU. Stalo se to takřka po dvaceti pěti letech od předchozí premiéry, která se v Městském divadle představila divákům po sto letech od jejího prvního uvedení v roce 1897. Drama Edmonda Rostanda se řadí mezi klasické texty. Hlavní hrdina oslovil diváky na mnoha scénách světa. Právě spojení skutečné postavy s autorovou fikcí tvoří tuto hru nestárnoucí. Edmond Rostand nabízí opravdového čistého hrdinu se šlechetným srdcem. Obohatil ho důvtipem, obětavostí pro druhé, ale také silným sarkasmem proti těm, kteří se povyšují nad druhé nebo jimi opovrhují.

Jednotlivé výstupy - divadelní úvod, paštikárna, balkónová scéna, muž z Měsíce, bojiště a návštěva Roxany, smrt Kristiána, klášter až po skon Cyrana, patří k velmi známým. Tradiční a věrný divák je zná již z paměti. Rovněž nezapomenutelný je rámec inscenace - bonvivánský začátek: “Svůj širák odhazuji v dál…” až po závěrečné a pokorné: “Štít svůj čistý!”

Režisér Stanislav Moša vsadil zejména na scénickou jednoduchost. Jasnou symboliku, podtrženou výpravnými kostými a hlavně na skvělé herecké výkony. Divák se jasně orientuje v básnické formě alexandrinu. Nabízí skutečné a řemeslné divadlo v dobrém slova smyslu postavené na překladu Jaroslava Vrchlického. Tento zdánlivě archaický výraz naopak vše umocňuje. Režisér i herci se pokorně sklání před tímto textem. Najednou vše prýští v plné divadelní síle. Není divu, že takřka celé představení hlediště ani nedutá. Výrazný herecký přednes a scénická hudba mají díky tomu dostatek akustického prostoru.
Scénograf Emil Konečný staví základ scény na prkenné surové podlaze, která ústí do orchestřiště a odtud jsou hlavní nástupy kadetů, velitele a dalších postav. Ke slovu přichází točna (a v tomto divadle ji inscenátoři umí velmi dobře využít). Balkónová scéna nabízí temnou hradbu, s geometricky přesně orámovanou lodžií (racionalita architektury podtrhuje emocionální nerovnováhu lásky). Bojiště má prázdný horizont, orámovaný plátnem, které se barví od žluté, oranžové až po červenou. Oscilace těchto barev má svůj význam - smrákání a čekání v naději, oranžový rozbřesk předznamenávající víru v dobro a urovnání sporu. Červená spolu se stroboskopickými záblesky pouští na jeviště válečnou vřavu. Závěr hry, výstup v klášteře, branka s křížem a horizont má barvu modrou. Spirituální klid, vyrovnání se s prohrou, vítězstvím a hlavně vnitřním zúčtováním.
Kostýmy Andrey Kučerové jsou bohaté, v souladu s osmnáctým až devatenáctým stoletím. Cyrano má rozevlátý kožený plášť, boty opět s rozvláčným ohybem a volné kožené kalhoty. Místy se zdá, že ho kostým zradil, např. přišlápnutí pláště, nepohodlná obuv, ale to je právě ono bohatýrské a rytířské. Vedle něj má např. Hrabě de Guiche upnutou a bohatě zdobenou uniformu, podtrhuje jeho nabubřelost, opak šlechtice, který jen poroučí, nebo se mstí a hlavně používá mocenských prostředků pro dosažení cíle. Kostýmy lidu, ať už v paštikárně nebo kadetů, mnicha a řeholních sester jsou přiměřeně jednoduché s důrazem na výrazný střih a liniaturu.

“To gaskoňští kadeti jsou…,” hrdě několikrát deklamuje Cyrano a chorus se k němu přidává. Všichni jsou odhodlaní, věrní a ochotní za svou jednotku položit život. Svému veliteli bezmezně věří. Vytvářejí silnou oporu sborovým projevem vůči individuálním výstupům.
Igor Ondříček (Cyrano z Bergeracu), Světlana Janotová (Roxana) a Kristian Pekar (Kristián) - hlavní trio celé inscenace. Vedle nich je nutné připomenout Viktora Skálu (Hrabě de Guiche),
Michala Isteníka (Ragueneau), Stana Slováka (Kapitán Carbon de Castel-Jaloux) a Jana Mazáka (Montfleury, Kapucín).
Jan Mazák si důkladně užívá svých postav hlupáků. Každý je úplně jiná. Montfleury je bezduchá pýcha a paví načepířenost. Chvástá se svým neuměním hrát divadlo. Coby Kapucín se představuje jako dobrosrdečný hlupák, oddaný víře.
Hrabě de Guiche v podání Viktora Skály je pevný a jistý ve své moci. Vůbec mu nevadí a hlavně si nepřipustí, že na rozdíl od Cyrana mu chybí šlechtická ryzost. Holduje spíš intrikám. Vystupuje sebevědomě a odhodlaně s pozice vrchního velitele. Jemně spřádá svou pomstu. Naprosto nepřijímá chytrost Roxany, která ho v rámci ženské taktiky porazila s velkým šarmem a důvtipem.
Světlana Janotová (Roxana) kypí obdivuhodnou krásou a i přes mládí Roxany projevuje velkou dávku zralosti. Nechává se podmanit Kristianovou mladostí a přijímá klam jeho obdivuhodného patosu, když veškerou svou zamilovanost přetavuje do milostných dopisů a v případě balkonové scény i do slov Cyrano.
Kristiana ztvárňuje Kristian Pekar s obdivuhodnou češtinou a hlavně s dobře odměřenou mladistvou nerozvážností a malou dávkou odvahy pro slabší pohlaví. Naopak v boji je plný síly a odhodlání. Velmi dobře si pohrává s nesmělostí. Světlana Janotová mu v tomto ohledu nevychází vstříc. Netrpělivě touží po jeho poetickém vyznání lásky. S odhodláním a statečností oba uzavírají sňatek.

Igor Ondříček - Cyrano z Bergeracu. Nabízí divákovi škálu emocí, hlubokou a věrohodnou. Dokáže svou postavu přivést k rozohnění, ale zpomalí vyvěrání verše. Bojuje se ctí a odhodláním. Rostand ho vybavil universem - statečný bojovník, poetický hrdina, čistý a zásadový ve svých rozhodnutích. Ondříček ve všech polohách levituje, ať už jsou to pochybnosti nad svou fyzickou krásou. S ostrým břitem vynáší soud nad falešností a podlostí. Neváhá a tasí kord bez ohledu nad početní převahou protivníka. Pomáhá Kristiánovi s úmyslem podpořit mladého spolubojovníka. Z jeho rozhodnutí není cítit nějaký klam nebo užitek ve svůj prospěch. Jeho výpovědi jsou hluboké a plné důvěry a je jedno zda líčí s povrchním nadhledem vítězství nad převahou nebo hraje pomateného muže z Měsíce. Jeho Cyrano je skutečný a opravdový šlechtic. I přes historickou paralelu příběhu věříme, že patří do našeho století, do naší doby. Nejsou to jen jeho pochybnosti nad fyzickou krásou, ale jeho ubezpečení, že ryzost v duši má své místo. Každý má podle Hrabala svou “perličku na dně” nebo podle Plíhala “malou duhu kapesní”. A Cyrano - Ondříček jedno jsou. Závěrečná scéna, kdy zraněný a s mírným zpožděním přichází k Roxaně a vyžádá si poslední Kristiánův dopis. Ta odhaluje, že ho ve tmě nemůže přečíst, ale odříkává ho zpaměti. Najednou se setkají dvě věrná srdce. Roxanino upoutané v žalu ke Kristiánovi a Cyránovo přikované v platonické lásce k Roxaně. V divadle je větší ticho než v prázdném vesmíru. Všem se s posledním vydechnutím Cyrana doslova zastavuje dech. Velký dík za ryzí inscenaci - režijní vedení, Vrchlického překlad a za výkony herců. “To brněnští herci jsou…”


www.mdb.cz