Vím, že před sebou nikdy neuteču aneb o nezdravé lásce..

Některým lidem se nikdy nezavděčím, ať udělám cokoli, tak to bude špatně. Ano, hádáte dobře, maminka.

Ta úžasná bytost, která nás vychovala, ale stejně někde udělala chybu. Udělala a do dneska si to nepřizná. Už od dětství, mne nějak ohýbali.

Snaž se, uč se dobře, uklízej si, pomáhej rodičům a pracuj s nimi.

A já jsem se snažila, vážně jsem se snažila. Vždyť ještě v páté třídě jsem dostala na vysvědčení pochvalu za to, jak se snažím. Na škole v přírodě jsem po všech uklízela sníh, protože jsem byla zvyklá.

U nás se prostě pracovalo, bože jak moji rodiče byli pracovití.

Zároveň mě však skoro vyloučili z lyžáku. Holčičku, která bydlela se mnou na pokoji, jsem pěkně terorizovala, neuklízela, jak jsem si představovala, tak jak jsem byla zvyklá.

Nakonec mě nevyloučili, byla jsem přece dítě, nemohla jsem za to, jak mě rodiče tvarovali a jaké udělali chyby. Neskutečné chyby.

Ten vzkaz byl jasný. Budeme tě milovat, když se budeš snažit, budeš pracovat, budeš dělat, to či ono.

Ne bezpodmínečně, jak to rodiče mají dělat, ale s podmínkou, až když budeš dělat, to či ono, tak budeš milována.

S tímhle nastavením se velice špatně vstupuje do dospělosti a velice těžko se s tím pracuje.

Nedošlo mi to hned, ani včas.

Ach Bože, jak já jsem se snažila. Nejen kvůli své vrozené ctižádosti, nebo kvůli snaze být první.

A byla jsem první, vesměs všude.

Na běžeckých závodech, na střední škole.

Jenže ta cesta nebyla správná, nějak jsem to cítila, neuměla jsem prohrávat, nedokázala jsem mít ráda sama sebe bez těch výkonů, protože tak mě to učili.

Dvojka z fyziky byla pro mne totální prohrou, a to byl jen test.

Dodnes si vzpomínám, jak jsem asi v třeťáku nesla domů ty samé jedničky, jen ta dvojka z ruštiny mi to kazila.

Pořád jsem čekala na to matčino uznání, táta už s námi dávno nebyl.

Nedostala jsem ho. Samé jedničky jsou přece samozřejmost, děláš to pro sebe, ne pro mě.

Jenže já jsem nedělala jenom pro sebe, dělala jsem to pro ni.

Potřebovala jsem slyšet její uznání.

Tolik jsem konečně chtěla slyšet, že mě má ráda, že jsem přece dobrá.

Dneska vím, že mě má ráda, ale svým způsobem.

Dokud dělám tu hodnou holku, která jí vyslechne v telefonu a zeptám se, jak se má, tak je milá.

Jen nesmí mít jiný názor. Na cokoli, život, dětství, její chování apod.  

Dokáže být úžasná pár telefonátů a pak to začne.

Ten teror, ponižování, obviňování a shazování.

Jak se k ní špatně chovám, co pro mě všechno udělala, jak jí nemám ráda a daleko horší věci.

Dnes už mě to nebolí. Musela jsem naučit s tím žít.

Snažím se to nebrat osobně a neřeším to, nemá to smysl.

Já mohu ovlivnit jen vlastní život, nic víc.

S jejím pohledem nic nesvedu, to musí ona sama.

Dnes jsem se pokusila jí zahrát pár svých nových písní, i když to skoro posledních dvacet let vůbec nedělám.

Roztrhala mi je na kousky. Texty jsou špatné, hudba je špatná a jestli to prý chci hrát pro pár lidí, tak to stačí.  A pokud se prý mýlí, tak ať jí zavolám, až vyprodám tu O2 Arenu.

Jo a taky, moji desku by si v životě nekoupila. Panebože, zase jsem si naběhla, zase jsem se jednou chtěla svěřit jako dospělá dcera matce a totálně všechno shodila.

Nepotřebovala jsem slyšet, že to, co dělám je geniální, jen to nezačít shazovat a analyzovat už po pár prvních verších. Píseň o Ukrajině shodila úplně. Text je špatný a hudba taky.

Ach jo, že já blbec jsem dneska zvedala ten telefon. Ten scénář je stejný všechny poslední roky, celou moji dospělost.

Nejhorší je, že nikdo netuší, jaký máme problém. Nikdo do toho nevidí.

Moje matka, je totiž úspěch sám. Vypracovala se z nuly, podnikala po revoluci a vždycky dokázala neskutečně dřít.

Dřít, do roztrhání, dřít místo odpočinku. Místo odpočinku umyje milion oken nebo si na sebe nandá další úkoly a povinnosti, vždyť jí práce, tak strašně baví.

Vím, že i jí v dětství strašně ublížili, vlastně žádné dětství neměla.

Bylo po válce, musela pracovat a starat se o sourozence a otce, když maminka byla nemocná.

A tam někde to vzniklo, nedostala, co měla dostat, a snaží se to získat přes mě.

Snaží se, získat tu bezpodmínečnou lásku, kterou od rodičů nedostala.

A já tuhle patologickou hru už nemohu hrát, ani nesmím.

Já jsem zodpovědná za své emoce, a svůj život a ona zas, za ten svůj se vším, co k tomu patří.

Ráda se s ní projdu občas v parku, ale její handycap neřeším, ani nesmím.

To je její cesta a já mám svou vlastní.

A tou teď jdu a sama nevím, kam mě zavede, doufám, že někam dopředu.

Nechci už od ničeho utíkat.

Vím totiž, že před sebou nikdy neuteču..