Odmítl převzít památeční medaili, kterou mu přichystala ruská ambasáda. Jaroslav Pros se stal komunistou už před válkou, ale s komunistickou stranou se rozkmotřil po srpnové invazi. Ovšem iluze o spravedlivé socialistické společnosti ztratil už krátce po válce.
Jaroslav Pros byl posledním chrudimským odbojářem. Zemřel nad ránem v pondělí 7. března ve věku 101 let v kruhu nejbližší rodiny.
O otce přišel Jaroslav v raném věku, maminka musela živit rodinu, a tak se o něho většinou staral o deset let starší bratr. Ten ho vzal mezi trampy do malebného údolí řeky Chrudimky zvaného Krkanka, kde s nimi stavěl sruby, rozdělával ohně a učil se první kytarové akordy. Starší kluci, kteří studovali v Praze, chodili na Voskovce a Wericha a jejich písničky přivezli do Chrudimi. Tou dobou se začali scházet pod hlavičkou Svazu mladých a přestože byli nepolitickou organizací, jejich směřování bylo jasně levicové.
Oficiálně skončil Svaz mladých krátce po Mnichovské dohodě, ve skutečnosti ale přešel do ilegality a stal se součástí chrudimského odboje. Chlapci se dál scházeli na Krkance a přijali mezi sebe i nové kamarády, kteří přišli po záboru Sudet z pohraničí. Jaroslav Pros si z této doby odnesl přezdívku Šnek. Německé bezpečnostní složky ale dění na Chrudimsku monitorovaly, a tak k prvnímu zatýkání odpůrců nových pořádků došlo už na podzim roku 1940.
Šnek se spojil s Kišem
Čtyřiadvacetiletý Jaroslav Pros fungoval v komunistickém odboji jako spojka a jeho ilegální práce byla spojená s velkým rizikem. V prosinci 1944 unikl jen o vlásek, ale gestapo si odvedlo Jaroslavova bratra známého pod krycím jménem Albánec. Jaroslav musel odejít do ilegality. „U hajného Pospíšila na Lipce jsem se seznámil s Vasilem Kišem z východního výsadku Jana Koziny. Kiš byl ještě o rok mladší než já. Všichni, co jsme tam tenkrát byli - Valenta, Mirek Starý, Tomiška a já – jsme to žrali. Toužili jsme po takovém dobrodružství, tak se nám to splnilo,“ vzpomínal Jaroslav Pros na charismatického Vasila Kiše. Společně pak prováděli záškodnické akce především na železnici blízko Skutče.
Tajná skrýš ve dvojitém štítě kovárny
Poslední měsíce války žil Jarda Pros s přáteli i výsadkářem Vasilem Kišem u sedláka Kučery, který měl svoje hospodářství s kovárnou na samotě nedaleko Miřetic, kde se dodnes říká Na Perku. Kučerovi je nejen živili, ale přivírali také oči nad tím, jak se u nich z nakradených výbušnin vyrábějí bomby.
„Z plechu jsme udělali kornout a do bedny s malým otvorem tím kornoutem sypali střelný prach. Nešlo to, a tak mi dali drát od kola, abych to tam hemoval. No, neměli jsme rozum,“ smál se sedmdesát let staré historce Jaroslav Pros.
Kučerův statek měl velmi důmyslnou skrýš za falešným štítem, do které se museli proplazit pod podlahou. „Jednou přiběhl Kiš na půdu, že přijeli Němci. Byl jsem tam tehdy jen s Mirkem Starým. S Vasilem jsme se proplazili pod podlahou a čekali u díry. Kiš měl samopal a mně dal Mirek pušku. Němci dělali běžnou prohlídku a nás tenkrát neobjevili,“ vzpomínal na horké chvíle u Kučerů Jaroslav Pros. Na Perku se nakonec dožili všichni konce války i Vasil Kiš z východního výsadku i kluci ze Svazu mladých.
Stres i špatné podmínky poslední válečné zimy se ale podepsaly na zdraví Jaroslava Prose, který onemocněl tuberkulózou. A tak zatímco přátelé slavili v Chrudimi konec války, Jaroslav strávil toto období už na léčení v nemocnici.
Konec přátelství z Krkanky
Po léčbě tuberkulózy se Jaroslav Pros vrátil k svému civilnímu zaměstnání v Semtíně. Odtud se později přesunul na Slovensko, kde získal práci v rekreačním středisku v Kežmarských Žľabech v Tatrách. Později pracoval i v Hřensku a Špindlerově mlýně. V dubnu 1949 se oženil a vrátil se k práci v semtínské Synthesii.
Rozčarování z poválečného vývoje dopadlo na Jaroslava Prose poté, co si StB začala odvádět jeho přátele z odboje. Ve vězení neskončili jen předváleční komunisté ze Svazu mladých, s mnohaletým trestem odešel od soudu také jeho velký vzor, partyzánský velitel Vasil Kiš. Hořkost té doby dopadla i na nebojácného sedláka Kučeru, který se ve své stodole Na Perku oběsil. Problémy měli téměř všichni členové Svazu mladých, stále je však pojilo předválečné přátelství. Zlom přišel až s příchodem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, kdy někteří okupaci veřejně podpořili.
Tak skončila přátelství lidí, která vznikla v trampských osadách na březích Chrudimky. Po zbytek života spolu tyto dva tábory nepromluvily. A odchodu sovětských vojsk na počátku devadesátých let se už většina z bývalých přátel nedožila.
Jaroslav Pros stál na straně těch, kteří invazi odsoudili, a po srpnu 1968 z KSČ vystoupil. Jeho vztah k Sovětskému svazu i nástupnické Ruské federaci zůstal konzistentně negativní. Proto také odmítl ocenění od ruské ambasády a kritizoval ty veterány, kteří si pro medaile na ruský úřad bez skurpulí chodili.
